02_rozhovor
Rozhovor s Nelou Bártovou

Abyste se neposrali

Ptá se Milan Ohnisko

V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 15/2022

Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka?

Jsou mi tak tři roky, máma s babičkou mě vedou do školky a mně se tam extrémně nelíbí. Jsem z toho fakt špatná, dělám tam virvál, je mi to neskutečně nesympatické, ty lidi tam vůbec nezvládám a nechci tam být. Tak mě pak dali do jiné školky, kde jsem už scénu neztropila.

A tvoje nejstarší vzpomínka na setkání s poezií?

Občas jsem na základce chodila na recitační soutěže. A tam jsem četla jednu básničku, už si na ni moc nepamatuju, ale vím, že mě hrozně bavila. Rýmovala se tak vtipným stylem, že mi snadno lezla do hlavy. Ale už vůbec nevím, kdo ji napsal. Tohle bylo asi moje první setkání s poezií – nebo spíš s dětskými básničkami.

Kdy jsi poprvé zvědavě sáhla po nějaké knize poezie?

To nebylo zase tak dávno… Myslím, že to byli nějací prokletí básníci, tahle skvadra. Pamatuju si, že mě vůbec nebavily Baudelairovy Květy zla. A poté jsem objevila Bukowského a zamilovala se. Myslím, že mě k tomu přivedlo okolí, protože jsem se začala pohybovat mezi lidmi, kteří se o poezii zajímají. Mě totiž dost dlouho vůbec nezajímala.

Co interakce ve věci poezie mezi tebou a tvým bratrem? Oba jste výrazní básníci mladé generace, jak se navzájem inspirujete?

My jsme nevlastní sourozenci a dlouhou dobu jsme se spolu nijak zvlášť nebavili. Přestože jsme oba dva žili ve stejnou dobu v Brně, tak jsme se tam ani moc nesetkávali. Zlom přišel až dost nedávno, kdy jsme si uvědomili, že si vlastně nesmírně rozumíme a máme si co říct. Od té chvíle je nám každá chvíle, kdy jsme spolu, velice drahá. Našli jsme si k sobě cestu…

Dominik jednak napsal skvělou kritiku na tu moji sbírku, přišlo mi, že opravdu pochopil, o co jde, a toho jsem si velmi cenila, a jednak jsme si pak společně vyjeli – ještě s Františkem Hruškou, Filipem Klegou, Kristýnou Kašparovou a Eliškou Hondlovou – na básnický pobyt do maďarského Vácu. Byli jsme tam týden ještě s dalšími básníky ze Slovenska, Polska a Maďarska a navzájem jsme si překládali poezii. A tam se to mezi Dominikem a mnou změnilo hodně, to byl náš zásadní výlet.

Takže nás dohromady dala poezie.

Svébytným způsobem křížíš poezii, výtvarné umění a hudbu. Co bylo na samém začátku?

Nejdřív jsem začala malovat, to bylo už dost dávno, na střední škole v Ostravě. Tam jsem se ke konci studia čím dál víc blížila k mediálním přesahům. Přestože jsem studovala kresbu a ilustraci, hodně jsem pracovala i s fotkou a videem. Takže média se na kreslení postupně nabalovala. A v té době jsem taky začala psát svoje první básnické texty a napadlo mě celé to vizuálno s nimi propojit.

Tehdy jsem se taky seznámila s mým kamarádem Štěpánem Kopečným, který už měl svůj hudební projekt a nabídl mi, abychom na něm spolupracovali. Takže se to všecko stalo tak nějak dohromady…

Co říkáš, se dělo v Ostravě. Z té ses pak přesunula do Brna na FaVU a odtud do Prahy na AVU. Které z těch tří měst se do tebe otisklo nejsilněji?

Určitě Ostrava, kde to všecko začalo. Poznala jsem tam zásadní lidi, s kterými udržuji kontakt dodneška. Ostrava je město, kam se vracím nejraději. Vazby, které tam započaly, jsou silnější než kdekoli jinde.

Jsou to vazby jenom v rámci tvé generace, nebo i mezigenerační?

Určitě i mezigenerační. Seznámila jsem se s lidmi jako Petr Hruška a Ivan Motýl a celou touhle partičkou.

Jaký máš vztah k Petru Hruškovi – básnické ikoně Ostravy?

