Elsa AidsKniha omezení

Anestetický veget

Reflektuje Milan Šedivý

Čili nejpřijatelnější je chápat tuto knihu jako dosud neznámou a funkční provokaci konzumerstvím, pronikající do kumštovní literatury.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 9/2018

Po knize, která chtěla být především křiklavá (a byla) a svou pomyslnou červenou lucernou svítila široko daleko, přišla od Aidse kniha třetí. Nazval ji Kniha omezení. Všechny tři autorovy tituly z nakladatelství Rubato jsou identicky oříznuté a v knihovně pěkně lícují. Ale vnější podoba neříká ani zbla o tom, co uvnitř nalézáme nebo nenalézáme.

Po četbě druhé, tedy předchozí knihy – Nenávisti – jsem přestal o Aidsových verších hovořit jako o poezii. Autor začal být cíleně antipoetický, slovenským termínem – anestetický, a razí si jasnou cestu za tím, aby ho naše literární společenství považovalo za českého enfant terrible. Nepochyboval jsem tehdy o tom, že si Aids nasazuje dovednou masku. V úvaze o třetí knize dospívám k názoru, že ačkoliv jde o jedince jasně myslícího, zřejmě je opravdu postižen nějakou duševní chorobou („Jsem nemocný / a neléčený“). Je to jedno z mála míst (a výraz „z mála“ podtrhuji), kde čtenář autorovi bezděky přisvědčuje.

Když už jsem u těch souhlasných reakcí, vyčerpám je nyní, protože zbytek knihy vzbuzuje odpor: postřehl jsem uvnitř jediné místo, kde bylo prosloveno cosi poetického, co se bezděky zatetelilo v nepatrné jiskře – a jsou to verše založené na přesném pozorování:

Letadla se pomalu zvedají, odrážejí od země / a lehají si do prázdna. / Chvíli na obloze září jako staniol, pak zčernají a už je nevidím.

Verši vyslovená potřeba dálky je však uskutečňována velmi přízemně a neostýchám se říci neskonale šosácky; často autem a zejména televizními přenosy. Jakási neskonalá dálka je tu pak zachycena i vůči ostatním blízkým, z tohoto pohledu nanejvýš přiléhavě třeba textem na straně 58, v němž se mluví o nechápání, nezachytitelnosti, potažmo o nenalezitelnosti a nepoznání. Text je silný proto, že protagonistkou je narátorova vlastní žena a děti (na vysvětlenou: narátorova proto, že o poezii nejde, o verše dejme tomu). Ony děti, o něž je „pečováno“, se tu dostávají do zcela invalidních kontextů: jako protagonisté domácích stříleček a „nevinných“ zabíjení matky nebo jakéhosi erotického vzrušení, jakmile lze v televizi vidět zabíjet medvědici.

Motivy násilí v osobní sféře jsou podávány nebezpečně – jako žitá skutečnost, nehorázně a necitlivě věcně, nikde ani náznak distance. V případě nadinterpretace sdělení by autor teoreticky mohl kalkulovat s větší emocionální zátěží čtenáře, který z celostní frustrace nad nehumánním textem, s nímž hodnotově nesouhlasí, se plně navrací do náruče humanity. Ale z celkového kontextu se obávám, že situace bude mnohem prozaičtější a střízlivější. Spíše jde o eticky problematický projev hodnotové libovůle, jak se třeba krátce dělo v některých Wernischových textech z první půle 90. let. Nezapomínejme, že stále doznívá estetika postmoderny, která hodnoty nejen relativizovala, ale také mnohé rozvrátila a rozpad hodnot je napříč společností dosud znatelný a ještě bude. Prvkem z množiny dopadů oné relativizace budiž i mé pozorování, že vysoká kultura zůstává stále více bez publika, a ponechme úplně stranou úvahu, že takový rozvrácený kulturní kadlub ze svého středu těžko vydává i jakýkoliv vyspělý estetický počin.

