Roztržitost je podstatou mých dnů. Jak plastový košík s rohlíky. Je podstatou všeho. Bez roztržitosti neudělám vůbec nic – jen tiše tkaná vyprávěnka bude zakrývat horský západ slunce, který jsem nikdy neviděla. Vlastně to je sen o lehkém onemocnění. Stále víc jde pouze o vzduch, o čerstvost, o chvíle, jako když se žije v botníku plném malých přihrádek, celků.

Oknem sem povlává řeč. Spadlá slova větru vanou jako na lodi. Takový červen! Truchlím jako vůl. Já kráva. Bojím se cestovat, v Česku jsem posledně byla od před-covidem, nikam se mi nechce, hlavně ze strachu. V New Jersey aspoň vím, jak se bát. Doma, to je jiná. Nechci to risknout. Prý. Je červen 2022. Můj pobyt v Severní Americe se stále prodlužuje, už je to 46 let. To jsem tehdy netušila, že budu pořád jen někde dočasně pobývat, že už nebudu nikde bydlet, nikde žít.

A včera v noci se mi zdálo, že za oknem je večer plný sněhu, na ulicích ho bylo hodně, nemohla jsem tomu uvěřit. Potom jsem se vzbudila. Samozřejmě, sen lhal. Selhal. Nemá cenu spát. Po sněhu ani stopa. Tahle situace mě srazí na kolena, schoulím se tváří k zemi, k mokrému chodníku, k pomrzlé i zelené trávě. Vždyť noc se musí objímat. Už nerozpoznám sen od pouliční dlažby, ani to, jak jsem vlastně dostala covid. Je to záhada, vždyť takhle to prý nechodí.

Dostala jsem covid, divila jsem se, jelikož jsem se s nikým nemocným nesetkala. Prostě jsem jen zašla do obchodu, na oběd, pár setkání bez roušky, a bylo to. Kamarádka bioložka se divila, prý to není zas tak snadné, se nakazit. Bála jsem se, že nakazím příbuzné, známé, se kterými jsem mezitím byla. Nikdo se ode mě nenakazil. Covid, tak jako roztržitost, je pro mě zřejmě interní, ba niterní záležitost.

A strach je spíš výmluva. Popravdě řečeno, to, co mi brání v tom, se spakovat a odcestovat, je moje vlastní tupost. Ovšem nejen. Brání mi v tom i strom, na který se dívám z velkého okna obýváku. Tam je celý svět. Přerostlý svět-sakura-strom velký jak dva stromy tam matně duní – strómmmmm. Do zahrady vidím přes ibiškové keře. Na jejich tenkých větvích se houpají vrabci. Napravo máchá větvemi pukol. Na svahu za ním se předzahrádka plazí k chodníku.

Je to nepořádnice, jako já. Obě se snažíme, já marně. V zimě byla zahrada sotva načrtnutou mapou, nebo aspoň jejím starodávným, kdysi mladým náčrtem, ale teď se oteplilo, dny se prodloužily, pupeny rozkvetly a listí se vydralo na vzduch. Hurá! Teď je plná zákrutí, průhledů, zátiší, mýtin, shluků, reliéfů a zelených ústí, ústících mezi osamělé trucující solitéry. U keře se rozvaluje králík divoký. Je ospalý. Laguny zeleně, tůně stínů, odstínů. Zátoka plná malých hlubin, maketa aleje mezi poděnkami stoupá a klesá (mají spolu intimní vztah s dlouhou a složitou minulostí), malé hroby. Na hrbolku cestičky se krčí pelyněk, za ním růže, za růží další růže, za tou zas česneková pažitka. Úplně vpředu čučí vlčí mák. Pár výstupků, ústupků, pasáž jak vyschlé řečiště. Do něj vede zúžený pohled z příjezdové cesty přímo do hlubin, až dorazí ke skupině, kde roste javor dlanitolistý, pěnišníky, smrk a túje – siamská dvojčata vyrůstající z jednoho kmene. Azalka, jalovec viržinský, sasanky a konvalinky – převážně stálezelená skupina konečně dorostla a dává v létě hluboký stín, ovšem to zase znevýhodňuje růže, máky a česnek. Neustále se mezi sebou handrkují. Vyřizují to za ně patrně ptáci – sojky, vrabci a drozdi, zahnízdění nebezpečně blízko vchodu do domu. Proto taky šílí, jak jen vyjdeme ze dveří, jdou se uštěbetat.

Nevím, možná šílí i z toho, jak se nejde schovat, spoléhat. Možná i oni radostně truchlí a jen tak váhavě třepetají křídly.