Kam se dnes člověk podívá, všude samý citát! Pichlavé tobolky ambroně. Nezalité ambrozie. Až z nich trčí.

Není mi dobře. Dni, tomu je dobře pořád, protože namísto doma žije venku. Tam, kde je nebe. Vidím to jasně velkým oknem z pohovky, na které ležím, abych pohověla svým zádům. Pravé lopatce obzvlášť. Zimní scéna neumrzlých květů oblohy, lidských mraků. Mám pocit lávky, úzké. Myslím na to, co není. Všechno kolem zní. Jen déšť se neozývá. Kdoví, v čem vězí jeho síla. Třeba v absenci, ve vyprahlých řečištích. V neznění. V duchovnosti. V zavlažování? Snad v tom, jak umí vyprávět nebo mlčet. Sama si myslím, že jeho síla spočívá ve lhaní, třeba lhaní o dostatku pitné vody nebo hospodaření vodou. Lhaní je největší síla světa, hýbe jím, cloumá. Je to trnitá cesta k pravdě.

V okapu nad oknem klovají, štěbetají a pobíhají ptáci, duše zemřelých. Jak se dostali až sem do New Jersey, do Cherry Hill? Na Třešňový vrch? A jak jsem se sem dostala já? Přestože to vím, neumím na to odpovědět.

Na věčné pouti,
a přece domov neopustíš.

Musím vstát a domov opustit, vydat se jak lávka do Pensylvánie přes řeku Delaware. Po mostě Walta Whitmana. Z Cherry Hill do Chestnut Hill – do krásné, starobylé, bohaté části Filadelfie, z Třešňového vrchu na Kaštanový, do parku pojmenovaném po německém exulantovi Franzi Danielu Pastoriovi. Přicestoval do Pensylvánie roku 1683. Ještě dřív než já! Prý první americký barokní spisovatel a básník, autor pozoruhodného literárního souboru Úl (Beehive), významný svou moudrostí:

Pozdě honí se za láskou stařec
Který si pochčije u nohy palec.

Pastorius, spoluzakladatel filadelfské městské části Germantown, německé, později židovské, potom černošské a konečně heterogenní komunity sdružující Chestnut Hill, řeku Wissahickon a rybník, měl vazbu na Williama Penna, praotce Pensylvánie a otrokáře. Pastorius zřejmě nepoukazuje právě na Penna, když cituje z Matouše

Pokrytci, čistíte kalich a mísu zvenčí, zevnitř jsou ale plné hrabivosti a neřesti,

jisté ovšem je, že 18. února 1688 Pastorius, Abraham Isacks op den Graeff, Herman Isacks op den Graeff a Gerrit Henderich zahájili protesty proti otroctví v Americe.

Pastoriův park.

Ohlédneš se a vidíš hromadu kamení. To jsou chvíle, ze kterých je tvůj život. Čas možná plyne, ale život, ten klopýtá, kodrcá, slítne a zase se opráší, chvíle se sestrkávají, dlažba z kostek sestrkaných, bitých, hlazených. V mlze jsou vidět i chodci. Není poznat, jak jsou pomíchaní.

A já? Trochu popletená, nejsem tu pro Pastoriovy dobré skutky a texty, ale pro krásu parku a jeho silnou zimní vůni, zvěstující:

Chladná zima pryč, vlídné jaro blízko; Proč bojíme se mrazu, když je slunce nízko?

Pahorkovitý park je plný kaštanů amerických, s připevněnými cedulkami s texty, tentokrát ne od Pastoria: „Ahoj, přátelé, jsem strom. Prosím, nelezte mi do větví. Zlomím se. Podepsán: Strom.“ Nebo: „Newyorská pobočka Americké kaštanové nadace a SUNY College of Environmental Science and Forestry chce zachránit americký kaštan a ty můžeš pomoci!“ Americký kaštan je ohrožený druh, ale ještě není vyhynulý. Podobně jako my, lidé. Mezi stromy se povaluje trávník plný malých schodišť, která nikam nevedou. Hladina rybníku se rozvlní pod kapkami deště. Jak jsem si toho mžení mohla nevšimnout! Keře pod deštníkem. Most Walta Whitmana odsud neviděn, ale uschlé listy trávy se jásotem zalykají. Žehnají. Déšť dýchá silně a plaše jako staré kaštany. Zavlažovací, životodárná funkce deště je jistě ta nejduchovnější.

Srdce neví, zda se svírat či poskočit.

Upřímnému křesťanovi nejde o vodu,
Ale o očištění srdce vírou.