Jeho poezie si samozřejmě cením maximálním způsobem, ale možná ještě víc než jeho básně mě fascinuje jeho celkové zacházení se slovy během běžné mluvy. Moc mě baví se s ním bavit.

To je jedna věc, která mě na něm bere. Ta druhá je, že mě poprvé naprosto položil tím, když byla ta moje sbírka před vydáním a on k ní napsal tak úžasný posudek. To pro mě bylo něco podobného jako ta kritika od Dominika. Měla jsem pocit, že to pochopil. Tehdy jsem si řekla: Tenhle člověk je opravdu na správném místě.

A čistě lidsky? Mám ho moc ráda. Je to blázen, v tom nejlepším slova smyslu. Chtěla bych mít v jeho věku tolik energie a zápalu, jako má on. To mě nikdy, když se vidíme, nepřestává fascinovat.

Tvoje prvotina Na konci chodby je ráno vyvolala ohlas a v Magnesii Liteře byla nominována na Debut roku. Porota ocenila mj. „mísení skutečného a nadreálného, odhodlání a rezignace a atmosféru nekončících mejdanů a drogových jízd. Mě osobně zaujal především jazyk té sbírky. Při její četbě se mi vybavila moje oblíbená věta z Wernischovy knížky Pekařova noční nůše: „Teď už mi na nějakém tom slově nesejde – vím, že důležitější je řeč. A Olga Stehlíková o tvé knize napsala: „O slovo se tu hlásí sama řeč. Jak ty sama vnímáš vztah mezi svým básnickým jazykem a řečí jako takovou?

Dost silně. Já nejsem schopná psát jinak, než jak je mi přirozené se běžně vyjadřovat. To prostě neumím. Už patnáct let si píšu každý den deník a mám pocit, že moje poezie na to jen přirozeně navázala. Že je to forma, která se k tomu jednoho dne přidala. Teď to jde ruku v ruce a je to naprosto provázané. Je to stále jen jedna řeč.

K řeči an sich směřuje i fakt, že některé tvé básně, pokud je mi známo, jsou doslovným přepisem spontánních monologů různých lidí.

To se trošku vracíme k tématu propojování médií. Na střední škole v Ostravě jsem dělala takový širší projekt, kdy jsem fotila lidi, co spali různě v hospodách, protože téma spánku mě zajímá dlouhodobě a pořád je nějak řeším. A tyhle spící mrtvoly v podnicích mě začaly fascinovat. Takže jsem je napřed fotila a potom jsem začala sbírat cigaretový popel z těch hospod, kde usnuli, a kreslit tyhle lidi popelem. A do toho mě napadlo nahrávat monology, které jejich usnutí předcházely. Tímto způsobem vzniklo komplexní dílo, které jsem vystavila v ostravské Galerii Nibiru.

A právě z této doby pochází většina těch odposlechnutých rozhovorů, na které se ptáš.

Oni věděli, že je nahráváš?

Nikdo z nich o tom neměl tušení. Nahrála jsem je a pak jsem to slovo od slova přepsala.

Texty, které takto vznikly, jsou i v tvé prvotině?

Ano. Většina textů z oddílu „Taedium Vitae“ pochází právě z této doby.

Zmínila jsi jako jeden z oblastí svých zájmů spánek. Jaký je tvůj vztah ke snu?

To je úžasná otázka. Já sny řeším hodně. Zapisuju si je každý den – pokud se teda zrovna neopiju natolik, že se mi kvůli tomu nic nezdá. Ale když spím normálně, tak si pamatuju hodně snů, běžně několik za noc. Píšu si je podobně jako ten deník spousty let a mám jich už stohy.

V té mé sbírce je jeden oddíl, který se jmenuje „Dream Journal“. A v něm jsou právě básně, kde balancuju mezi snem a realitou, kombinuju tyhle dvě roviny a nechávám je překrývat se a přelívat do sebe.

Sny jsou pro mě opravdu zásadní…

Otázka v závorce: Máš ráda filmy Davida Lynche?

Miluju je!

Já taky. – Ještě bych se vrátil k tvému básnickému jazyku. Čím je pro tebe přitažlivá „ostravština, jejíž lexika jsou v tvé prvotině bohatě přítomna? A čím polština?

