Mária FerenčuhováImunita

Až na krev

Reflektuje Kamil Bouška

Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 2/2017

Současná slovenská poezie vře. Je napěchovaná silnými autorskými osobnostmi, je sečtělá, aktuální, progresivní a odvážná. Michal Habaj, Katarína Kucbelová, Michal Tallo, Peter Šulej, Zuzana Husárová rozvíjejí osobitou a nezaměnitelnou poetiku. Jednou z nejvýraznějších osobností soudobé slovenské básnické scény je Mária Ferenčuhová (nar. 1975). Ze zadní záložky básnické sbírky Imunita se dočítám, že vydala sbírky básní Skryté titulky (2003), Princíp neistoty (2008) a Ohrozený druh (2012). Z francouzštiny překládá prózu, poezii a odbornou literaturu, věnuje se filmové historii a teorii a působí na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

Krutá analýza rozpadu

Imunita Márie Ferenčuhové je ucelenou a soudržnou kompozicí, monolitem. Text knihy, členěný do šesti tematicky příbuzných oddílů, provázejí autorčiny vlastní fotografie zvrásněných, rýhovitých a všelijak popraskaných zdí. Ze zdi na hlavní obálce knihy čouhá jakýsi pokroucený kabel vedle šedivé šmouhy na zeleném pozadí; pod kabelem visí naběračka. Obálka knihy má silnou symbolickou hodnotu a těsný vztah k textu. Obrazy zdí evokují nehybnost. Ale jakou má povahu tato nehybnost?

„V mojom tele stoja pocity.
Sú silné.
Každá situácia
vo mne vyvoláva reakciu.
Neľutujem minulé.
Mám všetky pocity naraz.“

Sbírka přináší věcnou, nesentimentální, a pokud jde o výraz, až krutou analýzu rozpadajícího se vztahu k sobě sa- mému, k sobě samé, k vlastnímu tělu a světu. Člověk a svět v terminálním stadiu. Porušená obranyschopnost organismu. Fyziologická a medicínská diagnóza neznáma, které atakuje jedince zvnějšku i zevnitř. Bezhraniční porušování hranic. Ztrácení a znovunalézání integrity. Citová distancovanost od tématu podtrhává naléhavost jednotlivých básní. Soudobá posedlost sebekontrolou a kontrolou, projevu- jící se napříč společenskými vrstvami, až do intimní tělesné sféry jako reakce na všeznejisťující „tekutou modernitu“ se tady nachází ve stavu rozpadu. Jedinec, na kterého otrávená a jedovatá civilizace systematicky přesouvá odpovědnost za vedlejší náklady svého ekonomického růstu, přestává být imunní vůči deregulované produkci toxického prostředí. Člověk, jako atomizovaná jednotka, nemůže spoléhat ani na tradiční podoby rodinné či přátelské vzájemnosti, protože ho tyto vazby nijak nechrání, ale naopak omezují.

Člověk na konci sil

Centrem pozornosti Ferenčuhové je člověk na konci sil – konečný produkt brutální ekonomizace všech vrstev života. Autorčina epizovaná lyrika není nemilosrdná a není pouhou diagnózou, ale velmi starostlivým, a proto úzkostným projevem účasti s člověkem a světem v mezní situaci. Optika Ferenčuhové je přitom kamerově přesná – pozorností k povrchům a mikrosvětu ostře nasvěcuje univerza:

Začiatok je pomalý
a takmer prirodzený:
vysychanie kože,
záhyby, kde ešte nedávno
bola rovina.
Nová pokožka
má povahu starej.
(…)
Napokon sa
obrátim sama proti sebe
v záujme svojej vlastnej záchrany.“

Básně Ferenčuhové často působí jako případové studie, kazuistiky. Jejich mluvčí se střídají i v rámci jediné básně, například v básni „A. J. (54)“ A. věcně oznamuje kamarádkám, že nebude chvíli psát, že je hospitalizovaná kvůli porušené tvorbě krevních destiček a že krvácí našťastie veľmi pomaly ze všech otvorů. V následující sloce promlouvá J., který prodává sbírku netknutých parfémů a v závěru konstatuje, že

niektoré sú prázdne, obsah pozvoľna vyprchal.

Analogie mezi pomalým skonem a pozvolným vyprcháním vůně je děsivě hmatatelná, přitom „pouhé“ konstatování faktů vyvolává dojetí.

