Nad knihou
Karima BennouneTady vaše fatwa neplatí

„Jenže my jimi nejsme!“

Reflektuje Adam Borzič

Při četbě knihy profesorky Bennouneové jsem se opakovaně styděl. Především za Západ, za naši pravici i levici.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 1/2017

Mohu ubránit otce před ozbrojenou islámskou skupinou nožíkem na zeleninu?“,

tak začíná drásavá kniha alžírské právničky Karimy Bennouneové Tady vaše fatwa neplatí. Příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí. A tato otázka ve vší křehkosti shrnuje drama lidí, kteří zasvětili svůj život v titulu popsanému boji. Karima Bennouneová toto násilí zažila na kůži své vlastní rodiny. Její otec, profesor Mahftoud Bennoune, otevřený kritik alžírských vlád i fundamentalistické opozice, měl tu čest dostat se do seznamu osob, jimž za jejich liberální postoje hrozila smrt. Seznam sestavili islamisté. Karima i její rodina byli nakonec nuceni z Alžírska odejít. Biografická linka je tak podhoubím této bolestné knihy, která fenomén islámského fundamentalismu pojednává z perspektivy jeho hlavních obětí, lidí žijících v islámském světě.

Tady vaše fatwa neplatí mapuje osm cest mezi zářím 2010 a prosincem 2012, které Bennouneová podnikla. Navštívila Francii, Alžírsko, Niger, Pákistán, Turecko, Rusko, Palestinu, Egypt, Tunisko, Senegal, Afghánistán, Kanadu a Mali. V USA a Evropě se setkala s uprchlíky ze Somálska a Íránu. A skypovala i s aktivistkami ze Saúdské Arábie a Súdánu. Tam všude zpovídala bojovnice a bojovníky s fundamentalismem.

Islámský svět vs. islamismus

O hrůzách islamismu slýcháváme více od 11. září 2001 a v posledních letech se mu zásluhou tzv. Islámského státu dostává vyšší publicity. Kniha Karimy Bennouneové odhaluje, že tento jev nespadl z čistého nebe, islámský svět se s ním potýká přes půl století. Od devadesátých let se pak fundamentalismus začal šířit jako požár po celém islámském světě.

Bennouneová svoji knihu označuje jako tanec na minovém poli. Coby žena pocházející z islámské kultury rozhodně odmítá islamofobii i politiku západních vlád, které pod pláštíkem boje s terorismem páchaly v islámském světě zločiny (např. v Iráku). Vymezuje se však i proti západním liberálům a levičákům, kteří ze strachu, aby si nezadali s pravicovými populisty, problém islámského fundamentalismu marginalizují. Setkání západních islamofobů a islamistů charakterizuje Bennouneová jako „střet pravicových křídel, nikoli střet civilizací.“ Podle Karimy si musíme uvědomit, že

islám a islamismus není totéž. Těch pět písmen navíc činí obrovský rozdíl. Je-li někdo zbožný věřící, nemá to nic společného s rozšiřováním politického násilí.“

Ostatně řada bojovníků proti fundamentalismu jsou zbožní muslimové.

Bennouneová upozorňuje, že je zavádějící používat souhrnnou kategorii „muslim“. Na základě svých cest si uvědomila, jak různorodý a pestrý je svět islámské kultury:

Lidé, kteří tento domnělý svět obývají, mohou mít s muslimským náboženstvím celou řadu vztahů. Mohou a nemusejí je provozovat, mohou a nemusejí věřit…

Zpovídala aktivisty, pedagogy, umělce, novináře, studenty, dělníky, obchodnice, ředitelky muzeí, zdravotní sestry, politiky, šejchy… Někteří se během rozhovoru modlili a jiní pili víno. Všechny je ale spojovalo přesvědčení, že fundamentalismus je

vražedná ideologie, která stojí proti alternativě, naději, změně, humanitě. Znamená rozpad našich zemí.

Islamismus je pro islámské země nebezpečný.

Jak islámský fundamentalismus definovat? Podle Bennouneové lze fundamentalisty charakterizovat jako

politická hnutí extrémní pravice, která souvisí s globalizací, manipulující náboženstvím, aby dosáhla svých cílů“.

Typickým rysem je absolutismus a odmítání jakýchkoliv otázek. Pro fundamentalisty existuje pouze jeden výklad islámu a pouze jeden model společnosti – ten jejich. A jen jedna interpretace šaríi (v tradičním islámu existuje celá škála přístupů, jak „Boží zákon“ vykládat).

Nepřáteli fundamentalistů jsou pak všichni, kdo jejich vybájený monolit narušují. Liberální muslimové, súfijští mystici, sekularisté, feministky, LGBT aktivisté, umělci… A není náhoda, že jedním z největších nepřátel fundamentalismu je vzdělání, zvláště pak u žen. Fundamentalismus se pokouší ovládnout všechny aspekty života. Jeho základní otázka zní, kdo je dobrý a kdo špatný muslim? A z té se odvíjejí další otázky: Jaký druh sexu je dovolen? Co smí žena nosit na hlavě? Je možné poslouchat hudbu…? Jak Karimě řekl jeden profesor arabštiny v Egyptě:

Zmocnili se krásného, vkusného náboženství mého mládí a proměnili je v řadu tělesných funkcí.