Obojí je pro mě přirozená věc, protože pocházím z Opavy, což je hodně blízko Polska. A ve sbírce je taky několik textů, které vznikly, když jsem byla na stáži ve Varšavě nebo na různých výletech v Polsku. Polsko mám moc ráda a k polštině mám vřelý vztah, je to jazyk, který se mi strašně líbí tím, jak zní i jak vypadá v psané podobě.

A i ten slezský přízvuk a výrazivo se mi moc líbí. Třeba mě vždycky nadchne, když se dívám na nějaké zprávy a je tam reportáž ze Slezska a najednou slyším ten slezský přízvuk, ty „krátké zobáky“ – to mě pokaždé zahřeje.

Když mluvíš, žádný slezský přízvuk neslyším…

Já vím. Protože jsem ho nikdy neměla. Už v Ostravě jsem mluvila tak, jak mě slyšíš teď. A možná i právě proto ho tak ráda slyším.

Tvé básnické se v tvé prvotině obnažuje snad ve všech ohledech. Třeba když píšeš

táta mi na poličce našel koule a speed
šílenství řev honička na kolech
takže proto si zhubla smažko
jdu se raději promenádovat na koupák

nebo

láska prochází nosem
ale my už si nerozumíme
ani na těch drogách.

Někteří velcí básníci – a nejen ti prokletí, přes které ses kdysi k poezii dostala – tvořili pod vlivem drog. Ty to děláš taky?

Nikdy. Pod drogami myslím na úplně jiné věci než na poezii…

Je sice pravda, že občas mě v těch stavech napadne nějaký verš, který si zapíšu, ale že bych na nějakých látkách napsala celou báseň, to se nestalo.

V jedné básni píšeš: „útěk je nemožný / to se však nedá říct o úletu.Nepřikrášlená řeč, sny, tripy, úlety, nespoutaná sexualita… Je pro tebe tohle všecko jeden pramen?

Asi jo. Jsou to všecko závislosti. Nebo divokosti. A máš pravdu, vlastně je nerozlišuju.

Wild at heart, abychom se vrátili k Lynchovi?

Ano, přesně tak.

V jiné básni píšeš:

dám všechno za to
chtít víc
m si gé jako gram
a dé jako disco.

Stalo se mi víckrát, že jsem se nad tvými básněmi smál nahlas, jakkoli byly zároveň hořké. Čím je ti humor?

V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět. Jenom při opravdu blízkém pohledu.

Možná taky obrana proti sentimentu?

To určitě jo.

V rozhovoru pro Český rozhlas jsi řekla: „Nemám žádné hranice, neštítím se ničeho. Rozumím tomu tak, že pro poezii je všecko důležité, nic jí není eklhaft. Co je pro tebe to úplně nejdůležitější?

Autenticita. Stoprocentně. Proto se ničeho neštítím. Jakmile bych se ve svých textech za něco styděla nebo něco skrývala nebo bych neřekla naplno, jak to je, bylo by to pro mě falešné nebo neúplné. A tím pádem neautentické.

Pojďme se posunout k vášním čtenářským. Kteří ze soudobých básníků ti nejsilněji vstoupili do života?

Daniel Hradecký. To je pro mě fatální setkání. K jeho knihám jsem se dostala v době, kdy mi vůbec nebylo psychicky dobře, a jeho texty mi pomáhaly přežít.

Čím je ti nejbližší?

Tím, že mi naprosto mluví z duše. A taky jazykovým balancováním na hranicích velmi hovorové češtiny a odborných výrazů, které třeba ani vůbec neznám.

Měla jsi možnost mu říct osobně, co pro tebe jeho tvorba znamená?

Nedávno jsme se spolu bavili, ale spíš jen tak o životě, jaké to bylo v léčebně, jak jsme oba dva utíkali z domova, když jsme byli malí… Bylo to takové povídání, při kterém jsme sice taky nějak narazili na poezii a na knihy, ale že bych mu přímo řekla to, co teď tobě, se asi nestalo.

Řekla jsem mu, co konkrétně mě vzalo, ale že bych mu vylila své srdce, na to jsem v tu chvíli neměla… Kristova noho, doufám, že tenhle rozhovor nebude číst!

Doufám, že bude, vždyť je to krásné, co říkáš. – A pokud bychom se bavili o próze, je někdo, kdo tě zasáhl podobně silně jako Daniel Hradecký v poezii?

Miluju Hrabala. To je věčná láska. Příliš hlučná samota byla jedna z prvních knih, která mě zasáhla takovým způsobem, že jsem si říkala: To je to nejlepší, co jsem v životě četla, už nikdy nemůžu přečíst nic lepšího!