Názvy básní z prvního oddílu knihy tvoří vždy iniciály jména a číslo v závorce u každé z nich odkazuje k věku mluvčího básně nebo toho, o kom je v básni řeč. Jsme účastni boje o život dvouletého dítěte, osudového pádu staré ženy a mimo jiné také monologu třicátníka, jehož cosi neznámého, nevysloveného přimělo přehodnotit povahu času a tím i kvalitu soubytí: „F. H. (32)“

Ešte je čas. Ešte sa mi pamäť
načisto nerozpadla, ešte sa hýbem,
viem udržať pero, zdvihnúť telefón.
Dokonca zrozumiteľne odpovedám,
prebalím syna a pritisnem sa k žene.

Nemá význam tento čas
merať v sekundách
alebo v rokoch:
Je vyjadrený vzťahom každej chvíle
k trvaniu celého života.

Tvár syna, vkĺznutie do jeho
pohľadu, čakanie na autobus:

teraz.“

Lakoničnost veršů dramatizuje výpověď a umožňuje plasticky prožít celé univerzum individuální existence v bodu zlomu. Ferenčuhová střídá gramatické osoby a dokáže se suverénně a přitom citlivě převtělovat, měnit hlasy.

Básně ze samého středu zkušenosti

Odosobněná optika se v básních prolíná s intimně osobní výpovědí. Nikdy není falešně patetická nebo mnohomluvná. Ferenčuhová básní ze samého středu zkušenosti, ke kterému ji přímočaře vede její cit pro jazyk a jeho materialitu. Neuhýbá. Nepoetizuje. Nepředstírá. Experimentální polohy (například v básnické skladbě „Predpoveď na zajtra“, v níž rozsévá písmeno „v“ do všech stran) jsou vždy funkční, smysluplné a vážné, nabité významem. V poezii Márie Ferenčuhové není místo pro jakoukoli samoúčelnost, každé slovo je krvavé, procezené osobním prožitkem. Básnířka netlačí na pilu, ale ani nenadlehčuje. Síla básní neroste z jejich témat, ale ze síly jedinečného autorského hlasu, z vytrvalé práce na něm, odvahy a neúhybné poctivosti v zacházení se slovem:

Moje bunky vedia mnoho.
Ale hovoria len to najnutnejšie.“

Nebo:

„Každý týždeň sa učím novú bolesť.

Ovinie,
zjemní,
znefunkční
všetky predošlé.
Hranice sa posúvajú,
tento pohyb už neurobím, tento zub už
nežije, zlomeniny sa nezrastajú…“

A v jiné básni:

„…telo sa zatiaľ vytrvalo obnovuje,
vstrebáva zažité,
to ružové a čisté
prichádza zvnútra, zhora,
pomimo skúseností,
spoza štatistík
ako celkom obyčajný
zázrak.“

Jestli je možné definovat přesnost slov jako přiléhavost ke skutečnosti, ze které jsou, pak verše Ferenčuhové jsou přesné až na kost. Nic nepřebývá.

Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání. Neznámo, a s ním spojený prožitek transcendence, se mu často ukazuje nejprve v neobvyklých tělesných symptomech, jako nemoc. Básně Ferenčuhové bolí, ale také léčí – nastavují zrcadlo ochořelému vztahu k sobě samému, onemocnělé době. Imunita společenského systému vůči alternativám se obrací sama proti sobě a působí jako žíravina – na privátní úrovni má podobu onemocnění rakovinou. Extrémní zkušenost konfrontace s vlastní konečností generuje přehodnocení hodnot, jako například v citované básni „F. H. (32)“. Oddíl „Kľúčové príznaky“ začíná lékařskou anamnézou a pokračuje básněmi, které sugestivně popisují tělesné změny a příznaky něčeho nepojmenovaného:

Väzivo už nevládze držať
črevá v bruchu,
brucho sa takisto vydúva.
Mám v bruchu všetky pocity,
toxické látky,
v mozgu mám ortuť.
Niekedy sa tlačí do očí,
kútiky sa mi ňou ligocú
[…]
Nechcem sa usmievať.
Niekedy som taká plná,
že si ostrými predmetmi
otváram záhyby
[…]
Všetci sú vo mne,
vo vnútri,
ale nič nehovoria.

Nebo:

Niekedy okolo deviateho júla
som prestala rozoznávať, čo je skutočnosť.