Svá pravidla si islámští fundamentalisté vynucují brutálním násilím a všichni odpůrci čelí nelidskému zacházení.

Západ opět selhává

Při četbě knihy profesorky Bennouneové jsem se opakovaně styděl. Především za Západ, za naši pravici i levici. Zatímco pravice často obhajuje mezinárodní zločiny a nesnášenlivost proti muslimům v odpověď na muslimské fundamentalistické násilí,

levice často odmítá uznat realitu tohoto násilí askutečné nebezpečí, jež jeho ideologie představuje.“

Bennouneovou víc šokuje selhání levice a hnutí za lidská práva, protože se k obojímu hlásí. A tak se dozvídáme, jak např. Amnesty International (bývalý zaměstnavatel Karimy) vypudila Gitu Seghalovou, vedoucí útvaru Gender Unit, protože kritizovala paktování s džihádistou Mozzamem Beggem. Ten sice trpěl na Guantanámu, ale to nic nemění na faktu, že vedl extremistické knihkupectví a opakovaně navštěvoval výcvikové tábory Tálibánu. Přesto byl AI vychvalován jako obránce lidských práv.

Slavné Centrum pro ústavní práva (CCR) v USA, jehož členkou Bennouneová dříve byla, se zas rozhodlo zastupovat Anwara al-Awlaqího v procesu proti Obamovi. Awlaqí byl jemensko-americký agitátor a vůdčí postava místní frakce al-Káidy. Opakovaně volal po smrti karikaturistky Molly Norrisové a svými promluvami inspiroval řadu džihádistů k teroru. Přesto ho CCR označilo za „pouhého muslimského duchovního“ a jeho jednání odmítlo kritizovat.

To jsou jen dva příklady řady podobných selhání. Alžírský novinář Mohamed Sifaoui jednou Karimě řekl, že často musí vysvětlovat evropské levici a obhájcům lidských práv, že

muslimští fundamentalisté jsou naše krajní pravice“.

Žena, která přivádí lidi k pláči

Na knize profesorky Bennouneové jsou nejdůležitější konkrétní příběhy. A ty jsou děsivé, bolestné, smutné. Jedna Egypťanka se Karimy zeptala, jak ospravedlní to, že nutí lidi prožívat znovu jejich nejbolestivější příběhy. Karima odpověděla, že se snaží zdokumentovat, co se lidem stalo, a tím pomoci, aby se to znovu nedělo.

Snažíte se přesvědčit sami sebe, že lidem přirozeně prospívá, když vyprávějí své příběhy. Nejsem si jistá, že je to vždycky pravda,“

přiznává Bennouneová. Přesto většina svědků fundamentalistických hrůz i přes své slzy věří, že když vyjdou jejich příběhy na povrch, může být islamismus poražen.

Sama Karima se při naslouchání těmto příběhů snaží neplakat, protože si připomíná slova alžírské demonstrantky Fatimy po bombovém atentátu:

Stěží zadržuji slzy, ale nesmím plakat. Odmítám dát těm zabijákům příležitost, aby si jen na chvilku mysleli, že se jim podařilo nás zastrašit. My zvítězíme.

Přesto své pravidlo několikrát porušila. Když čtu její dílo, nedivím se. Taky jsem při jeho četbě několikrát plakal.

Rudý koberec

Bennouneová nás seznamuje s lidmi, kteří v extrémních podmínkách, prakticky pod ustavičnou hrozbou smrti, bojují s fundamentalismem, ať už tím, že vedou školy, učí, hrají divadlo, píší články nebo pomáhají obětem násilí. Z většiny jejich příběhů mrazí. Jsou plné podřezaných hrdel, zbičovaných zad, zničených rodin, vypálených domů. Např. bratra a sestru Alžířanky Charify Kheddarové si islamisté odvedli, jí se ale podařilo utéct a doběhnout pro bezpečnostní síly. Když se vrátila, bylo pozdě:

Našla jsem bratra na rudém sametovém koberci. Jenže on neměl rudý koberec, měl bílý. To byla jeho krev. Dlouho ho mučili v koupelně.“

Sestra Charify zemřela v nemocnici. Když se Karima Charify ptá, jak to všechno přežila, odpoví, že neví, jestli to přežila. Ale nevzdává se, a když jí dnes po téměř dvaceti letech od oněch událostí, kdy je fundamentalismus opět na vzestupu, peskují ženy, že nenosí šátek, hrdě odsekne:

Vy jste snad spala s Bohem, že víte, co chce?

