Soutoky
Yveta Shanfeldová

Radno osudem se brodit

Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 8/2022

Chladný jarní den se po pěšině krade kolem domu. Zasáhnout a zmizet – to je jeho esence. Začínat a končit. Samou radostí ho chceš obejmout. Jenomže když vyjdeš ven, do tváře ti padne déšť včerejšího úplňku, majitele hodin. A tak on obejme tebe. Déšť jak stvořený pro deník, ovšem určitě ne pro text k publikaci. Tvá slova přicházejí, jen když nechceš komunikovat. Jsou tvým bezděčným aktem sklíčenosti, jedním z těch poschovávaných po kapsách těla. Tekutý, těžký tok dojmů.

Proto se vrátíš domů a úporně sleduješ přednášku na YouTube o fenomenologii. O Hegelovi. Rozumíš tomu? Sotva. Zatímco snídáš, píšeš text o smrti rodičů. U toho posloucháš zprávy o smrti na Ukrajině, stopy války. Válka, ta vysílá, vysiluje. Myšlenky na stole, jen krájet.

Po snídani zas vyjdeš a uklízíš zahradu. Hrabeš listí, cpeš ho plnou náručí do kontejnerů. Trochu mrzne, máš na sobě dvě mikiny a kapuce. Ani si nevezmeš rukavice, budeš mít prsty jak zahradník. Což se výborně hodí, když učíš klavír.

Stromy na zahradě jsou staré. Proto se ozývají. Komunikují. Z obrovských dubů bahenních ve větru padají větve. Radno k nim chodit, osud pokoušet. Listí je tu ještě z loňska, uschlé, hnědé, ale včera napršelo a takhle zmoklé se nabírá nejlíp. Borovice a túje do sebe vpíjejí kapky deště. Ještě jsi ráno uvařila brambory a mangold a vynesla smetí, papír do kompostéru na zahradě. Dobře se ti pracuje, a to přesto, že náhle vysvitne slunce. Naštěstí se brzy odklidí. Višeň u branky je okousaná, jako by si osud z jejího kmene dole u země odsekl destičku a někam s ní zmizel, aby na ni psal výroční hieroglyfy. Zprávy z daleka. Obě višně přes zimu mládnou. Na jaře se blahem rozpadají.

Je třeba zastřihnout ibiškové keře před oknem obýváku. Nemá smysl přidávat je do kompostu, nasadily by v něm nové kořeny a založily ibiškový les. Posekané bohyšky od podzimu ještě nezvedly své špičaté hlavičky. Ze země okolo nich trčí uschlé anemóny, pevně usazené za schody. I ony věčně hledají svůj stín. A ten, konečně nalezen, fouká jak píseň. A cvrliká a pípá. Brož a obláčky. Oblaka se táhnou nad tebou. V mobilu slyšíš zpívat The Blind Boys of Alabama „Wade in the water“. „Když přijde má poslední hodinka…“ Miluješ vítr, hlavně kvůli němu chodíš ven, k těm starým stromům. Ze všeho se vleče vůně, vítr a vánek, ten starý, vzácný, nekonečný čerstvý vzduch, který mrak jen vysypal, stvořitel barvy a světla. Pohyb a překvapená tvář zmoklého chodníku mezi trávníky, asfaltem a vrstvami tlumených barev. Nehybně poskakují. Z hlavní ulice sem doléhají zvuky motorů.

Je nad slunce i oblaka jasné, že stromy jsou vidět proto, že samy mají oči, jizvy po uřezaných větvích. V těch očích sídlí ptáci i čas obloh. Magnólie u plotu dávno nasadila pupeny jak vrba jíva. Dnes se rozkreslí do bílých úzkých okvětních plátků. Napravo nalevo ji obrůstá angrešt. Sama jsi ho tam zasadila už před lety, kdy tě ještě nebolelo rameno ani paže. Za domem u kuchyňských dveří jsi měla záhon kvítí, bílého a modrého, jediný kus zahrady, který jsi zvelebila, umístila tak, aby ho nebylo vidět. Jen ty jsi na iberky, pomněnky, miniaturní růže z kuchyně viděla.

Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci. Panika se tě zmocní jako voják. Marně se snažíš prokázat jí soucit, přivítat ji ve svém těle, nakonec si jen zvykneš. „Smutně matce ruku podám…“

Branku pečlivě zavřeš a děláš, že si jdeš po svých. Dešťová voda se vsakuje do škváry. Pod plotem spí plížení jarních dnů.

Chviličku.
Načítá se.
  • Yveta Shanfeldová

    (1957), básnířka a překladatelka, žije v USA. Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012), Máme to ještě lehké, jak jednou bude ...
    Profil

Souvisí

  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Stav mizení

    Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Lvov. 25. 2. 2022

    Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Výplata

    Sama vím, že vzdávat láskyplný hold se nevyplácí. Výplata může být různá, ale vždy nějaká přijde. Zvlášť když Lucii někdo vynadá za vyznávání rodinné lásky psaním o dysfunkcích. Pravdivě. Zkresleně. Netaktně.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 5/2022
  • Most Walta Whitmana odsud neviděn, ale uschlé listy trávy se jásotem zalykají. Žehnají. Déšť dýchá silně a plaše jako staré kaštany. Zavlažovací, životodárná funkce deště je jistě ta nejduchovnější.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 4/2022
  • U jiného moře, daleko za oceánem, a vybuchují v ní bomby milostné, historické a literární, podobné tady té naší, říkám si, zatímco sedíme na střeše a popíjíme víno, ach, my ubozí trosečníci na ostrově, co jiného nám zbývá?!

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 3/2022