Elsa AidsKniha omezení

Milostná lyrika bez milosti

Reflektuje Kamil Bouška

Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 9/2018

Tři zatím vydané básnické sbírky Elsy Aids, Trojjediný prst (Rubato, 2011), Nenávist (Rubato, 2014) a Kniha omezení (Rubato, 2017), představují tři zastavení na cestě do podsvětí intimity soudobého jedince. Navazují na sebe a jsou ucelenou a neúprosně přesnou výpovědí o průběhu války, kterou vede každý jinak a každý stejně na poli citového života a interpersonálních vztahů v čase, kdy láska handicapuje a samota nepřináší útěchu. A také poezie Elsy Aids nekonejší. Je neúhybně pravdivou, otřásající, otřesnou a mrazivou zprávou o pokusech milovat i přes obecnou citovou devastaci.

Kniha omezení je sestavena z nedlouhých básní bez názvů, které však nejsou pouhým náhodným skladem textů, ale kontinuálním záznamem jednotlivých fází pozvolného rozpadu partnerského vztahu a suverénní vrstevnatou básnickou analýzou hranic lidské senzitivity. Zatímco ve své prvotině se Elsa Aids uchyloval převážně k básním v próze, zde dominují poměrně střídmé verše, jejichž mluvčí lakonicky a odosobněně ohledává ústrojnost vnějšího i svého vlastního vnitřního světa. Poezie Elsy Aids však mluví přiznaně zločinecky. Odvážně, bezohledně a naprosto srozumitelně totiž vyslovuje to, o čem se ve „slušné“ společnosti jaksi nemluví a co pro nikoho není snadné vyslovit. Není zde ani stopa po afektu, ačkoli básně jsou plné bolesti. V jedné z nich čteme, že na světě je málo věcí v pořádku a že „ani já mezi ně nepatřím“. Zdálo by se, že vidět sama sebe a vůbec člověka tímto způsobem, jako věc mezi věcmi, není příliš povzbuzující, ale básník tím také jedním slovem říká, že nepatří mezi věci. Elsova poezie naprosto neokázale, věcně a bez jakékoli autostylizace klade před čtenáře krvavé a syrové vnitřnosti, skryté pod našimi napohled učesanými a zarovnanými životy. Básník je vždy polovičním zločincem, je-li básníkem. Elsa Aids se však dokáže zakázaných oblastí dotýkat navíc ještě s dětskou nevinností, například když po probuzení vidí zvířecí obličeje svých dětí. Nebo když jeho děti vidí svoji matku jako obrovské sousto jídla, které se nedá sníst. Dětská nevinnost je ovšem, jak každý ví, také záludná… Poezie Elsy Aids působí jako pomalé svlékání hadí kůže. Nějaký zvláštní hadí pohyb se vine řečí jeho básní. A je to pohyb pekelně svůdný – maximálně působivý, ani dobrý, ani zlý. Jakákoli poezie, která nedisponuje básníky s tak odvážným viděním, jako je Elsovo, to může rovnou zabalit. Elsa Aids je dnes v české poezii jedním z velmi mála skutečně nekompromisních básníků. Nekompromisnost, o níž mluvím, tkví v odvaze vidět, nic si nenalhávat, ne-estetizovat a nezamlčovat skutečnost, kterou vidím, byť by byla sebeotřesnější.

Kniha zaujme už na první pohled lehce bizarní obálkou. Je na ní auto s rozsekanou kapotou, vyfocené před nějakým klandrem. „Jsem na místě, kam může přijet kdokoli“, lze číst takřka v závěru sbírky, zatímco na jejím počátku se říká: „Jsem na místě, které musím opustit“. A opravdu, celková situace, do které básně čtenáře uvádějí, je havarovaná: „Násilí patří k čistotě, a tak ještě chvíli uklízím / a sleduju válečný film“. A dále:

Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží, / jen jsem na chvíli zabloudil,

a v téže básni:

Od tří do třinácti jsem si rád povídal, / ale nejvíc sám se sebou.

