Pokud se má lidská kultura začlenit do přírody a aktivně ji doplňovat a obnovovat, jak to vyžaduje skutečná udržitelnost, musí být lidská touha neodmyslitelně tvarována potřebami přírody. Aby k tomu mohlo dojít, musíme chápat přírodu jako strukturovanou významy stejně jako fyzickou kauzalitou: realita musí být uznána jako psychofyzický systém s vnitřní poetickou stránkou; systém, který je schopen nás emočně zaujmout a vést, zároveň uplatňovat nárok na náš morální zřetel.

Tato slova australské ekofilosofky Freyi Mathewsové uvozují a současně výstižně otevírají sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… (Pilgrim – Potulná univerzita přírody, 2020), jehož editorem a překladatelem je kulturolog a průkopník nových eko-spirituálních paradigmat, Jiří Zemánek.

I podtitul knihy Cesty k regenerativní kultuře zjevuje, že se pohybujeme v poli (staro)nových pohledů na vztah mezi přírodou a lidskou kulturou. Vedle zmíněné Mathewsové nalezneme ve sborníku zvučná jména současné radikální ekofilosofie a hlubinné ekologie: slavného amerického filosofa Davida Abrama (jehož znají i čtenáři Tvaru), dále radikálního ekologa a myslitele Derricka Jensena, německého biologa a filosofa Andrease Webera (s nímž se také naši čtenáři již setkali) a konečně jeho kolegyni a výzkumnici v oblasti kultury Hildegardu Kurtovou.

Na počátku iniciační Zemánkovy editorské předmluvy se setkáváme s tezí, která myšlení všech zúčastněných spojuje a zakládá. Podle nich je příčinou dnešní strašlivé ekologické tragédie, která se projevuje děsivým ničením ekosystémů a stupňující se klimatickou krizí, metafyzický předpoklad, který běžně nereflektujeme, ale na němž naše materialistická kultura stojí, že – řečeno Zemánkovými slovy –:

jedinými inteligentními tvory na Zemi jsme my lidé a ostatní mimolidská příroda je jen netečná matérie, pouhá zásobárna zdrojů, což nás opravňuje ji kontrolovat, ovládat a využívat bez jakýchkoli omezení.

To je stínové dědictví karteziánského dualismu, který zbavil hmotu jakéhokoliv oživujícího duchovního principu a proměnil celý svět v pouhé pozadí lidského tázání. A odtrhl tak člověka od zbytku stvoření. Dnešní krize života, jak současnou situaci již delší dobu nazývám, je plodem antropocentrismu, který staví člověka vysoko nad vše živé a současně pro něj nezná žádnou transcendenci; jediným referenčním bodem tak pro člověka v tomto myšlení zůstává jeho vlastní intelekt, zbavený ovšem vazby na intuici a cit. Naše pojímání světa coby neoduševnělé hroudy, jejíž podstatné části jsou navíc mrtvé, nás odnaučilo komunikovat s ostatní přírodou a my jsme jí přestali naslouchat. Toto mrtvé myšlení má v sobě zakódovanou smrt, a proto také ohrožuje život na Zemi. A protože skutečnost je propojeným celkem, devastování ostatní přírody zákonitě postihuje i člověka.

Zemánkův sborník se pokouší do této potemnělé situace světa zasvítit vizí, která jej opět nachází propojený, vzájemně účastný a živý. I papež František ve své ekologické encyklice Laudato si’ klade důraz na propojenost coby základní matrici stvoření. Myslitelé zastoupeni v Zemánkově sborníku hledají podobně jako hlava katolického světa cesty, jak přispět k regeneraci přírody i kultury. Přes drobné odlišnosti a nuance či specifické úhly pohledu je spojuje radikální důraz na neoddělování kultury a přírody. Jejich myšlení tak není kritické pouze ke globálnímu kapitalismu, ale i k pokusům o nápravu, jež odmítají vzít v úvahu fundamentální metafyzické předpoklady, které v novověku tuto krizi zapříčinily. V jistém souzvuku nás autorky a autoři sborníku přesvědčují, že naše civilizační proměna se nemůže zastavit pouze u nutného snižování emisí a zavádění zelenějších technologií.

Je třeba sestoupit hlouběji až k samotným kořenům našeho nezdravého a proti-životního vztahu k životu na Zemi. Ve svých vizích se dovolávají poznatků hlubinné ekologie, dynamicky pojaté fenomenologie i duchovního dědictví původních kultur, které jsou současnou situací, jak vidno na příkladu Amazonie, nejohroženější a jejichž přístup ke světu může být inspirativní ve snaze překonat naše osudové rozdělení kultury a přírody. Konečně neméně důležitým zdrojem jejich vizí je poetické vnímání, návrat k básnické sensibilitě a řeči. Příznačně David Abram odkazuje na Robinsona Jefferse, jehož poezii naleznete v tomto čísle, když hovoří o obnově společnosti:

Nedomnívám se, že máme moc šancí vyléčit naše společenské neduhy či četné nespravedlnosti, aniž bychom obnovili divoký erós mezi námi a smyslovým okolím – aniž bychom se ‚zamilovali ven‘ (řečeno moudrými slovy Robinsona Jefferse) do tohoto pozemského kosmu, který nás objímá.

