Velký polský básník, esejista a překladatel, dlouholetý redaktor Zeszytów Literackich nežije. Z polského Krakova vyrazila tahle zpráva do světa hned navečer 21. března a ještě toho dne se objevila u nás na Facebooku. Nešlo o nikoho neznámého, dokonce ani v tradičně indolentní česko-moravské kotlině. Světově uznávaný literát Adam Zagajewski se párkrát objevil i zde. Ačkoliv si nejsem jistý, jestli to tenkrát bylo poprvé, zavítal do Brna v roce 2011 na akci Měsíc autorského čtení, následně se ukázal v Ostravě roku 2015 při uvedení svého druhého českého výboru z básnické tvorby Neviditelné věci. Naposledy jsme Zagajewského mohli potkat před třemi lety na pražském veletrhu Svět knihy.

Přestože znovu uvádím, že jsem některou z jeho návštěv mohl nezaznamenat, i tak z tohoto přehledu je znát, že polského literárního světoběžníka Česko začínalo objevovat teprve v posledním desetiletí. Možná zájezdy k nám znamenaly pro básníka zpestření jeho permanentních tour po světě, vždyť se tu setkával s básníkem Petrem Králem, s nímž se velmi dobře znal z exilu. Právě díky tomuhle přátelství jsme v Ostravě mohli vzácně spatřit Zagajewského jaksi mimo mód v několika málo okamžicích, kdy vypadl z role festivalového matadora. A k tomu ho strhl právě Král, který ocitnuv se vedle něho na pódiu, začal s ním na chvíli spontánně diskutovat tak, jak si patrně zvykli v Paříži. A dnes se mi zdá, že těchto pár minut zcela zastínilo zbytek korektně oficiózního večera. Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra. V tu chvíli zcela zapomněl na anonymní publikum. To byl střípeček jakéhosi neznámého a strhujícího výrazu, který bych bez našeho básníka u tohohle velikána polské poezie nepoznal. Jak neobvyklý to byl zážitek, mi potvrdilo pražské vystoupení, které se již neodchylovalo od standardních setkání se spisovatelem (vlastně s kýmkoliv stejně zběhlým).

Zagajewski byl ve světě známý. Když jsem žil po tři měsíce v irském Corku, objevil jsem v tamním antikvariátu vedle předražených básní Dereka Walcotta také Jevgenije Jevtušenka a právě překlady Zagajewského do angličtiny. K nám však pronikal pomalu, nehalasně. Oproti silnému a originálnímu hlasu Wisławy Szymborské, od níž můžeme číst rozsáhlé průřezy její nerozsáhlou tvorbou v několika knihách, o něco plodnější Zagajewski takové štěstí na české překladatele a nakladatele neměl. Přesto se dodnes podařilo vydat dva výbory: Vítr ve větvích (BB/art, 2004) a Neviditelné věci (Protimluv, 2015). Toho prvního, od překladatelky Daniely Lehárové, si neskonale vážím. Nejenže nešlo o mdle reeditovanou a nanovo přeskládanou věc, tedy tuctovou ediční praxi, spatřil jsem v něm cosi vydatného a svěžího: odvážný překlad nám dotud neznámého a vpravdě současného autora a zároveň i objev průzračné, vstřícně přístupné reflexivní lyriky. Nicméně je nutné připomenout, že Zagajewski nebyl pouze básníkem. Byl také autorem dvou románů, u nás neznámých stejně jako jeho vícečetná tvorba esejistická. Pokud český čtenář nesáhne rovnou po originálech, obrázek o ní si může udělat leda ve slovenském titulu Nový malý Larousse (Drewo a srd, 2003), který kompiluje ze tří knih autorovy esejistiky: Solidarność i samotność, Dwa miasta a Obrona żarliwości.

Závěrem pak na dlani mravence nabízím život, jak se do něj sveřepě otiskly nevstřícné dějiny: Zagajewski se narodil v roce 1945 ve Lvově, střední školu absolvoval ve slezských Gliwicích, kam po druhé světové válce odešel s rodiči. Vzdělání završil na krakovské Jagellonské univerzitě, kde studoval psychologii a filosofii. V té době už debutuje básní „Hudba“ v časopisu Życie Literackie. Po založení básnické skupiny Teraz vydává v roce 1974 společně s Julianem Kornhauserem knihu literárních statí Nezobrazený svět, která je vlastně ideologickým manifestem generace Nové vlny. Vývoj politické situace v Polsku ho v roce 1975 dovedl k podepsání dopisu Memoriał 59, díky čemuž pak nesměl být publikován a ocitl se v opozici; stal se tedy redaktorem undergroundového časopisu Zapis. O pět let později od Memoriału ještě s dalšími spisovateli a herci vyzývá komunistické úřady, aby zahájily rozhovory se stávkujícími, avšak potom co gdaňská Solidarita byla postavena mimo zákon, v prosinci roku 1982 emigruje do Francie. V Paříži poznává Petra Krále a spolupracuje s časopisy Kultura a Zeszyty Literackie. V „Písničce emigranta“ čteme:

Přicházíme na svět v cizích městech,
nazýváme je vlastí, ale jenom krátce
smíme obdivovat jejich zdi a věže.

V zahraničí zakládá nakladatelství a5, v němž rediguje edici Biblioteka Poetycka. Po pádech komunistických režimů v Evropě a po změně situace („veliké věci žijí v malých / jen chvíli.“) se roku 2002 vrací do Polska a usidluje se v Krakově. O pět let později začíná opět létat přes oceán, protože vyučuje na University of Chicago. Kariéra univerzitního profesora však pro něj není nová; už v emigraci vyučoval ve Francii a jako hostující profesor na University of Houston. V USA byl rovněž zvolen do Americké akademie umění a věd. Jeho sláva graduje otiskem incipitní básně „Zkus opěvat zmrzačený svět“ v New York Review of Books po teroristickém útoku z 11. září. Zagajewského dílo bylo přeloženo do dvaadvaceti jazyků a byl laureátem více než třiceti světových i domácích ocenění.

Pětasedmdesátiletý básník zemřel v Krakově přímo na Světový den poezie, což polská média neopomínají ve svých nekrolozích připomínat. Super Express poznamenává, že:

Przyczyna śmierci nie jest znana.