V loňském roce, 20. října, uplynulo 85 let od smrti amerického polárního badatele Adolpha Washingtona Greelyho, který vedl v letech 1881–84 zčásti úspěšnou, zčásti tragickou expedici do Arktidy. Měla dva cíle: dostat se co nejdále na sever a překonat tak rekord Britů z let 1875–76, což bylo 83°20’26’’ severní šířky, a pátrat po nezvěstné lodi Jeannette, která zmizela o dva roky dříve při pokusu o dosažení severního pólu. O tom, čím vším si musela pětadvacetičlenná výprava během tří let strávených za polárním kruhem projít, napsal ve své poutavé knize Labyrint z ledu (přeložila Martina Lustigová, Prostor, 2020) Buddy Levy. Vycházel při tom nejen z dobových materiálů, uložených v archivech, ale i ze záznamů vyprávění přeživších členů expedice, jakož i z dokumentů a zpráv napsaných účastníky záchranných akcí.

Ďáblova symfonie – tak nazývají polární badatelé zvuk, který vydávají ledové masy v moři, když se vlivem větru či vodních proudů pohybují a třou se o sebe. Zvuk, jenž vzbuzuje obavy, chcete-li ledem proplout, a beznaděj, chcete-li po něm přejít či přejet na saních. Když risknete to první, s velkou pravděpodobností led vaši loď sevře a znehybní na dobu, kterou nelze odhadnout – pokud ji ovšem rovnou nerozdrtí; když risknete to druhé, může se kus ledu, na němž se právě nacházíte, odlomit a unášet vás po moři neznámo kam – pokud se nepropadnete do ledové vody, jež se nad vámi zavře. Přesto se do těchto nebezpečných končin vydávaly výpravy z různých zemí ve snaze posunout lidské poznání o kousek dál. Pro expedici A. W. Greelyho ten „kousek“ znamenal šest kilometrů, o které se jeho muži dostali blíže k pólu než v úvodu zmínění Britové – a to na 83°24’ severní šířky. Šest kilometrů se nám může zdát z tepla našich domovů směšných, ale musíme si uvědomit, že rekord Britů byl zlomen po přestálé polární noci, jež trvala od poloviny října do konce února (cca 130 dní tmy a mrazů), a že ho bylo dosaženo třemi muži po dlouhé a strastiplné cestě na saních a pěšky:

Byli pryč šedesát dní, spali ve vojenském stanu, všichni tři ve spacáku z buvolí kůže, urazili skoro tisíc šest set kilometrů a nově zmapovali dalších sto šedesát kilometrů grónského pobřeží. Absolvovali čtyřicet šest pochodů, každý s průměrnou vzdáleností kolem třiceti kilometrů za velmi nízkých teplot, které jednou klesly dokonce až k –45 °C,

píše Levy a dodává, že když se vrátili na Fort Conger, byli polomrtví vyčerpáním a trpěli sněžnou slepotou.

Skvělý, ale naivní plán

Fort Conger byla vědecká stanice, kterou si výprava zbudovala na severu Ellesmerova ostrova (kanadské pobřeží), odděleného od Grónska jen úzkým průlivem, a stála o čtyři sta kilometrů severněji než poslední známá eskymácká osada. Tato stanice byla jednou ze čtrnácti výzkumných pracovišť rozmístěných po celé Arktidě v rámci celosvětového projektu zaměřeného na sběr astronomických a meteorologických údajů a také údajů o zemském magnetismu. Otcem tohoto projektu byl Němec Carl Weyprecht, jenž o deset let dříve než Greely vedl jinou polární výpravu s cílem dosáhnout severního pólu; pólu sice nedosáhla, ale v Barentsově moři severně od Ruska narazila na do té doby neznámou pevninu, kterou nazvala Zemí Františka Josefa – viz kniha dalšího účastníka této objevitelské cesty Julia Payera Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), kterou jsme ve stejné rubrice reflektovali ve Tvaru 4/2020.

Greelyho plán byl takový, že se na Fort Congeru budou věnovat vědecké práci a geografickému průzkumu okolí až do roku 1884, přičemž za nimi každý rok v létě připluje loď s novými zásobami a zároveň odveze náklad, který už nebudou potřebovat – včetně zpráv, hlášení a výsledků nejrůznějších měření. Plán to byl na první pohled skvělý, ale v nevyzpytatelných klimatických podmínkách dálného severu naprosto naivní. První loď, která za nimi v roce 1882 vyplula, byl Neptune. Její kapitán obdržel příkaz, aby v případě, že se mu kvůli ledu nebo špatnému počasí nepodaří doplout až do Fort Congeru, založil na předem určených místech zásobovací sklady potravin. Ty by pak použila Greelyho výprava, kdyby byla nucena nastoupit zpáteční cestu bez podpory jiného plavidla – tak se bohužel nakonec i stalo…

Při četbě pasáží o vypravení zásobovací lodi jen nevěřícně kroutíte hlavou, když sledujete, s jakou lehkomyslností a nezodpovědností jednají nejvyšší američtí vládní představitelé a jak jejich byrokratické spory a papírování vše jen zdržují. Ačkoliv znali Greelyho požadavek, že loď musí připlout nejpozději do srpna, protože pak se už nedostane ani do Fort Congeru, ani zpátky, byli schopni ji vypravit až 8. července. Koncem srpna tak byla stále ještě stovky kilometrů jižně od Fort Congeru a kvůli ledu nemohla dál. Kapitán nechal vyložit zlomek potravinových zásob a obrátil loď na cestu domů. Znovu nevěřícně kroutíte hlavou, když se o pár stránek dál dozvíte, že

na palubě zůstalo dva tisíce potravinových dávek, což byly téměř veškeré zásoby jídla, které měly být doručeny do Fort Congeru a jež Greelymu a jeho mužům mohly vystačit na tři až čtyři měsíce.

Nebylo to v instrukcích

Když ve Fort Congeru pochopili, že ten rok už se žádná loď neobjeví, zavedl Greely mírná stravovací omezení, byť zatím měli jídla ještě dostatek. Dařil se jim i lov, takže si mohli zpestřovat jídelníček čerstvým masem tuleňů, mrožů, pižmoňů či – při troše štěstí – i medvědů. Leč před nimi byla další několikaměsíční polární noc a naděje na připlutí záchranné lodi až za rok. Ta by se na plavbu ovšem nevydala vůbec, nebýt neúnavné snahy Greelyho manželky Henrietty, která musela využít všech svých kontaktů na vysokých postech v americké armádě a námořnictvu, aby vypravení další záchranné lodi dosáhla. Z politických sfér (zejména z úst ministra války Roberta Todda Lincolna, který záchrannou akci nepokrytě sabotoval) zaznívalo, že je to jen mrhání penězi… Jakoby tam někde daleko na severu, na nehostinném místě vzdáleném šest tisíc čtyři sta kilometrů, neživořila skupina pětadvaceti Američanů, kteří se po další polární noci a vyčerpání zásob už bez pomoci neobejdou!

Když se navzdory všemu konečně podařilo vypravit tentokrát dvě plavidla (Proteus a Yantic), psal se už 29. červen – opět pozdní datum pro zahájení plavby na sever. Na další neúspěch bylo zaděláno. Ten přišel, když Protea, který navzdory tomu, že byl zkonstruován pro cesty do polárních oblastí, a byl tedy jakýmsi ledoborcem své doby, sevřely ledové kry a rozlomily jej. Posádka se sice včasným opuštěním potápějící se lodi zachránila, ale uvízla na kře s minimem zásob. Naštěstí měli k dispozici i pět člunů, takže se jim podařilo doveslovat k pevnině, kterou zahlédli na obzoru, a dokonce dle původního rozkazu zřídit na místě skrovné skladiště potravin pro Greelyho. Zbývalo jim jediné: veslovat směrem na jih a doufat, že se potkají s podpůrnou lodí Yantic, která plula za nimi. Ironií osudu se minuli v husté mlze. Tohle míjení se trvalo ještě dlouhých šest týdnů, než se šťastně shledali. Původní cíl jejich cesty, totiž zachránit Greelyho expedici, však byl v troskách. Museli se vrátit a přiznat si neúspěch. Smutná bilance se týkala i zřizování potravinových skrýší:

Od července 1882 do srpna 1883 doputovalo na 50 000 potravinových dávek na lodích Neptune, Yantic a Proteus k Littletonovu ostrovu nebo ještě dál. Ze všech těchto dávek jich bylo pouze asi 1000 vyloženo v okolí a zbytek se buď vrátil do Spojených států, nebo se potopil s Proteem.

Velitel záchranné mise Garlington později odpovídal na otázku, proč na Littletonově ostrově (grónské pobřeží) nevyložil zásoby potravin, tvrzením, že nic takového nebylo v instrukcích. Chápete to?! Přitom se dalo předpokládat, že právě tento ostrov může být místem, kam se Greely i ve stavu nejvyšší nouze bude schopen dostat. Abychom ale byli spravedliví – nějaké potraviny, oblečení a zprávy o tom, proč loď nedoplula až do Fort Congeru, nechal alespoň na mysu Sabine (kanadské pobřeží).