Básně na sebe navazují a jejich motivy se prolínají, kontury jakéhosi temného příběhu fragmentárně povstávají z blíže neurčeného bezčasí, které připomíná náš žitý čas. V básních Elsy Aids otevíráme oči a místo okolí vidíme v okně jen sami sebe z nečekané blízkosti. A není to pěkný pohled:

Nutnost, peníze, jídlo. / Pozoruju trpaslici, jak se snaží vylézt na obrubník / a vytáhnout za sebou vozíček.

Lidé jsou nepropustně a zoufale zakuti sami do sebe bez možnosti autentického sdílení čehokoli a jejich životy pustě redukovány na nejnižšího společného jmenovatele elementárních fyziologických potřeb. Jejich pohyb, ať už k sobě samým, nebo k potenciálně osvobodivému „ty“, se vyznačuje násilím a nepředvídatelností, které ovšem nemůžou zakládat skutečný vztah: „I malé posunky se mění v malé schválnosti. / Je to jako mezi zeměmi / v době míru“, nebo: „Jednou bodám jako nůž, / podruhé zavoním jako bezinkové květy“.

Člověku se zdá, že je autem příliš dlouhým na to, aby mohlo někde zaparkovat. Jindy je auto přirovnáváno k inkubátoru, který poskytuje tolik chybějící pocit bezpečí, a dokonce i citového zázemí. Teplo pod vyhřívanými sedačkami a jejich měkká kůže navozují bezpečnější a spolehlivější intimitu než lidský dotyk. Prostory básní jsou totálně klaustrofobické, ať už jde o mezilidský vztah jako takový, nebo o auto jakožto prostředek úniku z něj, anebo o bytový prostor, v němž ubíhají roky „pomalého sjednocování“, které se ukazuje být násilným a končí „vzájemným vyměřováním samoty“ a totální válkou:

V určité fázi už se nejednalo o porážku druhého, / ale o možnost vzájemného vyhlazení.

Když se vztah stane bezvýchodným vězením, zbývá touha zmizet, úplně se ztratit, stejně jako se na obloze mezi mraky ztrácejí vzlétající letadla a při jejich pozorování můžeme „svobodně“ myslet na jakousi holku z porna, která si to dělá plechovkou od Heinekenu. Pokusy o zmizení však provázejí tristní okolnosti a končí tristními návraty, například když se při osamělé jízdě vlakem člověk rozhodne onanovat na záchodku, ale k pracnému vyvrcholení dochází dávno po tom, co vlak už stojí na konečné, a člověk je pak potupně vyprovázen úklidovou četou.

Samota, osamění nepřinášejí pocit svobody, ale jen další tíseň, které se lze zbavovat pouze obsesivní excitací tělesných šťáv. Tělo je jediná „věc“, která v takové chvíli zbývá, a je třeba ho vyčistit, protože je plné biologického, ale také emocionálního odpadu, který lze jen těžko odreagovat:

Když se vyprazdňuju, zdá se mi, / že by bylo snadnější se znovu narodit / než žít dál.

Nakonec je třeba nazout vojenské pouštní boty a pokračovat v cestě takřka už kompletně mrtvou pouští bezútěšné reality: „Podzimní dovolená je levnější / a po válce je to levné hned dvakrát. // Na písku leží vyholená těla žen, kolem košů se vrší odpadky“. To není cynismus, ale naopak hluboká citlivost, s jakou zde autor přesně zaznamenává cynickou skutečnost, v níž je mu dáno žít a z níž, zdá se, není úniku, a snad proto je třeba se k ní neustále znovu vracet: „Jenže když se večer vrátím, doma v posteli / zase rád najdu / to malé, ale zkušené stvoření – / ošklivé Česko pro muže. // A ošklivé Česko mi honem uleví“. Česko může být také ošklivé a stejně klaustrofobní jako manželská postel: „Ošklivé Česko je zkušená manželka“. A s každým návratem tak vcházíme do dalšího klaustrofobního prostoru: „S koncem dne začíná omezení“.

O několik básní dále jsme postaveni před esenciální koncentrát celé situace:

Měli jsme potíže s odpadem, / ale nakonec šlo hlavně o to se trochu omezit. […] // Tehdy jsem o ní mluvil jako o své ženě, / ale potom jsme to vzdali.

Co je to vlastně za situaci? Ta situace je nám nepříjemně povědomá. Lidská vzájemnost už nepřináší svobodu ani pocit svobody. Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému. Z původní láskyplné vstřícnosti, v rámci níž jsme ochotni dělat ústupky ve prospěch druhého, abychom jimi posílili celkovou vzájemnost, zůstalo jen vyprázdněné vnější gesto, kterým znásilňujeme sami sebe a v důsledku i nejbližšího člověka.

Poezie Elsy Aids je červeným vykřičníkem, který nás upozorňuje, že s našimi vztahy cosi není v pořádku. Stáváme se s těmi nejlepšími úmysly, každý po svém, experty v (citovém) domácím násilí, aniž bychom vůbec jen tušili, co vlastně činíme. Ta největší válka se odehrává v míru mezi těmi, kteří si jsou nejblíž, i kdyby „nakonec převládla potřeba dálky“. Možná, že právě dálku si mezi sebou navzájem musíme umět občas dopřát, jestliže se nemáme totálně vyhladit. Člověk už by mohl jednou pochopit, že bude-li se omezovat kvůli jinému člověku, nepovede to k ničemu jinému než k válce. Je třeba neomezovat se. V opačném případě začneme mít potíže s emocionálním odpadem, které můžou vyústit pouze v násilí. Je to neúprosně logické – jestliže člověk působí násilí sám sobě, bude ho působit i jiným lidem. Rakovina dobrých úmyslů bez skutečného citového angažmá může rozežrat celou společnost: „Jsem nemocný / a neléčený“ a v téže básni: „Kdo se neléčí, může jen nakazit“. Podprahová temná radost z možnosti nakazit však plyne z neodžitého vzdoru vůči neautentičnosti a všeobjímající lži:

Jazyk ovládla smluvená znamení […]. Stávám se ozvěnou / společné slovní zásoby.

Z perspektivy odvrácené strany interpersonality je však možné vidět její tvrdou dialektickou pravdu: „Krása se rodí sama od sebe / na pozadí špíny“, a je možné pozorně sledovat její počínání: „Najednou se předkloní, stáhne si legíny / a jako dítě se rychle vymočí na zem. / Zůstávám sám / uprostřed prázdné zahrady“. A tak už to všechny pravdy dělávají: vyprazdňují se do našich životů, které jsme si jimi zabetonovali, a pak je se sobě vlastní lehkostí opouštějí. Jak píše Elsa Aids:

Chvíle navíc je těžké vyplnit, / ale láska si pořád hledá své místo.

Elsa Aids je jedním z nejsvéráznějších, ale také nejpůvodnějších a nejvýraznějších současných českých básníků. Počítám k nim i například Martina Pocha nebo Petra Řeháka a patřil by mezi ně i Ladislav Selepko, kdyby redakce Jakuba Řeháka neučinila ze Selepkova díla kompletně takřka nečitelný produkt. Je s podivem, že právě ti nejvýraznější básníci jsou soudobým českým literárním provozem přehlíženi.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, ...
    Profil

Souvisí

  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Mária FerenčuhováImunita

    Až na krev

    Reflektuje Kamil Bouška

    Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2017
  • Pak se otevřou dveře a dovnitř vběhne skupina předškolních dětí. Vyměňte se! Vyměňte se! Ty a ty, já a ty, já a já, Vyměňte se! Nedokážu to domyslet.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2016