Jaký je váš vztah k drogám? Ovlivnily nějak vaši tvorbu?

Ani trochu.

• Bianca Bellová, spisovatelka a překladatelka

Žádný, ale sestra je marná smaha, nabídky sem: 723 397 817.

• Dominik Bárt, básník, editor a hudebník

Drogy? Neznám. Ale můj bratr je dobrá zkuřka, takže pokud máte vzorek, co stojí za to, pište na číslo 603 920 461.

• Nela Bártová, básnířka, hudebnice a výtvarnice

Tak trávu si dávám obvykle odpoledne. Koukám na rozmalovaný obraz a žasnu, jak jsem dobrej, a maluju a maluju, i když jsem si už dávno zakázal obraz dokončit v takovém stavu, ale samozřejmě je to marné, jsem čím dál lepší a obraz taky. Končívá to navečer, kdy je mi líto, že nemůžu dávat interview, a lezu do postele, no a druhý den ráno s obavami stoupám do ateliéru a potom se hrozně stydím a všechno přemalovávám a odpoledne si dám zase trávu a vše se opakuje.

Docela mi to vyhovuje. Dopoledne likviduju to, co jsem udělal předešlý den odpoledne. Je to takový ekologický přístup k malbě.

Jednou takhle v podvečer, když jsem ve spěchu a zvesela jako obvykle odcházel od rozmalovaného obrazu, mě napadla myšlenka, kterou jsem si furiantsky zapsal přímo na obraz: Zítra domaluji čáru.

Těšil jsem se, jak budu v posteli o té čáře mudrovat, ale než jsem usnul, pochopil jsem jen jednu věc – čím větší obraz, tím musí být čára menší. Na druhý den jsem nedočkavě chvátal do ateliéru, jak tu malou čáru namaluju, protože plátno to bylo opravdu velké. Avšak tváří v tvář obrazu mi došlo, že tu čáru můžu namalovat zase až zítra, a tudíž nikdy, protože každý den má nějaké zítra.

A tak jsem si zapálil a s obdivem, který opět začal nebezpečně narůstat, jsem sledoval obraz, za který jsem se tentokrát nemusel stydět, protože byl již jednou provždy nedokončený.

• Marian Palla, prozaik, básník, výtvarník, publicista a recesista

S opiáty nejsme přátelé a ani nebudeme. S psychedeliky se známe letmo a myslím, že to tehdy byla láska. Tráva je fajn, ale poměrně rychle začne být vlezlá. Chlast je kámoš, dobře se s ním kalí, ale bydlet bych s ním nechtěl. Nejméně návyková potravina je prý okurka. Legální a zdravé by to mělo být všecko.

Různé drogy a zážitky s nimi jsem si do textů pouštěl hlavně na střední – několik takových se dostalo do mé první sbírky Schopní jsou ti s chlopní – později už moc ne.

Na psaní potřebuju čistou hlavu.

• Vojtěch Vacek, básník

Rozhodně bych nerad popíral, že mě silně inspirovaly a inspirují i změněné stavy vědomí. Co se týče obecněji vztahu k drogám, hodně záleží na tom, co se tím pojmem zrovna přesně míní. Odmítavý vztah mám ale každopádně k tvrdě represivnímu přístupu (nejen) tohoto státu k lidem, kteří je vyhledávají, ať už z jakéhokoli důvodu.

• Jan Škrob, básník, překladatel a rozhlasový moderátor

Díky za nabídku, k tomu se vyjádří ti, kterým drogy pomohly a pomáhají – a vůbec: něco o nich vědí. Já mám k tomu zaujatý postoj – zabily mého nejlepšího kamaráda. Ale jsem zvědavý, jaké budou odpovědi. Nejsem proti drogám a priori.

• Patrik Linhart, prozaik, esejista, básník, performer a výtvarník

Velmi kladný, což znamená, že bych je ráda vyzkoušela, ale čekám s tím na správnou příležitost – tedy až mi bude aspoň šedesát a nebude co zkazit. Mám pár přátel, kteří po jejich užívání – ať už houbiček, nebo koksu – přestali fungovat. Rozjely se jim ataky, k nimž nemám daleko, takže to zatím nechci riskovat. Inspirativní ale určitě budou – hlavně lysohlávky. Zatím jsem ve fázi, kdy mě kamarádka učí, jak je v lese hledat.

