„Najlepšia droga akú poznám / je čistá hlava,“ zpíval procítěně za mých dětských let Richard Müller. Máma mi s odkazem na jeho písničku nanášela heřmánkový šampon do vlasů. Výsledná čistota hlavy ale sotva kdy překonala slast ze samotné koupele. Těšil jsem se, až budu zase špinavý. A podobně se to má s představou vědomí. Existují sice destruktivní výlety mimo něj, müllerovské „tryskáče“, jimiž ve výsledku ublížíte sobě i všem okolo, jsou různé poruchy, které znemožňují základní fungování, a dali byste miliony za normální den! A přece: být si plně vědomý sám sebe je nebezpečný blud. Znak omezenosti člověka, který nerozumí změnám.

Tento text je pokusem o katalogizaci změněných stavů vědomí navozených bez požití psychotropních látek. Jsou uspořádané meta-logicky na základě flow, během níž se ztrácím ve svém psaní. Spíše než o literaturu se jedná o cvičení a pomůcku k vašim vlastním výpravám mimo zmapovaný terén, potažmo k odvracení hrůzy z identity, aby se neztratil fakt, že nohy jsou ploutve, ruce křídla a hlava… ta nejlepší droga.

Hra – Když prohrávám, stávám se monstrem. To samé, když vyhrávám. Pro jiné kašparem k pobavení? Člověče, nezlob se, prší, kostky… Rauš, za který lze být placený v nízkoprahových klubech. Pouze ve videohrách se ještě umím ztrácet vzrušujícím způsobem. Návyk po matce. Dřív nebo později mě ze hry vytrhne nuda.

Knihy a filmy – Kdysi jízda, teď většinou jen studium, tj. používání k tvorbě, nebo limb rozptylovaný nedůvěrou. Problémy s narativy. Těší mě až kritika, rekonstrukce, zaujetí marginální pozice. Úzkost z kultury coby zakuklené politiky.

Psaní – Nikoliv „proč jste začal psát?“, ale „proč už nemůžete přestat?“. Nejde ani tak o to, vytvořit svůj hlas; slova vždy citují, vždy jsou problematická, i psaní stárne. Je to spíše druh vztahu, zápasu, propůjčení se umlčovaným zájmům. Průvodní potěšení pak přináší samotné médium jazyka, se kterým se potýká každý, aby vůbec přežil. Spisovatel jako samozvaný zákonodárce, vykrádač domovů i hrobů.

Hudba – Řeč, ve které dobrovolně mlčím. Nezvládnutí nástroje (flétničky, klavíru, kytary, harmoniky…) nad rámec průměrnosti, v rodině plné muzikantů. Hudbu skoro neposlouchám. Všechnu moc zvukům!

Divadlo – Více než záliba v maskách. Rituál, který činí mé bláznovství kulturou. Před výstupem je potřeba jít na velkou. Tragickým hercem je farář*ka, komickým filosof*ka. Divadlo ale vždy vytváří až chór, jemuž se herec odcizil. Dialog je dobýváním jinakosti, nikoliv porozumění. Energeticky náročné, téměř privilegium, selhává v potlesku.

Tanec – Vrchol divadla. V moderním smyslu triumf přírodního rytmu (dech a krev spíše než kroky). Propadání mystériu těla, v mém případě šťastná sebedestrukce. Neumím tančit, odírám si kolena a lokty, stávání-se-ohněm. Smím prosit?

Onanie – Chvalozpěv na boha lásky mi byl dlouho démonizován. První mléčná skvrna: strach z hnisu. Vystřihování postav z časopisů, album vzrušujících obrazů, tajemství v úkrytu pod matračkou. Až bratr usne. Pak společná honění na školním lyžáku. Lanovka vedoucí nahoru z lobotomie dětství.

Zamilovanost – A přece sklony k regresi. Ztráta středu v sobě. Náhoda převlečená za osud. Vzýváním Nejkrásnější*ho na chvíli popřít krutost světa. Slova jsou chudá, chci Tě ochutnávat a nikdy nedojíst. Chci, abys Ty mě chtěl ochutnávat, jinak ztratím vše. Motýli v břiše se promění v noční můry.

Kopulace – Lze si vůbec odmyslet společenské rámce? Vždy pro mě bylo důležitější blažené odosobnění než stát se rodičem. Být feministou spíše než misionářem. Přesto se nejčastěji děje ve vztazích. Zalévání stárnoucího fíkovníku.

Masáž – V dětství mě posílali do lázní. Neměl jsem masáže rád, cítil jsem se jak flák masa na řeznickém stole. Musel jsem zhrubnout a dočkat se jemnějších rukou.

Sport – Plavání a jízda na kole. Stát se vodou, vzduchem. Ostatní jsou hry (viz „Hra“).

Procházka – Šťastně nerozumím nohám. Chodit po známých místech je rovněž objevitelské. Chůze jako nejlepší činnost k přemýšlení, procházím se dokonce kolem pracovního stolu.

Doprava – A někdy se svěřuji strojvedoucím. Splývání s pohybem stroje, tedy realizované myšlenky.

Zvíře – Byly doby, kdy jsem chodil za psem. A domů se vracel za kočkou. Svět jim byl ukraden zvířecími lidmi. Už nelze zdivočet, jde pouze rozptylovat mezidruhovou hranici. Transy jedny z nejmagičtějších. Nad postelí nám létal papoušek.

Jídlo – Někdy den nepřinese nic významnějšího než chutný oběd. Výsledek vaření a úklidu, nebo za úplatu v pohostinství. Většinou nevíme, co jíme, a je to příliš rychle pryč. Hlad neznám, jen nepatrné kručení. Nejdéle z člověka vydrží nehty a zuby.

Žízeň – Nejčastěji v Klementinu. Ponořen do knih, dokud mě nerozbolí hlava. A musím honem ke skříňkám, za lahví s kohoutkovou vodou. Klientka s opačnou zkušeností: tak se bála v létě zanedbat pitný režim a vypila tolik litrů vody najednou, že skončila v nemocnici.

Narkóza – Přízračnost záchranných operací. Přičicháte k plynu s představou, že nemusíte přežít, a poté vám otvírají tělo. How are you? Jednou se pode mnou otevře zem.

Nemoc – I blbá rýma je prožitkem tělesných dutin.

Bolest – Vím, jaké je být zmlácený. Den předtím jsem koukal na film o Gándhím a za bezmoc s bolestí div nepoděkoval. Bylo mi osmnáct a s někým si mě spletli.

Zločin – Vím, jaké je někomu ubližovat.

Truchlení – Naposledy po babičce, zpožděně i po bratru. Kdo příště?

Spánek – Dokud nebolí záda, je to luxus. Dokonce druh protestu. Nechci být bdělý a něco si dokazovat. Mé ambice: Nechte mě spát. Spal jsem u dopravních uzlů, ve vlacích či vsedě v autobusech, pod otevřeným nebem, každou noc jinde a byl za to placený. Přehlížená, fascinující třetina našich životů.

Sen – Na spánku to méně zajímavé, většinou banální. Neholduji limonádě surrealistů.

Fantazma – Zato kdykoliv rád protiřečím světlu dne! Samé nejasnosti, chumly realit a existencí, nezaměnitelné „what the fuck“. Všímat si posedlostí, rozdmýchávat vášně poznáním, smát se hodnotám jak tarotový blázen.

Politika – Druh veřejné lásky bez reciprocity. Odmítám přistoupit na představu cynického boje o moc, takoví lidé nemají v politice co dělat.

Sláva – Nejsem slavnější než česká progresivní levice. Hrozba domýšlivosti, je lepší si vytvářet nepřátele. Výhodou je kulturní kapitál, který dává dost pobídek na to, abych nepropadal zhrzenosti. Konečně: občas musím říkat ne.

Práce – Příliš mnoho významů. Zbytečné práce jsou snesitelné pouze jako trans. Mechanický rytmus tomu pomáhá (balení zboží ve skladu, roznášení letáků, házení lopatou na stavbě, byl jsem tam všude). Někdy se tomu říká vykořistění. Prekarizovaná svoboda je zpestřila, promíchala rytmy, práci chce povýšit na smysl života: Když přemýšlíš, pracuješ. Když tvoříš, pracuješ. Když odpočíváš za peníze, pracuješ.

Peníze – Než vyhraješ v loterii… Baví mě škudlit, bohatnout odpíráním. Činí mi slast, když si něco nekoupím. Dítě bych ale spíš neuživil.

Stěhování – Nemám své místo. I z dětského pokoje se stal pokoj mého otce. Zdravím z bytu číslo 25, na nájem jde většina mých příjmů. A přece mám stěhování rád. Přijdu si lehký; pokaždé vše protřídit, vzít si to důležité a vsoukat se s tím do jediného auta, někdy jen do kufru. Nejkrásnější bývá zabydlování.

Přátelství – Málo o ně pečuji, a přece jediné přátelské setkání předčí veškerou kulturu v krajském městě. Pocítíte, co činí život žitelným. Totéž lze jednostranně zažít v poctivém interview s novinářem. Přítel je ale za vámi, i když jste v prdeli. A jiní andělé nejsou.

Koupel – V některých bytech jsem míval vanu. Postel je proti ní pustinou, sprcha kapajícím stromem. Jakmile zalévá mou kůži teplá voda, chtěl bych mít žábry a změnit se ve vílu.

Smích – Stojí za tu bolest v čelistech.

Pláč – Pocházím z jiného světa.

Nuda – Co když i ona je druhem transu? Možná tím nejhlubším?