Natálie Hájková Paterová:

Myslím, že odpověď je jednoduchá. Už totiž neplatí, že by se dramatické změny životního prostředí odehrávaly tisíce kilometrů od nás, už dávno neplatí, že jediným následkem globálního oteplování je tání ledovců v Arktidě. Klimatická krize se nás začala dotýkat dnes a denně: dobytek našich zemědělců nemá v zimě dostatek sena, protože je sucho a neroste tráva, včelařům vymírají roje včel, tenčí se zásoby podzemní vody… To samozřejmě následně pocítí i běžný člověk, spotřebitel, minimálně ve své peněžence po nákupu v supermarketu. Je logické, že environmentální problematika se stává přirozenou součástí našich životů, a tím pádem se odráží i v umělecké tvorbě.

Viz má předchozí odpověď: myslím, že aktuálním problémům dneška se umělec může jen těžko vyhnout. Myslím, že každý umělecký počin je určitým způsobem „angažovaný“, protože každým dílem umělec vyjadřuje svůj postoj ke světu…

 

 

 

Ondřej Lipár:

Důvod, proč se spisovatelé stále častěji zabývají tématy spojenými s životním prostředím, je zřejmý – tohle téma hýbe společností, proč by tedy nemělo hýbat i autory? Kůrovec nebo sucho v krajině jsou dostatečně zjevné problémy, které prakticky nelze přehlédnout. Jsem rád, když tvůrci bez ohledu na žánr a formu reflektují žitou současnost. Nemyslím, že je to nezbytné, nemám dojem, že to musí být uprostřed hledáčku a některá témata ani nejsou s konkrétním časem svázaná. Ale připadá mi, že to literaturu nebo kterékoli jiné umění vrací tak trochu zpátky na zem. Tím nechci říct, že by k ní měla zůstat připoutaná.

 

 

 

Ivo Harák:

Někoho to bytostně trápí; pro jiného jde o věc módní, a tudíž i komerčně využitelnou. Za sebe mohu říci toliko: nikoho nelze nutit, aby tento (či kterýkoli jemu podobný) problém nereflektoval. Nikdo by ale neměl být k témuž (dokonce ani svým nakladatelem, ba ani stavem konta) nucen.

 

 

 

Pavel Zajíc:

Já doufám, že tomu tak je a že se skutečně environmentální tematika objevuje více. Nicméně jsem přesvědčen, že se objevovala i dříve pod trochu jinými názvy. Důvod je jasný, změny klimatu již nejsou abstraktním pojmem, jsou něco, co sami vidíme a cítíme na vlastní kůži. Vzhledem k tomu, že mnozí autoři jsou zvyklí reflektovat současnost, není tedy divu, že se to v jejich tvorbě projeví. Ale nezbytné to jistě není, nechci vyvyšovat angažovaný styl psaní nad ostatní přístupy. Z širšího úhlu pohledu je podle mě dobré, aby se diskutovalo i jinak než pragmaticky, v tomto případě tedy spíše „esteticky“ – tvorbou. Spolurozhodujeme o důležitých krocích pro budoucí generace, myslím, že zaujmout jen čistě racionální přístup by mohlo být málo. Je důležité zanechat za sebou nějakou historickou stopu (alibi?), která by nebyla ovlivněna kapitalizací z jedné a odosobněným vědeckým přístupem ze strany druhé. Měli bychom nahlas přemýšlet, jakou pozici má mít vlastně na planetě člověk a zdali je tu vše pro něj připraveno k okamžitému použití, nebo se spíše blíží konec jedné jeho etapy. Diskuse se nutně musí dotknout i filosofie; jsem přesvědčen, že ta je s poezií bytostně spjata a je připravena pokládat nové otázky, které ve společenské diskusi ještě nezazněly.

Doufám, že platforma prirodnilyrika.cz, kterou v současnosti ještě s dalšími kolegy připravujeme a která by měla být pomyslným sborníkem takto zaměřené tvorby, k výše uvedenému rovněž přispěje.

 

 

 

Milan Děžinský:

Asi neodpovím nijak překvapivě. Kdesi jsem četl ironickou poznámku, že přírodní lyrika je zase in. Je pravda, že se environmentální tematika objevuje častěji než dříve a neudivuje mne to. Básníci nežijí v bublině a je těžké se trendům bránit.

Environmentální téma je všudypřítomné, je po něm společenská poptávka, básníci jsou citliví na „odér doby“ a přiznám se, že i pro mě je to adekvátní problém, s kterým je třeba se v poezii potýkat. Nakonec my si témata nevybíráme, ona si vybírají nás.

