Nekrolog za Adama Zagajewského

Zmizet tak, jako kdysi omdlévaly panny. Adam Zagajewski (21. 6. 1945 – 21. 3. 2021)

Vzpomíná Milan Šedivý

Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra.

Drobná publicistika – Nekrolog
Z čísla 8/2021

Velký polský básník, esejista a překladatel, dlouholetý redaktor Zeszytów Literackich nežije. Z polského Krakova vyrazila tahle zpráva do světa hned navečer 21. března a ještě toho dne se objevila u nás na Facebooku. Nešlo o nikoho neznámého, dokonce ani v tradičně indolentní česko-moravské kotlině. Světově uznávaný literát Adam Zagajewski se párkrát objevil i zde. Ačkoliv si nejsem jistý, jestli to tenkrát bylo poprvé, zavítal do Brna v roce 2011 na akci Měsíc autorského čtení, následně se ukázal v Ostravě roku 2015 při uvedení svého druhého českého výboru z básnické tvorby Neviditelné věci. Naposledy jsme Zagajewského mohli potkat před třemi lety na pražském veletrhu Svět knihy.

 

Přestože znovu uvádím, že jsem některou z jeho návštěv mohl nezaznamenat, i tak z tohoto přehledu je znát, že polského literárního světoběžníka Česko začínalo objevovat teprve v posledním desetiletí. Možná zájezdy k nám znamenaly pro básníka zpestření jeho permanentních tour po světě, vždyť se tu setkával s básníkem Petrem Králem, s nímž se velmi dobře znal z exilu. Právě díky tomuhle přátelství jsme v Ostravě mohli vzácně spatřit Zagajewského jaksi mimo mód v několika málo okamžicích, kdy vypadl z role festivalového matadora. A k tomu ho strhl právě Král, který ocitnuv se vedle něho na pódiu, začal s ním na chvíli spontánně diskutovat tak, jak si patrně zvykli v Paříži. A dnes se mi zdá, že těchto pár minut zcela zastínilo zbytek korektně oficiózního večera. Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra. V tu chvíli zcela zapomněl na anonymní publikum. To byl střípeček jakéhosi neznámého a strhujícího výrazu, který bych bez našeho básníka u tohohle velikána polské poezie nepoznal. Jak neobvyklý to byl zážitek, mi potvrdilo pražské vystoupení, které se již neodchylovalo od standardních setkání se spisovatelem (vlastně s kýmkoliv stejně zběhlým).

Zagajewski byl ve světě známý. Když jsem žil po tři měsíce v irském Corku, objevil jsem v tamním antikvariátu vedle předražených básní Dereka Walcotta také Jevgenije Jevtušenka a právě překlady Zagajewského do angličtiny. K nám však pronikal pomalu, nehalasně. Oproti silnému a originálnímu hlasu Wisławy Szymborské, od níž můžeme číst rozsáhlé průřezy její nerozsáhlou tvorbou v několika knihách, o něco plodnější Zagajewski takové štěstí na české překladatele a nakladatele neměl. Přesto se dodnes podařilo vydat dva výbory: Vítr ve větvích (BB/art, 2004) a Neviditelné věci (Protimluv, 2015). Toho prvního, od překladatelky Daniely Lehárové, si neskonale vážím. Nejenže nešlo o mdle reeditovanou a nanovo přeskládanou věc, tedy tuctovou ediční praxi, spatřil jsem v něm cosi vydatného a svěžího: odvážný překlad nám dotud neznámého a vpravdě současného autora a zároveň i objev průzračné, vstřícně přístupné reflexivní lyriky. Nicméně je nutné připomenout, že Zagajewski nebyl pouze básníkem. Byl také autorem dvou románů, u nás neznámých stejně jako jeho vícečetná tvorba esejistická. Pokud český čtenář nesáhne rovnou po originálech, obrázek o ní si může udělat leda ve slovenském titulu Nový malý Larousse (Drewo a srd, 2003), který kompiluje ze tří knih autorovy esejistiky: Solidarność i samotność, Dwa miastaObrona żarliwości.