Nicméně jak radí můj závislý kamarád své dceři:

Pokud extáze, tak jedině půlku. Dřív by nevadila celá, ale dneska už se dělaj hrozně silný. Elesdý neber bez člověka, kterej ti dá pocit bezpečí. Koks je stimulant, takže půlku čáry. Herák nikdy, je vysoce návykovej. A když přijde na řadu špek, tak nešlukuj, jen natáhni, řekni, že je fakt dobrej, a podej dál.

• Anna Beata Háblová, básnířka, architektka a urbanistka

Považuje se pivo za drogu? Pokud ano, potom této droze vděčím úplně za všechno, co jsem kdy napsal, a když píšu tyhle řádky, zároveň v duchu slyším, jak si mnozí říkají: Je to poznat, že to psal násoska pod parou. A já jim odpovídám: No a? Psát jsem v mládí začal, abych se v hospodě nenudil, než se sejdou kumpáni. Teď je kombinace pivo plus klávesnice compu pro mne absolutním vrcholem rozkoše. Jestliže se ale pivo nepovažuje za drogu, nýbrž za folklórní národní nápoj, tak drogy moje psaní neovlivnily. Ovlivnily ovšem zásadním způsobem můj život. Ve čtvrtek 5. 11. 1992 jsem po jejich požití prodělal klinickou smrt se vším všudy, existenciální hrůza, tunel do věčnosti, světlo a nedobrovolná cesta nazpátek. Násoska, ale kdo z vás prožil tohle, co?

• Michal Šanda, spisovatel

Drogy bytostně nesnáším, stejně jako různé promluvy o tom, jak drogy někoho ovlivnily, či dokonce při tvorbě inspirovaly. Nikdy jsem nenapsal nic opilý, natož pod vlivem drog. Psaní je pro mě natolik zásadní, že ho nechci ničím kontaminovat.

Věřím v čistou mysl!

• Radek Fridrich, básník, publicista a překladatel

Drogám moc neholduji, snad až na pravidelnou denní porci kofeinu v podobě dvou tří šálků, nebo spíš hrnků kávy. A pak pivo, pokud se tedy jako droga bere alkohol, a to v míře dvou až tří půllitrů plzeňského, víc totiž nedávám, ale to už by byla odpověď na jinou anketu. A názor na drogy? Je to ode zdi ke zdi. Zažil jsem pár známých, které drogy totálně vysály, vždycky si to ale uměli okecat, to mě na tom vždycky zaujalo, ty okecávky kolem toho, ty mnohdy šílený konstrukce, proč brát a jak je to posouvá, a za chvíli mi ten samej človek říká něco o tom, jestli bych ho nezaložil, že (už zase) „nemá na nájem“. Ale třeba v poslední době taky vidím jejich nesporný přínos při některých neurologických onemocněních. To jsou ale zas trochu jiné drogy, ale vlastně pořád drogy, a taky u nich jde slušně zabřednout do závislosti. Vliv na tvorbu? Kafe i pivo mě určitě ovlivnily, to bezpochyby, ale nepřeceňoval bych to. Valnou většinu jsem napsal bez kafe i bez piva po boku. A to je asi tak všechno, co k tomu můžu napsat.

• Jan Vozka, básník a překladatel

Můj vztah k drogám je zcela zanedbatelný. „Nejtvrdší“ droga, kterou jsem kdy měl, byl hašiš počátkem 90. let na Ibize. Nic moc, spíše mne vystresoval. Trávu jsem párkrát taky měl, ale vzhledem k tomu, že nekouřím, nějak jsem ji nikdy neprožil. Pouze v koláčcích to bylo účinnější. Pokud jde o alkohol, opil jsem se více asi jen dvakrát třikrát v životě a pokaždé mi bylo odporně a chtěl jsem umřít. Šíleně totiž nesnáším, když se mi točí hlava. Takže co se týká toho, jestli tento typ drog ovlivnil mou tvorbu, tak ne. Nuda, co?

