Lidé
(1998, Opava) vystudovala sochařství na brněnské FaVU a pražské AVU, od té doby pracuje převážně se sklem. Sbírá terénní nahrávky a jako neli vanilli občasně mixuje kolotočářské techno. Publikovala na několika literárních webech, v časopisech a antologiích. V ostravském nakladatelství Bílý Vigvam jí v roce 2021 vyšla básnická sbírka Na konci chodby je ráno, která byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii debut roku. Loni jí v tomtéž nakladatelství vyšla druhá sbírka Házeliště granátů.
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou
Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
jsem opět tak zamilovaná
že jsem
málem zapomněla jak chutná hudba
ta otravná a stresující
stačil falešný půltón
viděla jsem pána krást
a pokradla taky
viděla jsem pána dát si xanax
když jsem se vedle něj posadila
a lupla jeden taky
viděla jsem paní plakat
a plakala jsem taky
nejsem nic víc
než odraz temna
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
V rámci Dne poezie vystoupí 14. listopadu v Knihovně na Vinohradech Radek Fridrich a Nela Bártová za moderace Roberta Wudyho.
V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou
Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám
jsem opět tak zamilovaná
že jsem
málem zapomněla jak chutná hudba
ta otravná a stresující
stačil falešný půltón
viděla jsem pána krást
a pokradla taky
viděla jsem pána dát si xanax
když jsem se vedle něj posadila
a lupla jeden taky
viděla jsem paní plakat
a plakala jsem taky
nejsem nic víc
než odraz temna
jsi tak nevinný
až je mi líto se tě dotknout
mýma špinavýma rukama
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.
