Soutoky
Yveta Shanfeldová

Kdysi se všichni procházeli s pastelkami

Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 15/2022

Vlastně celé léto čekám na podzim. Ale léto v New Jersey se nechce loučit. Plné trní, bodláčí a neuspořádaných myšlenek si lehá do prachu i uschlých keřů. Hrozí, že neskončí. Těžko se dýchá v té sluneční výhni. Lepší sedět doma a číst text, který člověka popadne, sevře v těsném objetí a překvapí vhledem do vlastního nitra. Tam spatřuje místa, kde žil, kde žije, i ta, na která jen myslí. Zkrátka soutoky.

Jelikož nelze jen číst, střídám čtení s nakličováním fazolových a brokolicových semínek. Po večerech sice učím, ale to je jakoby navíc. Žáci v New Jersey, New Yorku a Pensylvánii mají široký repertoár, hrají Scarlattiho nebo „Serenádu vodě“ Jacquesa Iberta. Czernyho a Burgmüllera. I Bacha. A občas si zajdu ke kamarádce zaplavat. A tak je můj život samý vedlejšák, špacíruju sem a tam.

Hodně je způsobů nakličování, i když z nich kolikrát stejně moc nevzejde a sazenic je málo. Člověk se narodí, napíše pár smutných básní a umře. Květy kvetou nejjasněji, když je zataženo a lidé si pletou vědomí s nevědomím, protože je to tak příjemné. Nebo si to pletu jen já. Například píšu úplně jiné mejly a úplně jiné básně. Ne že by mi to takhle někdo předhodil. Myslím si to ale. Vždyť člověk má různé chvíle a zdroje, zdroje přemýšlení a chvíle naslouchání. Místo aby poslouchal, píše. Místo aby psal, čte. Ani to není vždy jednoduché a bez nástrah.

Pravda, nepřečetla jsem toho moc. Jako bych se za celé léto pročetla doprostřed jediné knihy: Vzpomínky na horu Čchi-laj od Yang Mua. Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák. Zkrátka, vlny Čínského moře u městečka Chua-lien mi voní vztahy i dětstvím.

Vzpomínky Yang Mua mi připadají, jako by to byly moje vzpomínky. Proto je vlastně čtu. Ta krása toho, jak píše ne o světě, ale o tom, jak svět pozoroval. Vyrostl sice na Tchaj-wanu u moře a já na sídlišti Rybníčky, ale mně je blízký jeho silný vztah k zážitkům, k tomu, co nenávratně odplulo, ale neskončilo. Ty jemné pocity lítosti, které zažíval a řešil již v dětství. Jako by to bylo mé letošní léto. Nebo léto hodně dávno? A tak porovnáváme. Jako bychom se o tom spolu bavili.

On vzpomíná na moře a na svůj dětský smutek, já na autobusové zastávky, moře nudy a na svůj dětský žal. On vyrostl s mořem a kvetoucím rákosím. Připadám si tam doma. Místo abych při čtení vnímala dobové tchajwanské reálie, ať už válku, evakuaci, vesničany, učitelky a drobné příhody ve škole, fascinuje mne Yang Muovo okouzlení, poezie jeho pocitů a postřehů. Hlavním tématem toho zvláštního čtení je pro mne samo vnímání, hraničící se sněním, způsob, jakým básník Mu komunikuje se svými pocity i náladou, ladící krajinu coby krajinomalbu. Bdělá všímavost se v ní vznáší a opíjí, vzrušení se propadá do usínání, kaligrafie se mění v tuš, akvarel na perokresby, a deskové malby nesvatých abstrakcí. Nebo taky obstrukcí. Popisuje i předkládá, jak se jeho dětské myšlení měnilo na básnické bytí, jak pozoroval tyto proměny i u druhých. Minulost jako nová událost přítomnosti.

Horko nepolevuje. Vlastně nepolevuje nic. Jdu zalít sazenice, a pak zpátky ke čtení. Zavřu oči a knihu zas na chvíli odložím. Vždyť zas vidím horu Čchi-laj a lesy na stráních. Slyším vlnobití. Kráčím podél břehu a zdálky pozoruji snění. Jako by nestačilo jen žít, jako by se žití muselo stále znovu objímat v hlubinách představivosti.

Chviličku.
Načítá se.
  • Yveta Shanfeldová

    (1957), básnířka a překladatelka, žije v USA. Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012), Máme to ještě lehké, jak jednou bude ...
    Profil

Souvisí

  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Naše večery

    Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 14/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    StrÓm

    Tam je celý svět. Přerostlý svět-sakura-strom velký jak dva stromy tam matně duní – strómmmmm.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2022
  • Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Všude je přítmí

    Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Bůžek

    Dítě se posadí na zem, usmívá se a z okvětních plátků kosatců rozhozených kolem muzikantů sestavuje brázdy dlouhé jako dvě řeky, na kterých pluje velké bílé srdce.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2022