V jistém smyslu se všichni musíme stát básníky

Knihu otevírá rozhovor Derricka Jensena s Davidem Abramem, který ve svých pracích propojuje poznatky fenomenologie Maurice Merleau-Pontyho s animistickou zkušeností domorodých kultur. Pro Abrama jsou východiskem k paradigmatickému obratu proměna vnímání světa a participativní způsob řeči, který z tohoto vědomí plyne. Animistická zkušenost se nevyčerpává jen prožitkem, že vše je živé, ale je i vědomím,

že vše promlouvá, že se všechno potenciálně vyjadřuje.

Celý rozhovor začíná dvěma ostrými Jensenovými otázkami: 1) je přírodní svět živý? 2) co je magie? Pro Abrama je myšlenka, že něco není živé, důkazem, že se její mluvčí ze života vyděluje. Na druhou provokativní otázku tento fenomenolog odpovídá takto:

V nejhlubším smyslu je to zkušenost. Je to zážitek, v němž objevuji, že jsem živý uvnitř světa, který je sám živý. Je to prožitek kontaktu a komunikace mezi mnou a něčím, co je ode mne hluboce odlišné: s vlaštovkou, žábou, pavoukem, který tká svoji síť…

Pro Abrama, který má bohaté zkušenosti s výzkumem mezi šamany, je kouzelník člověkem, který je schopen bohatě participovat na světě; dokáže komunikovat se živly, umí porozumět něčemu z jazyka zvířat, dovede čerpat z moudrosti některých rostlin. Magie je vlastně schopnost metakomunikace s živým světem a je bytostně spojena s percepčním polem, se schopností navazovat komunikaci s jinými tvary vědomí.

Aby tento posun v komunikaci s živým světem mohl nastat, je třeba si podle Abrama osvojit jiný jazyk. Abram říká, že „v současnosti mluvíme o světě velmi pitomým způsobem, který nás od něj odděluje a vyvolává v nás pocit, jako bychom stáli mimo něj, a tudíž ho byli schopni kontrolovat, ovládat a manipulovat s ním.“ Jinými slovy, dokud bude jazyk, kterým popisujeme živý svět, plný suchých abstrakt, nebude možné se s přírodou skutečně spojit. Podle Abrama, což pokládám za jeho nejoriginálnější myšlenku, nestačí ale pouze o životě mluvit jinak. Je třeba začít mluvit s ním. S živým světem. A v tomto ohledu doporučuje, abychom se všichni stali básníky. Naše mluva se podle něj musí stát více tělesnou a smyslovou:

Musíme si všímat hudby ve své řeči a dbát o to, aby do ní hudba vnášela trochu krásy, abychom nemluvili jen jako odtělesněné mysli k jiným abstraktním myslím, ale jako smyslová a cítící stvoření oslovující jiná smyslová stvoření, takže naše zvířecí těla jsou touto mluvou pohnuta a vybízena k rozhovoru…

Ale ani toto ještě není konečná, je třeba si osvojit také naslouchání řeči světa:

V naší kultuře hodně mluvíme o přírodě. Vyspělé kultury mluví k přírodě. Cítí, že k nim ostatní příroda promlouvá.

Voda, stromy, zvířata také mluví, pouze je jejich řeč jiného řádu. A my se můžeme pokusit, jak to ostatně básníci dělají po celá staletí, všechno šplouchání, syčení, bublání a vřískání přeložit do slov. Jazyk je ostatně podle Abrama „jen vítr, vanoucí skrze nás.“

Spojující živost

Pro filosofa a biologa Andrease Webera je nutné především demontovat rozdělení kultury a přírody. Obě totiž spojuje živost, což je pro tohoto myslitele ústřední pojem. S Hildegardou Kurtovou ve svém textu „Manifest živosti: Politika a poetika v antropocénu“ artikulují živost coby nový bios, který tvoří klíčovou výzvu dneška. Antropocén lze přežít jedině tehdy, když si lidé uvědomí, že člověk sestává z něčeho, co nemůže být vědomě stvořeno –

se sebeorganizující se živostí, která je hluboce provázána s ekosystémy v rámci metabolismu a metafory.

Manifest živosti už v názvu spojuje téma politiky a poetiky a uvádí ho verše Wallace Stevense:

Muž a žena.
Jsou jedno.
Muž žena a kos
Jsou jedno.