Domnívám se, že se potřebuji ve své práci dostat do „transu“ zcela střízlivý, pak začínám lépe vnímat to, co mne nutí tvořit. Jinými slovy nesplňuji onu zažitou představu, že umělec je především zhýralý pijan a děvkař.

• Jiří David, malíř, intermediální umělec a pedagog

Slovo droga znamená polsky cesta. Psychedelický výzkum je svého druhu cestováním po niterných strukturách a jako takový mne velmi ovlivnil i v životě, i v tvorbě.

Rozšířené vědomí jsem vlivem náročného dětství v komunistickém Československu určitým způsobem měla vždycky. Kdo tehdy netrpěl úzkostí, tak si ji prostě jen nepřipouštěl, o to větší následky se projevily později. Naše generace současných čtyřicátníků a čtyřicátnic se s traumatem totality vyrovnává doteď a naši potomci staví identitu na vymezení se proti omylům našeho dětství.

Smrt matky v rané dospělosti mi ukázala, jak tenká je brána mezi světem živých a mrtvých. V podstatě šlo vidět za ni do různých vrstev vědomí světa rozprostřeného skrz lidi do živé i neživé přírody a dále do vesmíru. Vlastní osobnost jsem tváří v tvář smrti vnímala jako plynoucí neohraničenou strukturu. Lidské tělo jako sochu neustále dotvářenou nánosy času. Gender jako sestavu společenských dohod, do které jsem se prostě neměla šanci vejít. Ve dvaceti jsem poprvé zažila asi svůj nejsilnější psychedelický zážitek, když jsme požili*y LSD se skupinou přátel v Jizerských horách. Velmi se mi ulevilo, neb jsem viděla dýchat kameny a skály a růst stromy. Vnímala jsem, jak se tvář Matky Země pohnula, aby mi řekla, že: „Oni jsou!“ Společenství, které jsme tehdy prožívali*y se stromy a kameny, nás poznamenalo na celý život. Některá přátelství, která ten den vznikla, trvají dodnes.

Další mou intenzivní zkušeností byla ayahuasca se šamany kmene Shipibo v amazonské džungli asi dvacet let předtím, než to začala být móda. Tehdy jsem se s kamarádkou vydala navštívit malíře Otto Plachta do Peru a zažila ayahuascový rituál. Samotnému požití yage předcházela týdenní dieta a psychický výcvik, jak s duchem drogy komunikovat. Liána pak měla ve vizích podobu gigantické Anakondy, která vstupovala do člověka zezadu nečekaným způsobem v nečekanou chvíli, takže se známý svět rozpadl na tisíc kousků, a když odezněl tělesný šok doprovázený vyprazdňováním, tak mohlo dojít k vlastní proměně, nazírání reality a hlubokému rozhovoru s Anakondou. Dozvěděla jsem se tehdy mnoho o energii lásky, která prostupuje náš viditelný svět a drží ho při sobě pomocí tenkých energetických nitek čistě z plezíru jako velké božstvo na široké rozprostřené dlani. Do všech šamanů jsem se zamilovala, stejně jako do divokosti džungle, kterou jsem postupně vnitřně přijala jako obraz divokosti vlastní a umožnila jí ve mně přežít i pro případ, že reálný porost bude postupně vykácen.

Lidové ornamenty kmene Shipibo jsou přísně geometrické, a přitom jediná čárka není stejná ani rovná, podobně jako rytmy raveové hudby. Oboje mají schopnost vyprávět o vrstvách skutečnosti a pomocí rozšířeného vědomí v kolektivním transu navracet jedince k podstatě věcí a sobě samým.

Třetí mou velkou psychedelickou zkušeností, bez požití jakýchkoliv látek, byl porod mé druhé dcery. Tehdy jsem opět sestoupila do síly divokého zvířete na čtyřech, abych se pomocí kořenů lián, životů a smrtí všech předkyň dostala až k Velké Matce, která mi pomohla se celkově úplně spustit, křičet, otevřít a porodit živou zdravou dcerku.