Když tedy na stanici opět nepřiplula žádná loď, musel Greely jednat. Se všemi muži opustil Fort Conger ve snaze posunout se alespoň o čtyři sta kilometrů jižněji, do míst, jichž mohla případná záchranná loď dosáhnout i přes nepřízeň počasí. Ačkoliv měli v první fázi cesty k dispozici čtyři menší plavidla, člun a kajak, od této chvíle v podstatě sledujeme jejich pomalou záhubu. Před nimi byla nejen velmi nejistá cesta, ale i další, v pořadí již třetí polární noc, kterou budou muset přečkat bez zázemí útulné a vyhřáté stanice…

Sedm statečných

Dnes, kdy jsme rozmazleni vyspělou technikou, se nám zdá úsměvné, jak klopotně si předávaly jednotlivé posádky zprávy a informace. Napsal se dopis, ten se uložil do kamenné mohyly na pobřeží a mohyla se viditelně označila – většinou praporkem na nějaké tyči. Do mohyl se ukládaly i potraviny, jimž nehrozilo, že se v tamních mínusových teplotách zkazí. Při obtížných přesunech po moři plném ker se však stávalo, že adresát se ke zprávě či potravinám dostal až za několik měsíců. Nejinak tomu bylo s Greelym – Garlingtonův dopis z července 1883 o potopení Protea našli jeho muži na mysu Sabine teprve v říjnu téhož roku. A na mysu Sabine také v improvizovaně zbudovaném tábořišti pře-
čkali třetí polární noc.

V Americe se díky neúnavné Henriettě zatím rozjížděla další akce na jejich záchranu, byť už málokdo doufal, že jsou ještě naživu. Věci se pohnuly kupředu rychleji až poté, co misi převzalo od armády námořnictvo a co se ze hry stáhl arktickým výzkumům nepřející Lincoln. Koncem dubna 1884, tentokrát tedy včas, byly připraveny k vyplutí na sever tři lodě – Bear a dvě podpůrná plavidla, Thetis a Alert. Ba co víc – pomoc nabídla i britská královna v podobě lodi Loch Garry, jež jim na určené místo přivezla zásobu pěti set tun uhlí, aby všechny tři parníky mohly doplnit nutné palivo. Velitelem celé akce byl pověřen fregatní kapitán Winfield Scott Schley.

V době, kdy lodi vyplouvaly, neměli už Greelyho muži skoro žádné jídlo, byli na pokraji sil a jeden po druhém umírali vyčerpáním. Živili se vývarem z kůží odřezaných z bot a spacích pytlů, plesnivými psími suchary, pupeny lomikamene, chaluhami, černým lišejníkem nebo malými vodními korýši podobnými zrnkům rýže, jimž lovci tuleňů říkali „mořské vši“, ale oni si je pro sebe nazvali vznešeně „krevetkami“. Ulovit nějaké zvíře a přilepšit si tak čerstvým masem se jim podařilo málokdy, zčásti i kvůli tomu, že na lov už neměl nikdo z nich sílu. Když je pak koncem června 1884 našel na mysu Sabine kapitán Schley, žilo jich v polorozpadlém stanu už pouhých sedm:

Colwell vytáhl nůž, vyřízl do plachtoviny velkou díru, nahlédl dovnitř a přes nos ho praštil odporný puch. U Colwellových nohou ležel člověk, oči vypoulené, skelné, ústa široce rozevřená. Dva další klečeli vedle něj na zemi, nalévali z gumové láhve tekutinu a po lžičkách ji nemocnému podávali. Za nimi uviděl Colwell ‚nešťastníka, který byl určitě naživu, ale byl bez rukou i nohou, se lžící přivázanou k pahýlu pravačky‘. Kamenitá zem pod nimi byla posetá kusy roztrhaného oblečení a několika plechovkami ztuhlého rosolu, pozůstatky vyvařené tulení kůže. Colwell spatřil dalšího člověka, jak se po čtyřech blíží k díře ve stanu. Byl to ‚tmavovlasý muž s dlouhým zcuchaným plnovousem navlečený do umouněného a potrhaného dlouhého kabátu s červenou čepicí na hlavě, který na ně civěl rozzářenýma očima‘.

Byl to Greely. Muž bez nohou a rukou byl desátník Elison, kterému v naprosto nesterilních podmínkách musel lékař expedice amputovat všechny končetiny kvůli omrzlinám. Elison, který přestál veškeré útrapy polární noci a hladovění, nakonec zemřel na záchranné lodi. Z pětadvaceti členů expedice jich tedy přežilo pouhých šest.

To všechno nemuselo nastat, kdyby… Kdyby se mise chopilo hned na začátku zkušené americké námořnictvo místo armády, která na moři nebyla tak úplně doma; kdyby lodě dokázaly vyplout včas, jak bylo původně v plánu; kdyby se ministr války Lincoln nechoval nabubřele a zaslepeně a nebránil uskutečnění záchranné akce. Ačkoliv jeho odpovědnost za nezdar byla zřejmá, jako „správný“ politik z ní vyklouzl. Jediné co si připustil, byla kapka studu, kterou projevil tím, že se nezúčastnil slavnostního ceremoniálu na počest zachráněných. Místo Lincolna a jeho selhání se však přetřásala otázka, zda v Greelyho expedici docházelo ke kanibalismu, a pokud ano, kdo je za něj zodpovědný.