15/2022
Básnířka Nela Bártová se nebojí nejen konce chodby, ale dokonce ani konce lidstva.
Milé čtenářky, milí čtenáři,
čím jsem starší, tím silněji vnímám čas cyklický, zatímco ten lineární se mění v jakousi abstraktní šmouhu. Přítomné číslo vychází den před podzimní rovnodenností. Odcházení světla je pro mě docela náročné a rok co rok se s ním vyrovnávám. Kolem Vánoc se kormidlo otáčí a mně se ulevuje. S příchodem podzimu se mi také dějí synchronicity poukazující na smrt. Letos víc než jindy. Na rozdíl od úbytku světla to není vysloveně nepříjemné, nutí mne to však k vnitřnímu zastavení. K jasnějšímu vidění dočasnosti každého jevu, každé vlny na oceánu života. Není v tom pranic lítostivého; jak pravil Castaneda, ve světě, kde je smrt lovcem, není čas litovat, ale čas se rozhodovat.
Ať už jakkoli, vyzerá to, že důvodů k optimismu spíše ubývá. Vím, že nejsem zdaleka sám, koho občas napadne, jestli náhodou v podpalubí Titanicu už není díra, jenom to ještě nevíme. Virová epidemie, labilní ekonomika, globální oteplování, nacionalismus, šílená válka za humny… Uf. Možná ještě víc mě ale mlátí do očí odcházející schopnost slyšet se navzájem (zdravím do nebe Mirka Kováříka). Ctít druhého jaksi z podstaty. Některá lidová srocení ve mně – připouštím, jsem přecitlivělý – evokují pocit, že je nakročeno k lynči. K flusání na oběšence na kandelábrech. Nejsem pokřtěný, leč cosi ve mně si potřebuje občas v duchu říct: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“
Nevěšme však hlavu – vždyť na konci chodby je ráno! Básnířka Nela Bártová se nebojí nejen konce chodby, ale dokonce ani konce lidstva. Bylo mi potěšením poznat ji osobně a vést s ní rozhovor (s. 4–6). Její odpovědi jsou místy radikální, někdy možná až moc – to ale patří k mládí. Její básně jsou na první pohled také takové, avšak to je jen tenounká krusta: Pod ní to vybuchuje závratěmi, touhou, hledáním, extázemi, smutkem, vším. Pravý básník zná eros i thanatos a zná se k oběma. Nela má našlápnuto, jak se dnes říká. Moc bych jí přál, aby její básnické zprávy z toulek životem byly i nadále tak zurčivé.
A když už je řeč o poezii, rád bych vaši pozornost nasměroval také na s. 9. Když mi v e-mailu přistály básně Františka Libenského, měl jsem podezření, že mi je posílá některý ze známých básníků, stvořiv si příležitostné alter ego. Jenže tento člověk skutečně existuje: Básně publikoval jednou, časopisecky, na konci minulého století, pak už nikdy nikde – až teď. Přitom co píše, je prostě skvělé.
Dovolte mi poezií i skončit. A sice citátem z básnické sbírky Sursum. Poprvé vyšla v roce 1967 a napsal ji titán. Jeho jméno čtenářům Tvaru jistě nemusím uvádět. Nebo si trochu zapátrejte – ta knížka duní i dnes neztenčenou silou.
Vše už je opuštěno vším
Ale ještě leží na zemi sníh
Ale ještě na nás spočívá kletba
Ale ještě na dně moře stydne loď
To hlavní
-
V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.
-
Ostiho poezie je pro čtenáře přitažlivá nejen proto, že je básníkem dvou vlastí a dvou jazyků. Výrazově, tematicky a stylově je velice různorodý, a přestože je ve svém vyprávění na první pohled velice přímočarý, uchovává si zároveň velkou míru tajemství a mnohovýznamovosti.
-
-
Proseč – Pošta
vidíme pumpu
která je velmi elegantní
pumpu tak štíhlou
jako by ještě fungovala
je to nejženštější bytost
na celé trati
zatím
vždyť i ta neviditelná pošta
je trochu mužská
ramenatá jak listonoš -
Z toho vyplývá, že se tu mnohem více než ve staré Čítárně budeme snažit – a už se to děje – dělat kvalitnější koncerty kapel i hudebníků různých žánrů.
-
Byl jsem označen za pornografa. Opravdu jím jsem. Slov užívám „lehce“! Mé pero je čisté, přímé a bryskní. Nejsem žádný floutek a nejsem ani libertin. Oslavovat mužnou sexualitu je jedna věc, velebit šukání do zadku, jak to činí jistý markýz, nebo vraha, jak to činí jistá Olympe de Gouges, je věc jiná. Vidíte: Neberu si servítky!
-
Není náhoda, že filmy lehké jako pohlazení přicházejí od filmařů ze západní Evropy a filmy tvrdé jako rána pěstí z Evropy východní.
-
Šplíchající číslo třináct zrcadlilo se v kluzném Měsíci.
Slzy padaly.
To přikrčilo myšku.
Slzy zrcadlily se vlnou jemní žal.
Ach, kéž bych byl vlnou! -
Výběr ze soudobé lyriky z Česka, Polska, Slovenska, Německa a nově také Běloruska přináší mezinárodní porota ve složení Zofia Bałdyga, Petr Borkovec, Lena Dorn, Mária Ferenčuhová, Sjarhej Smatryčenka a Tomáš Tichák. V kategorii Za poezii jsou nominováni: polská básnířka Anna Adamowicz (1993), slovenská básnířka a prozaička Dominika Moravčíková (1992), český básník a slamer Tim Postovit (1996), německý básník Christian Filips (1981) a běloruská básnířka Maryja Martysevič (1982).
-
Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák.