Yveta ShanfeldováSkromná místa nespaní

Ta skromná místa bdělosti života

Reflektuje Adam Borzič

V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 13/2021

Je červnová noc a v její vřelé náruči se celý život jeví intimní, důvěrný. Právě jsem podruhé dočetl sbírku Skromná místa nespaní básnířky Yvety Shanfeldové, letos nominované na Magnesii Literu. Možná se mi to jen zdá, ale mezi přečtenou sbírkou a dnešní niternou nocí cítím podivné spříznění. Celý den měl pro mě meditativní nádech, od rána jsem prožíval tichou extázi, která spontánně vplynula v tuto noc, kterou prosytila poezie Shanfeldové. Verše v této sbírce totiž také plynou zcela přirozeně, motivy se spontánně přelévají z básně do básně a ani pět oddílů sbírky tento tok nepřehradí.

Jako by nás tato česká básnířka žijící v Americe velmi jemným posunkem ruky, gestem, jež by slušelo třeba dávné Li Čching-čao – ta by je ovšem provedla ve stínu smuteční vrby – nebo Anně Achmatovové poté, co o křišťálově zimní noci zvedne náhle zrak osvícený četbou Puškina u kamen, gestem něžným a současně zcela svrchovaným pozve do sféry vnitřní a blízké, jako je tma čekající za víčky. Ovšem tato důvěrnost, která z tohoto živého meditativního vesmíru tiše sálá, je vyslovována s tak rozechvělou citlivostí, že se přirozeně stává zpěvem každé duše, která tyto nevšedně všední verše čte.

V některých recenzích už zaznělo, že hlas Shanfeldové má v sobě cosi klasického, cosi z jiné doby, kdy ještě básníci důvěřovali v moc slova. Jenže to není nic obstarožního, nic vyčteného nebo kdesi uvízlého v jiných dobách. Nikoli, tato důvěrná klasičnost vyplývá spíše z básnické vize, která je něžná a zároveň troufalá. Z jakéhosi původního – jak často rád opakuji – orfického cítění. Čím víc se náš okolní svět propadá do marasmu, tím silněji oceňuji právě tento původní melos, toto hvízdání života, které ve vteřinách času uchopuje zlatou věčnost, a raduji se jako malé dítě před malovanou truhlou, na které zpívají modří ptáci, když narazím na takovýto prvotní lyrický hlas. Cítil jsem ho v posledních sbírkách Rajchmana i Stöhra a cítím ho i zde, ve Skromných místech nespaní. Taková poezie je pro tento svět hojivá.

Toto básnění vyvěrá z tajemného časoprostoru mezi spánkem a bděním, mezi snem a jeho reflexí, a vlastně mezi životem a smrtí, kterou každý člověk, jenž cítí hlubinně, vnímá v její neuchopitelnosti i naléhavé ne/přítomnosti:

život řídne
houstne sen

jaké to asi je snést vejce a stát se mandlí
úterý byl den zlatých blesků
žijeme, protože smrt je nepochopitelná.

Ta skromná místa vlnění, řečeno s básnířkou, vyžadují specifický cit pro ticho, neboť „ticho jsi a v ticho se obrátíš“. Protože právě ztišení umožňuje pohybovat se v intimním imaginativním proudu, který nám dává zázrak poezie coby řeč, jež mluví na hraně bytí a nebytí a z tohoto rozhraní se rozlévá do světa. Opakovaně jsem si při četbě této knihy připomínal slova středověkého mystika Mistra Eckharta, že „ze všech stvořených věcí je Bohu nejpodobnější ticho“. Toto ticho je ovšem živoucí a paradoxní, není proto protikladné ke zvukům, k hudbě slov. Je řečí duše, která intuitivně potěžkává radikální témata života, smrti, přírody, dětství, lásky a spirituality.

Básně Yvety Shanfeldové se rodí kdesi mezi modlitbou (velmi civilní a velmi básnickou) a přirozeně plynoucí meditací přepadávající nutně za všední řeč a řeč testující. Ostatně autorka si je velmi dobře vědoma, kde její verše vznikají

v rytmu bušení a tepání
meditace, průchody mezi stavy.

V tomto melodickém toku, který se nebojí využívat veškerou orchestrálnost řady básnických dovedností, se čas setkává se svým lidským zrcadlením – a z tohoto setkání se někdy vynořují verše přímo nevýslovně krásné:

leden
řeka barvy stínu
deset starých slz
a pak ty dny
na nich utrpení světla
a stálé komunikace:

Z jakého směru vlastně tahle časovost přitéká? Srdce uchopuje čas jinak, to Shanfeldová ví, ať už mluví o své matce či dceři, ať už evokuje minulost, nebo přítomnost, neboť básnířka chce „jen mluvit se svým srdcem / žít odzadu.“ Konečně také niterně poznává, že

přítomnost voní, jako nerozkvetlý zárodek minulosti,
tvrdou tušenou něhou.

Obdivuji na její poezii, že přítomnost u ní někdy znamená čirou identifikaci, subjekt a objekt mizí, což je známkou záblesku osvícené mysli – ale jak tlumeně něžným jazykem toto satori vypovídá! O tom svědčí třeba tyto nádherné verše, které ani omylem nelze nazvat ornamentální (je třeba si je totiž šeptat):

chtěla jsem si číst a místo toho jsem stála u okna
a četla si vločky
tichopád

bílých pohybů
tála jsem.

V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou. Tato spiritualita je s láskou, protože, jak věděl i starý moudrý feťák W. S. Burroughs před smrtí, láska je nakonec jedinou adekvátní odpovědí na mystérium života. Shanfeldové hymnus na lásku tak zahrnuje celek života:

Za vším láska: za strachem, nenávistí, odporem, za sladkostí, slastí, bledá za snahou, zoufáním, selháním, za zeleným schodištěm paneláků zablácenou alejí, za steskem, zapomněním, za každým malým jměním, za přemi v příbuzenstvu, za každým nepokojným pokojem, na každé kuchyňské plotně, za třenicemi, sestřenicemi, za obrazárnami podél bazaru, láska, láska prohřátá jako

čerstvý chléb, chlév hřmí nad hřebeny hor.

A tato láska je plodem víry, která se ptá po všem viditelném i neviditelném, a toto rozechvělé ale současně bdělé tázání prozařuje přítomnost básnického vidění:

ptám se opatrně, co znamená nebýt
patrně totéž, co být
na vše nezodpověditelné se táži […] co je víra, když ne vír
vítr utišený na čas
přítomnost svítící si na cestu.

Díky této tázající víře je mi s poezií Yvety Shanfeldové bytostně dobře, i když nesmlčuje ani jednu hlásku žalu, kterou existence vydává. Tato skromná místa radikální lidské bdělosti jsou ryzí poezií. Hluboce se raduji, že tento zjitřený básnický hlas, plný něhy a tajemství, v české poezii máme!

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je básník, esejista, terapeut a od roku 2013 šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání ...
    Profil
  • Yveta Shanfeldová

    (roz. Tausingerová, 1957, Praha), básnířka. Vystudovala klavír na Pražské konzervatoři u prof. Arnoštky Grünfeldové a prof. Jana Panenky. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později přesídlila do USA. ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Klárou Goldstein

    Toužím vyslovit vášnivé bytí

    Ptá se Adam Borzič

    Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2021
  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Annou Luňákovou

    Poezie vytváří červí díru pro myšlenku

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2021
  • Ekologie, Nad knihou
    David Abram, Derrick Jensen, Andreas Weber, Hildegarda Kurtová, Freya Mathewsová

    Zamilovat se ven!

    Reflektuje Adam Borzič

    Sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… přináší svěží a revoluční pohled na vztah lidství a přírody, autentickou vizi, která by mohla obnovit svět.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2021