Jako umělkyně jsem se stala šamankou ve sdílené zkušenosti, kterou je svět současného umění. Postupně jsem si během života osvojila umělecký jazyk performance jako nástroj, kterým se modlím, skrze svoje realizované vize přemýšlím a sdílím je se světem, abych podobně jako drogy narušovala společenskou dohodu, kterou nazýváme racionální realita.

• Darina Alster, vizuální umělkyně, performerka a pedagožka

Občas slýchám, že jsem po narození spadl do kotlíku s omamnými látkami, mám totiž dar prožívat jiné stavy nepřetržitě. S lehčími drogami jsem se setkal poprvé jako teenager při pobytech v lázních, s těmi tvrdšími až v prostředí pražské literární bohémy. Jako sociální pracovník jsem nahlédl jejich odvrácenou tvář a velice fandím jejich dekriminalizaci a destigmatizaci lidí se závislostmi.

Z textů ovlivněných drogami jsem vydal snad jen novelu Výprava na ohňostroj, jejíž finále čerpá ze zkušenosti s anestezií na operačním stole. V těch nevydaných buď otravně moralizuji – když se snažím vzít do hry společenský kontext těchto zážitků –, nebo jsou až moc ulítlé i na mě. Nejlíp se mi píše po kafi.

• Ondřej Macl, básník a herec

Zkoušel jsem to kdysi dávno s alkoholem. Výsledek byl vždycky otřesný. V devadesátých letech jsem dlouho pobýval v Berlíně, kde se to nabízelo. Jenomže já mám absolutní paniku z jehel. A hrozný strach ze své vlastní nekontrolovatelnosti. Zjistil jsem, že psaní je pro mě naprosto racionální proces, potřebuju být absolutně čistý a soustředěný. Zní to jako pitomé klišé, mojí drogou je ale hudba, proto o ní i tak často píšu. Nejlepší texty jsem napsal za hlasitého doprovodu hudby, často píšu za chůze do mobilního diáře, vždy ale se sluchátky na uších. Kdybych ohluchl, přestal bych psát. Berlínský přítel, dnes už po smrti, se vždycky usmál, dal mi pusu a říkal: „Aleš je jedinej kluk, kterej dokáže poslouchat The Birthday Party bez fetu…“

Stárnu bez drog, jen občas si dám v létě pivo s ledem a ucucávám ho recyklovatelným brčkem, čímž všechny pivaře kolem velmi a s chutí nasírám.

• Aleš Kauer, básník a výtvarník

Pobídka k napsaní pár řádků na téma drogy a tvorba mě lehce znejistila. Protože pokud vezmeme drogy v pravém slova smyslu, tedy například halucinogeny, tak tyhle látky můj mozek těžko vstřebává, a to tak, že místo napsání bravurního díla bych si mohla rovnou rezervovat lůžko v Bohnicích. Každopádně si při psaní pomáhám jinak, například vínem či hudbou, a když jsem holdovala nikotinu, tabákové firmy vždy poznaly, že jsem se pustila do psaní nové knihy. Stimulovat mozek se při tvorbě nabízí, koneckonců nejslavnější japonský spisovatel Haruki Murakami si tvůrčí myšlení podněcuje každodenním ranním během. Nejde sice o drogu v pravém smyslu, ale endorfiny v těle leccos také probudí a možná více než klasické stimulanty, které sice dokáží něco vykřesat, ale dovolím si říct, že jen v omezené míře. Pokud se člověk naučí to ze sebe vydolovat bez nich, otevřou se mu dveře daleko více dokořán.

• Alžběta Bublanová, spisovatelka

Osobně nemám nic proti rekreačnímu užívání drog pro rozšíření kreativního vnímání a mám za to, že pokud uživatel ví, co dělá, a zná své hranice, může drogový stimul dopomoci k tomu, aby se vyjádřil tak, jak by to ve střízlivém stavu nedokázal. Zároveň mě ale mrzí časté reakce od kreativně slabších lidí, s nimiž se setkávám na sociálních sítích, kde tvrdí, že byť jen abstraktnější tvůrčí kreace je výplodem zfetovaných alkoholiků. Sám jsem nesáhl dál než po kofeinu, nikotinu a alkoholu, minimálně za účelem tvorby. A i tak mi cokoliv tvrdšího nedělá psychicky dobře. Kofein je zaručená denní rutina, díky níž jsem schopen vůbec fungovat nehledě na to, jestli zrovna píšu. (Mimochodem, zkoušeli jste někdy do Earl Grey s bergamotem cmrdnout lžičku mleté kávy a prohnat to french pressem? Občas to dělá vážně divy.) Alkohol mi pomáhá – do určité hladinky – v asociativních procesech a soustředění se na text. A co si budeme, z velké části i v utužování sociálních vazeb na živé literární scéně.