Zdá se mi, že Aidsova nehumánní poezie je nejspíš v tomto smyslu jakousi vratkou – důsledkem předešlé společenské relativizace hodnot. O žádný superkoncept z jeho strany nejde, a nyní nehodlám ani v nejmenším podceňovat Aidsovy intelektuální schopnosti. Podobně roz/zvráceně se pojednávají i motivy války, včetně válek bytových. Posledním postřehem k těmto myšleným textům, podivně osvíceným jasným, střízlivým vědomím, nikoli svědomím, buď vyjevena stále více prostupující tendence vegetativního i vegetujícího konzumerismu, jemuž ve verších podobně jako všemu není dáno jakékoliv hodnotové znaménko. A přitom jak neskonale tu schází! Zde opět máme vratkou to, k čemu unisonem nabádala postmoderní kritika: neprojevovat v textech postoj, nic a nikoho nehodnotit. A hle, právě mám před sebou pro tento postulát text jako vystřižený. Až na to, že působí jako ideální uzemňující odpověď na tyto nedomyšlené požadavky kritiky. Ano, Aids je splňuje dokonale, přesto tu převelice chybí právě onen autorský hodnotící postoj, aby vysvětlil – nabídl přijatelný výklad těch eticky neomluvitelných textů. Aby projevil sebemenší odstup od řečeného. Člověk marně hledá, co by z těch patologických textů činilo aspoň trošku texty angažované, a to v pozitivním smyslu společenské poptávky. Pokud je to provokace, jde o provokaci novou a ještě nevídanou, jde o popouzení lidí coulem humánně a spirituálně vnímajících. Kdeže je provokace prudérnosti, proti tomu už jsme dávno obrněni, sexuálním provokacím odzvonilo, v knize je ostatně sexuální provoz (nelze pro to užít jiné slovo) ve srovnání s předchozí knihou utlumen, není to již téma, přestože lechtivých exhibicí si literát užívá i nadále. Sex se ovšem stal jedním z prvků onoho vydatného a nezřízeného konzumu. Jistěže ponoření do tohoto ryze biologického, vegetativně orientovaného marasmu s sebou ve své živočišnosti nese množství prázdných banalit i vypočítavých kuriozit přitakávajících spotřebě a materiálním vymoženostem („měkké masíčko zlatého auta“ – jak požitkářsky řečeno), ale bez nich by výpověď nebyla tak realisticky hodnověrná a zároveň tak úděsná.

Čili nejpřijatelnější je chápat tuto knihu jako dosud neznámou a funkční provokaci konzumerstvím, pronikající do kumštovní literatury. Jinak bychom Aidse museli vidět jako výstražnou vlaštovku jakéhosi budoucího post-postmoderního pisatele – netečného sobce předkládajícího ke čtení svou pochybně uspořádanou osobní existenci.

Chviličku.
Načítá se.
  • Milan Šedivý

    (1977, Teplice), básník a kritik. Vystudoval učitelství na ZČU v Plzni, kde byl členem literárního Ason-klubu. Žije v Praze. Básně publikoval v celostátních novinách (MFD, Salon Práva), literárních časopisech, v ...
    Profil

Souvisí

  • Elsa AidsKniha omezení

    Milostná lyrika bez milosti

    Reflektuje Kamil Bouška

    Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2018
  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Všichni o ní mluví, nikdo ji neviděl
    Rozhovor s Milanem Šedivým

    Všichni o ní mluví, nikdo ji neviděl

    Ptá se Vojtěch Němec

    Směřuju radši k textům, které snad budou bližší čtenáři, budou komunikovat, budou mít zřetelnou stavbu a jednotu, budou mít jasné téma.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2016
  • Milan Šedivý

    Starý nápěv

    … rozšiřuje se síťovím žilek plstěnou černí

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2016
  • Petr BorkovecLido Di Dante

    Obrázky z dovolené

    Reflektuje Kateřina Piorecká

    Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2017