Oddíl vrcholí básní „Meteor“, která končí posledními úvahami šestiletého dítěte. Básnická skladba „Predpoveď na zajtra“ plynule přechází od takřka televizní předpovědi počasí k stejně indiferentnímu referátu o pocitech mluvčího a dění v aplikárni na onkologickém oddělení a následných tělesných a pocitových reakcích na léčbu:

A predsa.
Najskôr reč.
Slová sa začali odliepať od vecí.
Deň po dni. Nálepky na šupe
banánov. Neviem si spomenúť na význam slov
,kôš‘, ,štetec‘, ,tam‘,
prekvapí ma rôznorodosť znakov,
už neviem, či za neurčitosť môže hlava,
alebo ju mám pripísať jazyku.

Všechno, s čím pacienti přišli na oddělení, vyzvrátí ještě tam.

Srdcem oddílu „Dokumenty“ jsou chorobopisy a pod názvem „Zoznamy“ zdravotní karta, která medicínskou perspektivou mapuje životní příběh jedince. Horizontální i vertikální členění veršů, které se prolíná v rámci téhož textu, vytváří organické napětí. V básni „Premeny“ se otřesený subjekt navrací do života a detekuje vnitřní i vnější změny zrakem očištěným nebo také poznamenaným zkušeností konečnosti:

V nových trolejbusoech sa vezú
muži v teniskách po vnukoch
a dámy v parochniach
[…]
Na prelome medzi novým a starým… ešte dvadsať rokov bez fatálnych chorôb
a ďalších dvadsať na bolesť:

Možno práve teraz je čas
na ďalšie dieťa.

V oddíle „Obrazy liekov“ jsou originálně portrétované personalizované chemické prvky, podle nichž jsou nazvány jednotlivé básně. Pro poezii Ferenčuhové je vůbec typické prolínání anorganického s organickým, vzájemné prostupování cizorodých látek, dějů, situací, rušení hranic mezi nimi, mezi polaritami. Z básně „Kyselina dusičná“:

„1
Bezfarebný roztok
po odležaní zväčša zožltne.
V silnej koncentrácii je dymivý,
na svetle a vzduchu oxiduje
na jedovatý červenohnedý plyn.

2
Nejestvuje väčší hnev ako môj.
Nejestvuje iný, väčší duch.
No ani väčšie bolesti,
zžieravé myšlienky, nepokoj.
Čo vo mne znamená to gigantické
šumenie molekúl?“

Magmatické epicentrum lidskosti

K čemu a komu (a proč vlastně) přirovnat poezii Márie Ferenčuhové? Ve velmi cenném překladu Wandy Heinrichové vyšel v roce 2008 v nakladatelství Opus výbor z básnického díla německého básníka Durse Grünbeina pod názvem Lekce lební báze. Oddíl „Epitafy“ a některé autorovy rané básně jsou poezii Ferenčuhové blízké zejména zdánlivě neúčastnou optikou a pozorností upřenou k odvrácené straně života. V současném českém literárním prostředí však nenacházím žádnou analogii k vynikajícím básnickým schopnostem Ferenčuhové, s nimiž naprosto nesentimentálně a přitom citlivě vynáší na světlo magmatické epicentrum lidskosti.

Knihu Imunita uzavírá epilog, který končí slovy

ďalej už musíš pokračovať sama:“.

Prostor bílé strany za dvojtečkou, která uzavírá celou knihu, mě přivádí k otázce, jestli to tak opravdu musí být. Jsem si však jistý, že Mária Ferenčuhová nemusí pokračovat sama, minimálně ve mně našla oddaného a milujícího čtenáře.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, ...
    Profil
  • Mária Ferenčuhová

    je básnířka, překladatelka a filmová badatelka. Dlouhé roky přednášela na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Věnuje se především rétorice a poetice dokumentárního filmu. Z francouzštiny překladá prózu, poezii a ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Petr DrulákUmění, mystika a politické jednání

    Co s moderní racionalitou?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Drulák volá po obnovení bratrství, lásky a mystiky, ale zároveň ví, že této obnovy se nemohou chopit politici.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2017
  • Nad knihou
    Karima BennouneTady vaše fatwa neplatí

    „Jenže my jimi nejsme!“

    Reflektuje Adam Borzič

    Při četbě knihy profesorky Bennouneové jsem se opakovaně styděl. Především za Západ, za naši pravici i levici.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2017
  • Pak se otevřou dveře a dovnitř vběhne skupina předškolních dětí. Vyměňte se! Vyměňte se! Ty a ty, já a ty, já a já, Vyměňte se! Nedokážu to domyslet.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2016
  • Mária Ferenčuhová

    Fragmenty

    Nakloníš hlavu.
    Tvoj úsmev ako zábradlie
    alebo práve vznikajúca lavína.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2016