• Xerodoth Sigmius, básník

Osobně jsem neprožil zážitky pod vlivem drog. Formanův kostel pod taktovkou LSD je úžasný, ale mi vzdálený. Jenže náš mozek sám vytváří chemikálie podobné drogám. Kojící ženy. Bolest, zima. Možná i smrt je jeden velkej chemickej flám.

A nelze opomenout diktátora pod názvem láska. Milostné vzplanutí je rána i pro oportunisty všech dob. Co chudák asociál? Odlišní jedinci, kteří se umí pořádně milostně zhulit. Daleko od rámce normality se potácej od absťáku ke šlehu. Vlas ve větru. Pěsti v kapsách okovaly boty.

Třeba takovej Mácha. Prudký, žárlivý, nevěrný diktátor. V dnešní době, kdyby nehasil požár s výkaly… byl by s jistou pravděpodobností souzený jako domácí tyran. Psal asi pod nadměrným vlivem nebezpečných látek.

Rozhodně se nechci srovnávat s velikány, ale dostávám se k sobě. Já jsem totiž milostný závislák. Slušným lidem vydrží drogové omámení rok až dva roky. Kdežto já se v lásce, respektive v absťáku rochnil celých deset let! Neviděl jsem ji. Dealer mi nechtěl dát dávku. Nevolal jsem ho. Neměl jsem čím ji zaplatit. A tahle chemická závislost měla vliv na mé psaní. Dokonce bych se k publikování vůbec (pozdně) neprobudil, kdybych netrpěl. Psal jsem od puberty, ale teprve látková trýzeň…

Podejte mi vědro s výkaly!

• Vlado Matuška, básník

Můj postoj k drogám, v drtivé většině případů pouze k těm označovaným jako lehké, byl jeden čas více než kladný. Měl jsem v mládí své marihuanové období. Do toho hltal vášnivě knihy jako My děti ze stanice ZOO, Matka Davida S., narozeného 3. července 1959 nebo jsem si jako knižní odměnu za vyznamenání na maturitním vysvědčení vybral kontroverzní publikaci Vaříme s konopím. Zhulený jsem napsal spoustu textů, u nichž jsem byl v té chvíli přesvědčen, že jde o zásadní, přelomová a velkolepá díla. Nebylo tomu tak, skoro pokaždé se jednalo o debility a pitomosti. Ovšem po některých potáhnutí z marihuanových cigaret zůstaly „hlášky“, jež jsem později použil ve svých textech, za nimiž si stojím.

Dnes už mi drogy nic moc neříkají, ale jednou za čas, když je nálada, si ještě šluka z jointa na nějaké akci dám. Vím ovšem, že to, co v té chvíli napíši, rozhodně nebude druhý den dobré. Avšak fragment, hláška, nápad mohou zůstat. A jelikož jsem náruživý nikotinista, jednu návykovou „měkkou“ látku doposud užívám. No, a pak je tady alkohol, ale o této samostatné kapitole, ke které mám rozhodně hodně co říct, třeba někdy jindy…

• Martin Trdla, básník a novinář

Než začnu formulovat svou odpověď, uvařím si kafe a zakouřím cigaretu. Kafe, abych se probral z lehké kocoviny, a cigaretu, aby se mi hezky přemýšlelo. Nahradit scházející dopamin z nového zdroje, z těchto fantastických materiálů, chemikálií, se kterými žijeme bok po boku od doby, co jsou zde kameny. Někdy v symbióze, někdy v otroctví, někdy ve válce, ale každopádně vždycky nějak. A co se týká drog, tak ty neberu. Tedy jen tyhle, tamty a semtam oné. Ale rozhodně s nimi nemám problém, až na pár.