A ač možná příliš zjednodušuji, protože básník je víc než jen rezonanční deska, je to vlastně i odpověď na tvou podotázku. Varoval bych snad před přílišnou „chtěností“, kterou tu a tam v tvorbě některých básníků cítím, před pokušením svézt se na trendy vlně – ať je to boj proti kapitalismu, akcentace sociálních problémů, genderových otázek nebo právě téma klimatické změny. Tematizace aktuálních problémů dneška by měla být nejen užitečná, ale i autentická.

 

 

 

Anna Beata Háblová:

Každý den chodím do lesa. Na úkor práce, na úkor vydělaných peněz. Je to to jediné, co mi bezpohlavní předměstí hlavního města může dát. Každý den pozoruji světlo, jak se prodírá mezi kmeny a pahýly větví. Každý den je to světlo jiné. Pokaždé mě to ohromí. Za ty roky se les změnil. Už tolik nešumí, jako spíš šustí. Už nemusím řešit důsledky blátivých cest. I když občas zaprší, podrážky bot s jistotou došlápnou na půdu tvrdou jako beton. Občas se stane, že těsně přede mnou nebo těsně za mnou spadne uschlý strom. Nemám ani takový strach z neznámých pobudů, jako z padajících stromů. Proměňuje se i celkový prostor lesa. Uprostřed něj vznikají nové, nečekané a rozsáhlé mýtiny. Spíše než pejskaře potkávám dřevorubce. Environmentální změny se týkají mého/našeho každodenního života. A proto se dostávají i do mé/naší současné tvorby. Je to naprosto přirozené.

 

 

 

Daniel Podhradský:

Angažovaný spisovatel je jenom angažovaný spisovatel. Kde jsou všichni ti angažování spisovatelé minula, že? Třeba Řezáč s Nástupem? Při osobním rozhovoru mi švýcarský autor Peter Stamm prozradil, že na otázku, proč se nezaobírá angažovanými tématy, odpovídá vždy: tím, že píši, jsem angažovaný více, než kdybych se angažoval. Já jeho názor sdílím. Tematizování problémů dneška je úkolem žurnalistiky, v lepším případě sloupkařské esejistiky; pokud toto přijme spisovatel za svůj výsadní úkol, směšuje disciplíny, degraduje své povolání. (Jinou věcí ovšem je, když „problémy dneška“ použije autor jako materii ku zpracování, scénu či surovinu díla, kterou obrobí ku reflexi či sdělení „vyššího“, což je výsostným posláním spisovatele, umělce, pak je vše v pořádku a naopak dobře. Je lhostejno, je-li tematika environmentální nebo jen mentální.) Environmentalismus je v dnešní době ideologie, já coby pamětník časů Odumových Základů ekologie (1977) to vnímám velmi ostře. A ideologie začíná tam, kde končí rozum. A ideologie zelená? Zelená je komplementární barva k barvě rudé. A to již tady bylo – a bylo toho dost, viz zen Řezáčův Nástup. Napadá mě však krásná environmentálně angažovaná kniha dneška – Jiří Sádlo: Prázdná země. Sádlo napsal fenologický deník, ne zcela podle pravidel fenologie, ale přesto fenologický deník. Zároveň je to výsostná poesie. Takže takto environmentální tematika kdykoli, více takovéto environmentální tematiky.

 

 

 

Veronika Schelleová:

Důvod mi připadá nabíledni, je obsažen už v anketní podotázce: nepochybně proto, že se jedná o aktuální problémy dneška, které zaujímají stále větší místo ve veřejném prostoru a mnohde je lze už i přímo pocítit. A jestli je nezbytné, aby tyto věci tematizovali zrovna spisovatelé? Nevím, co si mám představit pod pojmem nezbytnost; připadá mi to spíš přirozené. Autor nevyhnutelně píše o svých vnitřních tématech, a pokud se cítí být dostatečně součástí tohoto současného světa a společnosti a přeje si angažovat se i ve své spisovatelské roli, přirozeně začne psát i o ekologii. Asi mám na to stejnou nebo podobnou odpověď, jako kdyby ses ptal na jakoukoli tematiku angažovanosti; nemyslím, že tvorba „musí“ být angažovaná, jiné, intimnější cesty vnímám jako stejně platné, ale může taková být. A kdo ví, třeba tím i začne oslovovat širší publikum? Může jít i o to, že děje-li se se světem okolo něco opravdu vážného, člověk tíhne k tomu, aby se trochu vynořil ze svého vnitřního ponoru a spíše se obracel k těmto všemi viděným věcem…

  

 

 

Ivona Pekárková:

V posledných rokoch sa o environmentálnych témach hovorí stále viac a to podľa mňa úplne stačí ako logický dôvod, prečo sa častejšie reflektujú aj v umení. Navyše, čisto z literárneho hľadiska považujem takýto fatálny motív ohrozenia planéty za atraktívny a dá sa pri písaní dobre využiť. Prípadné ambície autorov vplývať na spoločnosť neviem posúdiť.