Naposledy mě hodně zasáhl Muž, který spí od Georgese Perece. Stejný případ jako s Hradeckým, pojmenoval určité záležitosti mé duše a pomohl mi přežít období pekla.

Jinak jsem v poslední době moc beletrie nepřečetla, já čtu spíš různé teoretické knížky. Třeba o matematice.

Ty se zajímáš o matematiku?

Jo. Narazila jsem na takovou knížku, kde se píše o matematice hodně filosofickým jazykem. Vysvětlují se tam různé jevy, občas je to pro mě absolutně nepochopitelné, ale občas tomu rozumím. A je to úžasné.

To mi připomnělo, že tě prý nějaký filosof zaujal natolik, že jsi uspořádala celý večer, kde jsi z něj lidem předčítala a do toho něco promítala. O co přesně šlo?

Ha ha, to je srandovní, že jsi to vytáhl… Ale to bylo trošku jinak. Tu knížku napsal Josef Zezulka a jmenuje se Bytí. Tehdy to bylo moje první veřejné čtení. A zároveň to bylo poprvé a naposled, co jsem někde na čtení nečetla svoje texty. Tuhle knížku jsem objevila s básníkem Filipem Klegou – už vůbec nevím, kde jsme ji našli, ale přišla nám neskutečně vtipná. Taková ulítlá filosofie. Bylo to tak divné, až mi to přišlo poetické.

Řekla jsem si: Tohle musím ukázat světu. A pak bylo první Harakiri Czurakami v Ostravě, což je čtení mladých ostravských básníků, a tehdy to bylo formou open mic, protože to bylo poprvé a mohl se tam přihlásit kdokoli. A já si řekla: Jo, tak tohle je příležitost, kde přečtu věci z toho Bytí! A protože to bylo tak dadaistické a bizarní, tak jsem tam za sebe promítala projekci, kde byly různé kočky, které byly šílené, a možná jsem do toho pouštěla i nějakou hudbu, to už nevím… A celé to bylo totálně ulítlé.

Protože ani ta filosofie nebyla vážná, to byla spíš taková sranda, jenže ten člověk, co to napsal, to myslel naprosto vážně. A to mě na tom opravdu pobavilo – veliké kouzlo nechtěného.

A další oblíbení filosofové nebo filosofické knihy? Je to pell-mell, nebo máš koncentrovanější záběr?

Je to úplný pell-mell. Na co narazím a co mě zaujme, to čtu. Teďka mě třeba baví číst antologii Odpočinek v neklidu: Biopolitika spánku a bdění, kterou z textů různých kulturních teoretiků, historiků, filosofů a sociologů sestavil Nikola Ivanov.

A taky jsem se po létech vrátila ke knížce Viktora Frankla Utrpení z nesmyslnosti života. Tu bych opravdu doporučila každému jako formu self-terapie.

Už zaznělo, že se dlouhodobě pohybuješ mezi poezií, výtvarným uměním a hudbou. Jak to vypadá v současnosti?

Co se týče poezie, už ji na svých čteních nepropojuju s jinými médii, což jsem dřív dělala velmi často: s projekcí, s hudebním podkresem… Teď mám naopak chuť nechat ten text být tak, jak je, sám o sobě.

Ale v rámci výtvarné tvorby to propojuju hodně. Teď v ateliéru na akademii dost pracuju se sklem a na poslední klauzury jsem tam dělala takový organický objekt ze skleněných trubek, které jsem vytvarovala. Ten objekt představoval jakousi živou entitu, do které jsem umístila bedničku s mou namluvenou poezií. Tímto způsobem ten objekt promlouval mými básněmi. Tematicky to bylo zaměřené na vnitřní smutek a celé to bylo v černém bunkru, kde ta poezie byla natištěná zevnitř na stěnách toho bunkru.

Moje současná výtvarná tvorba často vychází z mých textů.

A vztah tvé hudby k tomuto všemu?

To je trošku autonomní oblast. Spíš než hudba bych řekla zvuk. Protože hudbu jako takovou dělat neumím, spíš se zabývám zvukem – třeba nahrávám svůj hlas a pak s tím dál pracuju v rámci postprodukce. Nebo si nahrávám nějaké zvuky. Tímto způsobem vytvářím zvukové krajiny, které nemají žádný rytmus. Rytmy nevytvářím vůbec, maximálně je mixuju jako DJ na večírcích.

