Milí čtenáři Tvaru,

rovněž v osmém čísle je zpovídanou osobností jedna z výrazných představitelek mladší literární generace – čtenářům našeho obtýdeníku dobře známá Anna Luňáková, v níž se spojují unikátním a nečekaným způsobem dary literární, herecké i myslitelské. Vzpomínám si, jak jsem Aničku poprvé viděl na zahradě AVU v Praze: Jakkoli mi byla sympatická od první chvíle, cítil jsem i tajemný respekt – vzhledem k věkovému rozdílu mezi námi to bylo zvláštní, leč cosi to o této pozoruhodné osobnosti vypovídá. Tehdy jsme spolu s několika dalšími přáteli připravili a záhy též vykonali (taky na AVU) veřejný rituál s názvem „Erós otevírá bránu magického socialismu“, v němž Anna ztělesnila Psýché. Dodnes ji vidím, jak mocným gestem zahání Okřídleného, a dodnes ji mám ve svém telefonu pod tímto jménem. A sotva zapomenu, jak dojemně se o mě starala v Lisabonu spolu s Annou Almeidou během obou mých návštěv v tomto magickém městě. Od té doby stačila Anna vydat debut básnický i prozaický a připravit knihu pro mladší čtenáře, z níž naleznete úryvek v tomto čísle. Pro mě je Anna Luňáková oduševnělým samorostem-nerostem, který ovšem při hlubším zkoumání vykazuje rysy zcela organické a lidsky vzácné.

Mám velkou radost, že se v tomto čísle také sešly dvě vzácné ukázky z knih v tisku. První pochází z korespondence Bruna Schulze, z polštiny ji přeložila Hanele Palková. Druhý velikán, který nás tentokrát v originále i v kongeniálním překladu Kamila Bednáře na stránkách Tvaru navštívil, je Robinson Jeffers. Nakladatelství Dauphin připravilo dvojjazyčné vydání jeho legendární Pastýřky putující k dubnu. Bože, Jeffers!!! Je o mně všeobecně známo, že miluju hodně básnířek a básníků, a je mi to někdy laskavě vyčítáno… Ale kdybych měl sestavit nějaký svůj kánon kánonů, tak by v jeho první desítce musel být zrovna tento básník. Jeffers v sobě spájí sošnost a velkolepost přímo antickou s živostí a prašností jeho domácí Ameriky. Jeho básnické povídky (žánr, který by si zasloužil více vzkřísit) obsahují vedle souznění s přírodou hlubokou lidskost a tvrdou něhu života. Není náhoda, že se opakovaně k Jeffersovi odvolávají i současní ekomyslitelé, jako je třeba David Abram.

Na s. 18 naleznete můj text reflektující sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí…, který sestavil Jiří Zemánek. Tuto publikaci všem vřele doporučuji, a zvlášť básníkům: Uvidí, jak důležitá je jejich činnost i v kontextu současného ekologického vědomí. Právě Abram i další myslitelé zastoupení v tomto sborníku se domnívají, že bychom se v jistém smyslu měli stát básníky všichni. Je trochu dojemné a špetku tajemné, že tento slavný Apollinairův axiom znovu ožívá. Jeho původce jej kdysi vyřkl v kontextu rozvíjející se civilizace a její oslavy, a dnes, když žijeme v jejím hořkém stínu, je znovu aktuální – jinak a nově. Proč právě poezie může změnit způsob vztahu k ostatní přírodě? Protože je to řeč živá, smyslová, která se neodvrací od těla…

Přeji vám živé čtení!