Podle obou autorů je osvícenský dualismus mrtev. Ideologie neživé hmoty nazírající Zemi dodýchává. I koncept antropocénu podřizují ve svém prohlášení kritickému zkoumání, může se totiž stát dvojnou vazbou, tj. něco tvrdit a dělat pravý opak. Stejně obezřetní jsou autoři manifestu k představě, že současnou krizi vyřeší zelené technologie:

Pokud věříme, že lidi a přírodu lze usmířit jedině tehdy, když Zemi ovládá technologie, a pokud bychom si takové předpokládané usmíření dokázali připustit, jelikož jsme se přesvědčili, že příroda v sobě vždy nese kulturní otisk, zabránili jsme si tím spatřit, že každá materiální výměna proměňuje imaginativní prostor tohoto světa. Stále přehlížíme vnitřek a smysluplný rozhovor všeho živého.

Budoucnost lidstva, má-li být ekologicky a sociálně spravedlivá, bude odviset od naší schopnosti empaticky obnovit lidskou manifestaci ve světě, aby se v ní živost a tvořivost vzájemně setkávaly a obnovovaly. Tyto kvality lidství lze nazvat „duší“, „srdcem“, „spirituální přirozeností“ (Erich Fromm) nebo neredukovatelnou a nezdolnou „divočinou“ (Gary Snyder). Politika života, do níž manifest ústí, si z osvícenského projektu některé prvky zachovává (práva jedince, spravedlnost, rovnost), ale vevazuje je do přediva živosti. Racionalitu, která dominovala osvícenskému paradigmatu, nahrazuje životem.

Ve sborníku nalezneme od Webera ještě jeden text „Být přírodou“, který jsme otiskli v Tvaru 10/2020. Jedná se o nádherný evokativní text, který do vztahu s přírodou (v tomto případě konkrétně jarního pučení a puzení) vnáší erotickou dimenzi. V této vášni je Weber zajedno s buddhistickou filosofkou a eko-aktivistkou Joannou Macyovou, která pojímá „svět jako milence.“

Poetický řád světa coby subjektu

Poslední autorkou sborníku je Australanka Freya Mathewsová, jejíž filosofie se pokouší uchopit svět jako subjekt –

jako Jedno koherentní pole mysli/hmoty, jež se diferencuje do Mnoha sebe sama uskutečňujících a sebe si vědomých bytostí, subjektů, které se ve vzájemné komunikaci oslovují a vytvářejí to, co filosofka nazývá poetickou ekologií,

slovy Jiřího Zemánka. Mathewsové panpsychismus rovněž zdůrazňuje význam poetického řádu, protože v něm se odehrává komunikativní participace. Svět se nám vždy dává v jazyce poetiky: v metaforách, symbolech, v materiální formě jazyka samého. Proto filosofka zavádí pojem „ontopoetika“. Tyto invokační praktiky vyžadují milující pozornost (meditaci), naladění, písně a básně, modlitby, putování, obřady, rituály, festivaly, mýty a archetypy, i některé představy tradičních náboženství.

Podle Mathewsové může praxe ontopoetiky pomoci přehodnotit naše nejhlubší přání a touhy ve vztahu k přírodě, ale především revidovat náš celkový postoj k životu. Básník ve mně této moudré filosofce tleská. Vida, jak může být poezie znovu ve světě doma a zůstat sama sebou. Stačí invokovat svět, což dělá poezie od podstaty. Ontopoetika může být lékem na konzumerismus, který je zoufalým projevem našich neuvědomělých tužeb, a prázdnoty, která ničí planetu. Řečeno s Mathewsovou:

Pro naše estetické potěšení tu bude místo toho hojnost jedinečných krás, miniaturních i obrovských, stejně jako vzrušující poetika samotného setkání – rozvíjení důvěrných vztahů s řadou rozličně ztělesněných entit. Naše touhy budou znovu napojeny, rozšířeny a naladěny na nové a širší možnosti seberealizace prostřednictvím mnohostranné aktivity psychoaktivního vesmíru. Zasazeny do kontextu takovéto větší, v podstatě erotické poetiky existence, se naše každodenní touhy a z nich vycházející praktiky zcela jistě sladí s přirozenou psychodynamikou přírody.

Sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… přináší svěží a revoluční pohled na vztah lidství a přírody, autentickou vizi, která by mohla obnovit svět. Je možné, že lidstvo toto volání, které zní, jak jsem přesvědčen, z hlubiny samotné Země, neuslyší. Že člověk přeslechne hlas vlastního těla i duše, jež jsou propojeny se vším živým. V takovém případě nás nečeká nic dobrého. Avšak podaří-li se změnit náš celkový vztah k životu, je tu jistá naděje, že se lidstvo zachrání. Vize našich ekofilosofů ukazuje, že bez básnické citlivosti a posvátné úcty ke skutečnosti se tak nestane. Příští revoluce tak musí být nejen zelená, ale zrovna tak poetická!