Nemyslím si, že by sa pred autorov mali stavať požiadavky či kritériá na tvorbu, a už vôbec nie tematické. Som idealista a zmysel písania vidím v slobode, ktorá sa nesnaží prispôsobiť trendom.

 

 

 

Tomáš Čada:

Pro život jsou nezbytné vzduch, voda, živiny, světlo a teplo. Pro literaturu jsou – již nějaký pátek – nezbytné osoby autora, nakladatele a čtenáře. (Pro českou poezii spíše dvě. Osoba čtenáře je často mytická bytost, s níž se básníci chtějí setkat, ale ne vždy se to podaří.) Každopádně hovořit o nějakém tématu jako literárně nezbytném je nesmysl.

Environmentální tematika celospolečensky přijatá a pojatá bude nezbytná pro existenci výše zmíněného života, pro literaturu nikoli. Každopádně. Environmentální tematika je populární. Hýbe ekonomikou, politikou, společností. Proč by nehýbala literaturou? Existenci environmentálních témat v literatuře kvituji. Proto, že potvrzují fakt, že angažovanost k literatuře patří. Ale třeba také proto, že dávají nový impuls ke čtení (a psaní) něčeho pro mne osobně dosud často tak nezajímavého, jako je přírodní lyrika.

 

 

 

Karel Škrabal:

Nezbytné to není, ale mnoho autorů – včetně mne – si prostě nedokáže pomoci a píše o tom, co je pálí. A že je to aktuální společenské téma, je logické. Tohle téma má v sobě jak celospolečenskou závažnost, tak i niterní osobní prožitek. Kdo má všech pět pohromadě, má přírodu, zemi, krajinu rád a uvědomuje si její důležitost pro svoji existenci. S tím jsou samozřejmě spojené i city a existenciální pocity jedince, pokud je přírodě, zemi, krajině ubližováno. Z toho pak logicky pramení zjevování se tohoto tématu v uměleckých dílech jakéhokoli druhu.

 

 

 

Jan Lukavec:

Literáti ať si píší, o čem chtějí, a volí si témata, která uznají za vhodná. Už roku 2011 volal Josef Šmajs v knize Aby Země nebyla jen hrobem: literatura, kultura, příroda (Obec spisovatelů, Praha, 2011) po tom, aby byli více angažovaní:

I když svobodnou sféru krásné literatury nelze řídit, a dokonce ani záměrně usměrňovat, nedostatečné zaměření literatury na existenciální konflikt kultury s přírodou je důkazem selhání role vzdělání, role filozofie a vědy v kultuře.

Nyní by byl asi Šmajs spokojenější, obecně pociťovaná aktuálnost environmentálních témat se prostě v umělecké tvorbě nemůže nepromítat. Aby spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška, nezbytné ani povinné jistě není: ale je přirozené (a podle mne chvályhodné), že to mnozí dělají.

 

 

 

Natálie Nera:

Spisovatelé, básníci, autoři jsou vnímaví lidé. Jsou pozorovateli světa a lidí. To pak zpětně ovlivňuje témata jejich tvorby. Takže nejde jen o nějakou programovou nezbytnost či záměr, ale nevyhnutelnost vyplývající z podstaty. Jak by spisovatelé mohli psát v tomto světě a nemluvit o něm? A kdo jiný by měl vyjádřit „angst“ dnešní doby než ti, kteří denně pracují se slovy? Z mého pohledu by naopak bylo divné, kdyby tomu tak nebylo.

 

 

 

Matěj Lipavský:

Psaní vnímám jako niternou potřebu něco vyslovit. Neumím si představit, že by mělo být jakékoliv téma vyňato, pokud člověku autenticky leží na srdci. To je pro mě výchozí bod: být pohnut k psaní. Pak už je jedno, zda si chci sám něco ujasnit či zafixovat, nebo chci navázat komunikaci. Environmentální tematika ve svém širším uchopení objímá téměř vše, o co člověk má nebo může mít starost, považuji to tedy za naprosto přirozené. To, že se často jedná o impuls zprostředkovaný – tající ledovec, stejně jako trpícího medvěda vidím na obrazovce –, je symptom doby. Pohnutí však může být skutečné, jde spíše o to, jestli zároveň reflektuji, jakým způsobem jsem byl s tématem konfrontován, a že tím přeci jen vzniká určitá distanc. Můj stesk po sněžení a po měsíce ležícím sněhu je každoroční a bezprostřední.

 

 

 

Vratislav Kadlec:

Důvod? Snad že literatura není zcela odtržená od toho, co se děje ve světě a se světem – hledat jiné důvody mi přijde trochu nadbytečné. Co se týče podotázky, zpochybnit by se nejspíš dala nezbytnost čehokoliv – a aby se dalo na takto položenou otázku smysluplně odpovědět, nejdřív bychom si asi museli vyjasnit, co si kdo pod pojmem „nezbytnost“ představuje a k čemu ho vztahuje. Napíšu to tedy jinak: nevím, nakolik je to nezbytné, rozhodně je to však logické a přirozené. Stejně jako je ve vědě základní výzkum a výzkum aplikovaný, tak se i umění vždycky zabývalo otázkami nadčasovými i aktuálními. Obojí má svůj význam a smysl a bez jednoho i druhého by byla literatura chudší. Asi by bylo poněkud nudné, pokud by všichni psali právě jen o environmentálních tématech, ale na druhou stranu málokteré otázky jsou dnes naléhavější než právě ty, které souvisí se zničujícím vlivem lidstva na zbytek biosféry, takže pokud mě něco překvapuje, pak spíš to, že literatury, která se tímto tématem zabývá, je vlastně ještě poměrně málo. Je to snad tím, že celý problém ve své obrovitosti a hrůznosti zůstává – zvlášť pro nás Středoevropany – poněkud abstraktní a je dost těžké pojmout jej v nějaké konkrétní lidské rovině. Na druhou stranu se ukazuje, že tohle téma je vědomě i nevědomě často přítomné i tam, kde si to na první pohled neuvědomujeme: abych uvedl jen jeden příklad za všechny, například zombie romány a filmy na jedné straně vycházejí z jakéhosi odvěkého děsu, zároveň se však v obavách ze zombie apokalypsy určitě zrcadlí obavy z přelidnění a katastrofického karambolu stále akcelerující civilizace. Podobně mne samotného překvapilo, kolik lidí nachází ekologická a environmentální témata v mých povídkách, ačkoliv jsem se jimi primárně nezabýval – prostě se tam přirozeně objevila třeba i v metamorfované podobě, protože žiju v určitém prostoru a čase, od kterého nejsem odstřižen.

 

 

 

Josef Straka:

Ten důvod je vcelku nasnadě, ale myslím, že toto téma mělo již svou silnou rezonanci na počátku a v průběhu devadesátých let, ale bylo odsunuto na druhou kolej, potažmo vysmíváno. Vztah k přírodě, k ekosystému nabývá nyní lehce alarmistických tendencí, ale není se čemu divit. Někde jsme, díky všeobecné ekonomizaci všeho, dovedli tuto planetu do stavu, kdy potřebujeme urgentní řešení, a to v co nejkratším čase. Proto se to i objevuje v textech – autor nežije v nějaké bublině, naopak citelně a senzitivně reaguje a také někdy předjímá, co se může stát v následujících letech. Na druhou otázku bych odpověděl asi tak, že to nezbytné určité není, a už vůbec ne povinné, ale autoři podvědomě cítí, že se něco radikálně mění, a proto na to reagují. Záleží pak na každém, jak to ve své tvorbě uchopí, například u mne je to tematizace pomalosti a dobrovolné skromnosti, či dobrovolné jednoduchosti – ale nikoli explicitně, spíš v jistém existenciálním zabarvení, cítění, že se cosi děje a odehrává kolem mne a něco z toho se pak objevuje v mých textech, anebo to či ono naznačuji.

 

 

 

Jan Škrob:

Souvisí to podle mě hodně s tím, že se klimatická změna dostala do fáze, kdy ji bezprostředně smyslově vnímáme. Pro mě osobně environmentální témata dlouho nebyla důležitá. Tedy racionálně jsem věděl, že důležitá jsou a sympatizoval jsem s lidmi, kteří se něco snažili dělat, ale bral jsem to tak, že moje téma to není. Dnes už mi takový přístup vůbec nepřijde možný. Podivné teplotní výkyvy, mizení hmyzu a ptáků, hroucení lesů, to jsou všechno věci, které se nás dotýkají smyslově, tělesně, emočně. A proto podle mě ani nemá smysl se ptát, jestli je potřeba, aby se o tom psala poezie. Prostě se píše. Bylo by divné, kdyby ne.

 

 

 

Tereza Šmejkalová:

Důvod je zřejmý a zcela reálný: ohromný úbytek biodiverzity, devastace krajiny a klimatická krize. Už dávno nejde o abstraktní pojmy z učebnic, ale o jevy, které lze pozorovat všude kolem, u nás například v podobě usychajících lesů, hladových kamenů v korytě Labe či lánů prachu místo kdysi úrodné ornice. Člověk předčítá dítěti Hrubínova říkadla a uvědomí si, jak málo je dnes v krajině motýlů nebo vlčích máků. A padá na něj nesmírný žal, pocit viny a tíseň z toho, co bude dál. Co se podotázky týče: ráda si přečtu knihu, která nějaký ten aktuální problém zpracovává, pokud vzešla z autorovy hluboké a autentické vnitřní potřeby. Doufám, že nikoho nemotivuje k určitému typu psaní jen prostý fakt, že to nějaká anketa shledala nezbytným.

 

 

 

Renata Bulvová:

Před dvěma lety jsem při procházce lesem zažila při pohledu na vyschlá řečiště a spadané listí, ač byl srpen, tzv. environmentální stesk. O pojmenování tohoto pocitu jsem se dozvěděla později, aniž bych tušila, že takové označení pro to, co prožívám, existuje. Přesto, že se zajímám, čtu, píši básně, protože to koneckonců vidím, že krajina je víc vytěžována než chráněna, teprve tváří v tvář mi došlo, že „objímat stromy“ nestačí a že bych i já měla víc dávat, třeba tím, že jsem letos do výroby adventního věnce zapletla jen přírodní materiál nebo že sýkorkám jsem nenasypala směs krmiva pro venkovní ptáky, ale rozlouskla jim vlašské ořechy, které jim mimochodem moc chutnají. Možná se zdá, že je to málo, vlastně nic, ale pro mě jako pro člověka zvyklého žít v systému, který po něm vyžaduje neustálý výdej, ač jiného druhu energie: placení elektřiny, plynu, daní, pojištění atd., je to to překročením mimo svou komfortní zónu. Že mě to dělá šťastnější, to snad ani nemusím dodávat. 

 

 

 

Jan Spěváček:

Planeta jde do háje, jestli tam dojde, tak už budou knížky zbytečný… Jsem rád, že tak někteří spisovatelé činí, nedělají to ovšem sami: jsou tu další umělecké formy vyjádření, ale i lidé řekněme neumělečtí, kteří leckdy více konají, než tvoří. Přidanou hodnotou umění je pak možnost pomoci nerozhodným zorientovat se a udělat si názor.

 

 

 

Aleš Kauer:

Ruka s rýčem se vyrovná ruce s perem… Jsem ve fázi, kdy jdu raději zasadit strom, než abych o tom psal. Spisovatelé vždycky tematizovali aktuální problémy. Takže ano, je to důležité, ale nikoli nezbytné.

 

 

 

Lukáš Sedláček:

Podle mě je to důsledek, nebo spíš průvodní jev enviromentálního žalu. K podotázce: ano, je to nezbytné.

 

 

 

René Silvestr Vaněk:

Pokud vezmeme libovolného autora a pomyslně ho zbavíme veškeré komplikované nadstavby jeho já, zjistíme, že tento na prst obnažený autor zapadne do jedné ze dvou škatulí. Buď mezi autory, kteří se prostřednictvím své tvorby jednoduše vyrovnávají s vnitřními obsesemi, strachy a kostlivci ve skříni, nebo mezi osoby, pro něž psané slovo nepředstavuje nic víc než zdroj obživy, a tak volí aktuální haló témata vhodná k přetavení do formy dobře prodejného kýče. Motorem kreativity je oběma těmto skupinám tvůrců pochopitelně současná otravná environmentální mánie odstartovaná někdy před pětadvaceti lety na západ od našich hranic.

Zatímco první kategorie autorů kanalizuje do svých textů mnohdy iracionální, prostředním vnucené obavy z nejistých zítřků (jejichž příchod ve svých představách uspišuje vlastním eko-unfriendly chováním), druhá v té první tyto jejich obavy nechtěně uměle přiživuje alarmistickým laděním svých výstupů. Obě skupiny environmentálně smýšlejících autorů spolu vytváří určitý uzavřený symbiotický okruh, v jehož rámci se svět přecitlivělosti střetává se světem kalkulu a obě dvě tolik odlišné motivace se vzájemně legitimizují. To vede v důsledku k jediné věci. Nadprodukci.

A jestli by měli spisovatelé tematizovat aktuální problémy dneška? Samozřejmě! Pokud se jedná o reálné problémy, a nikoliv o jejich pouhé vychtěné obrazy.

 

 

 

Robert Wudy:

Odpověď: Ne

Pododpověď: Ne