Nakolik se cítíš jako solitérka a nakolik jako organická součást tvůrčích lidí své generace?

Spíš se cítím jako solitérka. Ale zároveň dobře vím, že spousta tvůrců mé generace vnímá stejné problémy. Hodně z nás řeší podobné věci: nekončící krize a z toho plynoucí vnitřní potíže.

Mladému umění – básnickému i výtvarnému – se často vyčítá, že je narcistně zapouzdřené samo v sobě a „řeší“ jenom osobní bolístky.

Tak to si nemyslím. Já bych naopak řekla, že současné mladé umění je hodně angažované a snaží se být čím dál víc otevřené světu a širší veřejnosti, protože my moc dobře víme, že to, co jsi řekl, se skutečně říká: Že současné umění mladé generace je naprosto odcizené běžným lidem, kteří se o to nějak speciálně nezajímají.

A není to tak?

Jenže ono je strašně těžké se v tom vyznat. Já to sama moc dobře vím. A kolikrát jsem z toho taky unavená… Ale nemyslím si, že cílem mladého umění je odcizení se lidem – myslím si, že je to právě naopak. Vnímám čím dál větší snahu o otevřenost a přístupnost.

Když už jsme se dotkli ducha doby, jaký je tvůj pohled na politickou korektnost?

S politickou korektností mám problém. Přijde mi to všecko občas v jejím důsledku takové zkostnatělé a mám chuť křiknout: Abyste se neposrali!

Je to na mě hodně úzkoprsé, zároveň chápu, že se řeší nejrůznější ožehavá témata společnosti. Každopádně mi občas chybí ve společenském prostoru uvolněnost.

A takzvané kulturní války?

Nepřijde mi například v pořádku tady zakazovat ruské umění. To je tak složitá otázka, že jít jenom jedním směrem je nesmysl. Je potřeba to vnímat trošku komplexněji, a ne říct: Teď se děje tohle, tak se zařídíme vůči všem stejně.

Pro jednu anketu ses vyjádřila o blízké budoucnosti lidstva následovně:

Neomezené možnosti. Neomezená hloupost lidí. Dávám civilizaci sto let.

To zní jako dost svíravá a možná i nihilistická životní perspektiva.

Ale já si i tak umím užívat života… Máš ale pravdu, je to nihilistický pohled na věc. Protože mi to všecko přijde otřesné, celá tato civilizace a celá lidská rasa. Nemyslím si o tom nic moc dobrého.

Takže kořen problému vidíš v samotném antropocentrismu?

Jo, určitě. A přeju téhle planetě, aby si od nás už konečně oddechla. A zároveň nemám tendence se z toho hroutit. Takové období taky bylo, ale to je už za mnou. Za to mně lidstvo nestojí.

foto Alžběta Procházka

Chviličku.
Načítá se.
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil
  • Nela Bártová

    (1998), původem z Opavy, vystudovala ateliér sochařství 2 na FaVU VUT v Brně a nyní pokračuje ve studiích na pražské AVU. Tvoří vizuální část audiovizuálního elektronického dua Lowmoe a občasně mixuje kolotočářské tekno, ale ...
    Profil

Souvisí

  • P. B. Shelley, Romantismus
    Anketa s Marianem Pallou, Patrikem Linhartem, Michalem Maršálkem, Annou Kotvalovou, Josefem Kučerou, Ondřejem Maclem, Františkem Dryjem, Tomášem Gabrielem, Emilem Haklem, Milenou Slavickou (M. S.), Kamilem Bouškou, Petrem Motýlem, Petrem Čermáčkem, Janem Vozkou, Robertem Wudym a Vítem Kremličkou

    Jsou chvíle, kdy legendy bijí do bran

    Ptá se Milan Ohnisko

    Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
    Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
    Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
    Romantismus je dehet na mé duši
    Romantismus je Madona ve skalách

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2022
  • Česká detektivka
    Anketa s Petrem Borkovcem, Karlem Škrabalem, Josefem Strakou, Adamem Borzičem, Petrem Hruškou, Vojtěchem Vackem, Františkem Dryjem a Vítem Kremličkou

    Zločin je vždycky tak blízko

    Ptá se Milan Ohnisko

    Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 5/2022