Ptát se, jaký je vztah člověka k drogám, je těžká otázka, neboť by se dalo (ne zcela obtížně) argumentovat, že člověk je drogami a jejich užíváním a kulturou doslova stvořen, definován. Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog. Natož pak snažit se odpovědět na jejich roli v tvůrčím procesu, tedy tam, kde jsou drogy doma.

Tak, dopsal jsem, jdu si dát cigárko.

• František Hruška, básník a hudebník

Některé ilegální drogy jsem vyzkoušela, ale jak na moji tvorbu, tak ani na nic jiného neměly žádný, natož pak dobrý vliv. Z legálních drog mám ráda nikotin, a ten mi při tvorbě určitě pomáhá.

• Petra Soukupová, spisovatelka a scenáristka

Paradoxně začnu odpovědí na druhou otázku, protože drogy ovlivnily moji tvorbu dříve, nežli jsem je poznal z vlastní zkušenosti. A může za to literatura! První narkoman, do kterého jsem se zamiloval, byl Sherlock Holmes. Jeho „profesorské fetování“ prosáklo mou dospívající básnickou duši. Když mi bylo šestnáct let, objevil jsem ale dílo beatnického spisovatele W. S. Burroughse, jemuž jsem bezhlavě propadl. Nejdříve jsem přečetl jeho chladného, suchého, věcného a současně tak opojného Feťáka a později jsem se zamiloval do něžného a bolavého Teplouše, kde se to drogami také hemží. Avšak s jeho vrcholným Nahým obědem jsem se dostal do transu, který jsem neočekával. Jen z četby této knihy jsem měl silné halucinace. Dodnes nechápu, jak je to možné. Spustila mi spontánní šamanské vidění. V noci jsem se probudil a celý pokoj – bylo to v Chorvatsku, u příbuzných, pár desítek metrů od moře, nočního, klidně se převalujícího – byl plný lesklých vláken a divných melancholických stonožek. A já věděl, že to zavinila ta strašná, strašně krásná kniha… Takže moji tvorbu drogy ovlivnily.

K drogám mám kladný vztah, i když si uvědomuji, že jejich nebezpečná krása může duši i tělo stáhnout do podsvětí. Je třeba rozlišovat, jaké drogy míníme. A kdo je a za jakých okolností bere. Drogami jsou také alkohol, čaj, cukr a káva – tedy běžně konzumované látky. Myslím, že děti by fetovat neměly, drogy jsou pro dospělé.

Otevřený vztah mám určitě k halucinogenům čili entheogenům, protože rozšiřují vědomí a umožňují se ponořit do dálav duše i světa. Takové objevy mohou být vysoce inspirativní a léčivé. Dnes se s entheogeny a také empatogeny (MDMA) experimentuje i v psychiatrii a psychoterapii. Zatím jen v několika institucích. Už to ukazuje, že existují i drogy, které léčí a hojí duši. Mohou zprostředkovat neduální zkušenost se světem – zvláště s ostatní přírodou. Zkušenosti, které zprostředkují, mohou hraničit s posvátnou oblastí, nebo do ní dokonce přesahovat.

Moje nejsilnější zkušenost s halucinogeny se odehrála v zahradě plné pávů, kdy jsme s mým kamarádem – židovským mystikem – zakoušeli hodinu v kuse přítomnost femininního božství: Šechíny, řečeno s judaismem, Sofie, řečeno s křesťanstvím. Byla to všeprostupující zkušenost, cítili jsme ji v každém nádechu, v každém stéble, v každém pavím výkřiku, nic nebylo odděleno, tekly nám slzy extáze a můj přítel recitoval Zohar: „Paní přijímá své přátele v zahradách…“

Co se týče otázky, zda jsem někdy psal pod vlivem drog, celé básně nikoli, ale některé obrazy jsou i plodem těchto zkušeností otevřeného vědomí…

• Adam Borzič, básník, překladatel, publicista a terapeut

Můj vztah k drogám je neutrální. Všechny bych legalizovala a jejich výrobu a distribuci zdanila. Moji tvorbu zatím nijak neovlivnily, je nejvyšší čas s tím začít.

• Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka