Sacrificium

Jako dva milenci razíme na Petřín
                              štolu do jarního večera.
Zdi jsou tu hladové
masožravky vydrápaných srdcí. Časotěla, obětiny –
všichni, co si odevzdaně
směňovali slibné sliny.
 
 
 
Narkomani nostalgie
Duben je pokrytec. Zahaluje rozhledy a křivky
gaussových klobouků. Na hlavu připadá průměrný kvocient –
na každou bezhlavou hlavu:
tohle je pravidlo, normální rozděl. Na kraji najdeme odlehlé hodnoty
vybírat odpadky z košů. Čím jste vy – byli jsme,
i my jsme skrze vás byli…

Obaly, zbytky a vše, co je prošlé
pod mostem. Za mostem. Jak jsme si ustlali, tak si i lehli. A nikdo nesmí stát
jako plán na vodě. Tady jsem – neříkat! křičíme do ucha velbloudí jehly;
vím, že jsme vědomě selhali. Kožené koše a vyžrané obaly:
v některých najdeme zbylý cár člověka.
V jiných jen sebe a řeč pro dvě ozvěny.

Každé další rozhodnutí
generuje hydru. Přísaháš na hlavu,
na každou bezhlavou hlavu?
Řeka se pudruje pylem. Celá se řečištěm kdovíkam provléká, když
vymývá z románu detaily člověka:
průtočná bohyně! Klekáme. Dva svaté odrazy –
na břehu kveteme: narcis a rozrazil.
 
 
 
Deus Sex Machina
Něco ti řeknu o hotelu Vídeň: má osm pater,
osm krát osm má pokojů. Podivná
                                partie šachu čtyř dimenzí
za nocí černých jak zkažené svědomí; akce! a dál
tušení chemických reakcí: zbytečné přemýšlet,
co nebo kdo tvojí figurou táhne – protisměr světelných pokojů
nemůže připustit prohru.

Za co se proboha trestáš? Záměrně plytká jak Písni mi na mobil.
Odpověď nečekej. Kredit se nedobil. Dobijí jiní.
Volej na studenou kolej. Jsem žhavá jak olej a nabízím odprodej těla! Ty!
chceš řízný Stand-up. Slam-poetry pro dva dechy… buch-buch-bůh—bůh-buď-buch-
-do poševní stěny v naší Vídni. Pověz –
kde myslí brouzdáš,
           kde zrovna couráš;
ne, už se za sebe
netrestej. Odteď se netrestej za moje hříchy.
 
 
 
IT
Tady jsem chodíval na střední. Ráchal zrak v Čertovce,
mozkové závity
navíjel na mlýnské kolo. Na jaře platany
svěsily praporky k oslavě máje,
cvičenci nalehko vyběhli na Petřín; jako na povel –
otvírali lačná dvířka do dutiny ústní.
A pak zprudka dokovali,
propojili konektory, vyladili software.

Tohle fakt nemůže fungovat. systém!
– máš jej nabouraný. nejsme správně konektivní.
„A+B“ na zdi…: co je to za součet,
            obklopený vykrojeným trsátkem…
nehraj mi na city. chci říct!
přestaň být netaktní hudbou. přehráváš! nesouzním!
nerovnice na houpačce – padáme k zemi.
V součtu jsme menší a těžší.
 
 
 
Hotel Vídeň
Mám slova-lubrikant z dovozu.
Zkoušelas ipsaci dubovým křížem? Zkus!
Přibij mě namísto syna.
Modli mě sténavou modlitbou.

Myslíš jen na jedno! říkáš – a já vím, že máš pravdu.
A taky vím, že mě káráš jen na oko
                                             lampičky
povolené na punčoše přítmí. Kousni se do mého krku, nečekej,
maso-kost-kůže: je náš vídeňský trojobal. Do úst si budeme
              prskat tak zoufale, jako bychom uhášeli
zapálené skauty.

Prázdnota v prázdno se trhaně obrací. Průhledný jíl – pot,
který člověkem na pár chvil byl…; hleď:
naše nesvaté, Turínské plátno.
 
 
 
Toto není matika
Smrťák je matikář:
zkouší nás dělit a učí v nás násobit
intenzity. Chtěl bych dnes vyšetřit tělesné funkce,
přál bych si polapit křivky tvých těl
                                         do jasných vzorců
chování. Zapomeň. Nenajdeš řešení v oboru
racionálních čísel.
Vždy byly/nebyly chvíle,
kdy „pejsek s kočičkou vařili dort“:
nejsem a nebudu součtem svých přísad. Děda vždy před spaním
odříkal Otčenáš. Na lůžku pod křížem prošustil rty.
Když si pak konečně sám sebe odpustil – odešel.
Nepojíš bližního svého.
Jen občas okusíš.
 
 
 
Homeless
Anektovat lavičku,
podmanit si jeden z úhlů pohledu; vycítit:
svrchní vrstva reality mizí spolu s listím,
spolu s tím, jak přibývají
slupky teplých oděvů.

Kdy jindy odvrstvit přibylý sediment
nad bází dětství. Tady jsem vyrůstal, tady jsem, tady –
olupuji přítomnost jak chinin. Zde je mé dětství, mé Pompeje
překryté markety, bankou a moderním spadem. Zabití duchové místa,
najdu vás ve vrstvách paměti, na plochách kýče či vymřelé
                     evolucí, náhlou smrtí, sociálním darwinismem
ve fázi stáze a s těkavou vizí.

Kdy jindy než na podzim
slepovat kostnatý narativ dětství – patosem, čím jiným…
jinak to neumím, jinak bych utratil
zaťaté zvíře, co větří a píše: dopisy domů ze studené fronty; a taky dopisy
z válečných zákopů Vltavy: milá, je lezavo, chladno –
a nábřeží zlehklo, zbavené hipsterské náplavy.

Kde jinde, kdy jindy
šňupat kokain nostalgie,
prohrabávat užitečný odpad.