Závěrem pak na dlani mravence nabízím život, jak se do něj sveřepě otiskly nevstřícné dějiny: Zagajewski se narodil v roce 1945 ve Lvově, střední školu absolvoval ve slezských Gliwicích, kam po druhé světové válce odešel s rodiči. Vzdělání završil na krakovské Jagellonské univerzitě, kde studoval psychologii a filosofii. V té době už debutuje básní „Hudba“ v časopisu Życie Literackie. Po založení básnické skupiny Teraz vydává v roce 1974 společně s Julianem Kornhauserem knihu literárních statí Nezobrazený svět, která je vlastně ideologickým manifestem generace Nové vlny. Vývoj politické situace v Polsku ho v roce 1975 dovedl k podepsání dopisu Memoriał 59, díky čemuž pak nesměl být publikován a ocitl se v opozici; stal se tedy redaktorem undergroundového časopisu Zapis. O pět let později od Memoriału ještě s dalšími spisovateli a herci vyzývá komunistické úřady, aby zahájily rozhovory se stávkujícími, avšak potom co gdaňská Solidarita byla postavena mimo zákon, v prosinci roku 1982 emigruje do Francie. V Paříži poznává Petra Krále a spolupracuje s časopisy KulturaZeszyty Literackie. V „Písničce emigranta“ čteme:

Přicházíme na svět v cizích městech,
nazýváme je vlastí, ale jenom krátce
smíme obdivovat jejich zdi a věže.

V zahraničí zakládá nakladatelství a5, v němž rediguje edici Biblioteka Poetycka. Po pádech komunistických režimů v Evropě a po změně situace („veliké věci žijí v malých / jen chvíli.“) se roku 2002 vrací do Polska a usidluje se v Krakově. O pět let později začíná opět létat přes oceán, protože vyučuje na University of Chicago. Kariéra univerzitního profesora však pro něj není nová; už v emigraci vyučoval ve Francii a jako hostující profesor na University of Houston. V USA byl rovněž zvolen do Americké akademie umění a věd. Jeho sláva graduje otiskem incipitní básně „Zkus opěvat zmrzačený svět“ v New York Review of Books po teroristickém útoku z 11. září. Zagajewského dílo bylo přeloženo do dvaadvaceti jazyků a byl laureátem více než třiceti světových i domácích ocenění.

Pětasedmdesátiletý básník zemřel v Krakově přímo na Světový den poezie, což polská média neopomínají ve svých nekrolozích připomínat. Super Express poznamenává, že:

Przyczyna śmierci nie jest znana.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Zagajewski

    (1945, Lvov – 2021), polský básník a esejista. V rámci poválečných změn hranic se město, kde se narodil, ocitlo mimo Polsko a stalo se součástí Sovětského svazu a jeho rodina je ...
    Profil
  • Milan Šedivý

    (1977, Teplice), vystudoval učitelství na ZČU v Plzni, kde byl členem literárního Ason-klubu. Působil v Mladé Boleslavi, dnes žije v Praze. Sepsal a vydal knihy básní a palindromů: Po zarostlém chodníčku, Sonáta pro vnitřní hlas, ...
    Profil

Souvisí

  • Emil Juliš
    Anketa s Robertem Jandou, Milanem Šedivým, Pavlem Rejchrtem, Alenou Zemančíkovou, Renatou Bulvovou, Václavem Vokolkem, Janem Šulcem, Olgou Stehlíkovou a Martinem Davidem

    … aby jako fénix zvítězil slovem

    Ptá se Svatava Antošová

    Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 17/2020
  • Rozhovor s Adamem Zagajewským

    Permanentní sentiment se mění v ideologii

    Ptá se Lucie Zakopalová

    V poezii se více děje uvnitř, ale to neznamená, že nereaguje na vnější svět – naopak, je to způsob jeho poznávání. Vnitřní život nemůže mluvit sám o sobě, je jako voda, průhledný.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2018
  • Elsa AidsKniha omezení

    Anestetický veget

    Reflektuje Milan Šedivý

    Čili nejpřijatelnější je chápat tuto knihu jako dosud neznámou a funkční provokaci konzumerstvím, pronikající do kumštovní literatury.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2018
  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Všichni o ní mluví, nikdo ji neviděl
    Rozhovor s Milanem Šedivým

    Všichni o ní mluví, nikdo ji neviděl

    Ptá se Vojtěch Němec

    Směřuju radši k textům, které snad budou bližší čtenáři, budou komunikovat, budou mít zřetelnou stavbu a jednotu, budou mít jasné téma.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2016