Protikladem fundamentalismu je feminismus

Podstatou tohoto totalitního programu je diskriminace podle pohlaví,“

tvrdí íránská socioložka Chahla Chafiqová o islamismu. Podřízení žen v rodině, ložnici, společnosti je jednou z jeho základních idejí. Muslimští fundamentalisté se pokoušejí ovládnout tabuizované oblasti těla; mezi ty ovšem patří i obličej, ačkoli nikde v Koránu není zahalování nařízeno. Fundamentalisté chtějí také ovládnout veškerý volný pohyb žen. Proto jsou jim trnem v oku všechny instituce, kde se ženy scházejí. Současně ovšem ženy nesmí hovořit s cizími muži. Jejich manévrovací prostor je tak zúžen. Ať nosí burku, nebo bikiny, žijí v nejnebezpečnějším světě.

„Jsme v téhle zemi v přední linii,

cituje Bennouneová aktivistku Mary Akramiovou, která se v Kábulu stará o týrané ženy. Na stránkách Fatwy se opakovaně setkáváme s nesmírně odvážnými ženami. Každý krok za práva žen je součástí boje s fundamentalismem, protože

protikladem fundamentalismu je feminismus“.

A statečné ženy si mohou připsat i dílčí vítězství. Např. představitelka Súdánské ženské skupiny pro mír (SuWEP) vyprávěla Karimě, jak se jim podařilo svou neústupností zrušit trest bičování pro jednu novinářku, jejímž zločinem bylo, že měla na sobě kalhoty. Práva žen monitoruje i organizace příznačně nazvaná Ženy žijící v zemích pod muslimskými zákony, které se podařilo pro řadu žen souzených brutálními zákony vymoci osvobození. Skupina dnes operuje ve více než sedmdesáti zemích světa.

Výbušný festival

Jestli něco fundamentalisté opravdu nenávidí, pak je to kultura. Hned úvodní příběh knihy nás zavede do divadelní dílny Rafiho Peera v pákistánském Láhauru, kde se koná dětské představení v rámci mládežnického festivalu. Vystoupení je to neopakovatelné, protože děvčata na jevišti i jejich rodiče v hledišti mohou zemřít jen proto, že jsou přítomni. Organizátor festivalu Feizan Peerzeda už několik výbuchů přežil. V roce 2008 během příprav na Světový festival múzických umění dostal dopis potřísněný krví. Obsahoval výhružku teroru. Festival i přesto začal a zúčastnilo se ho 18 000 lidí. Hned první den došlo na koncertě k výbuchu. Feizan pak organizoval evakuaci diváků. Jako zázrakem nebyl nikdo zabit. Feizanem událost otřásla, ale uvědomil si, že se zastrašit nedá:

Jestli se před islamisty skloníme, pak se všechno bude opakovat…“.

Další útok zažil, když organizoval festival súfijské mystické hudby. (Feizan se sám k mystickému islámu hlásí.) Tehdy vyletěla do vzduchu restaurace v hlavních prostorách festivalu. Ani potom se Feizan nevzdal, další den festival pokračoval a diváci také přišli. Následujícího roku byl ale festival zrušen, protože nešlo najít sponzory, nikdo nemohl zaručit bezpečnost. I tak Feizan pokračuje, a nadále je muslimem. Jeho víra ho učí laskavosti. Prorok Muhammad by se podle něj svým karikaturám v západním tisku zasmál.

Útoky na kulturní festivaly nejsou náhodné. Umění ztělesňuje svobodu myšlení a ukazuje, že i lidé mohou tvořit. Umělci v muslimských zemích tak riskují životy. Mnozí ale za svoji svobodu už zaplatili, životem, nebo zdravím…

A svět…

Opakovaně se ve mně při četby této knihy probouzely protikladné emoce, na jedné straně smutek a hněv a na druhé straně obdiv k oněm statečným lidem a zvláštní, až mystický pocit naděje.

Vedle fundamentalistů vycházíme nejhůře z celé knihy my, obyvatelé Západu. V doslovu ke knize, který s odstupem času reaguje na nové mutace islamismu – Boko Haram a Daeš, cituje Karima pákistánského profesora Sayeda Aliho, který si stěžuje, že svět nedokáže jeho lidi před zlem fundamentalismu ochránit:

Bohužel! Mezinárodní společenství buď spí, nebo považuje všechny příslušníky mé společnosti za barbary, divochy, teroristy, extremisty a fundamentalisty. Jenže my jimi nejsme.“

Myslím, že těmto lidem hodně dlužíme. Díky Karimě Bennouneové se o jejich utrpení i odvaze můžeme něco podstatného dozvědět.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil
  • Karima Bennoune

    je profesorkou mezinárodního práva na Kalifornské univerzitě. Je lidskoprávní aktivistkou a zpravodajkou OSN pro kulturní práva. Kniha Tady vaše fatwa neplatí. Příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a ...
    Profil

Souvisí

  • Bianca BellováJezero

    Unikající jezero

    Reflektuje Martin Lukáš

    Jezero je pozoruhodné především svou žánrovou nevyhraněností, ústrojným spojením žánrových konvencí a strategií, které jsou s vývojem děje porušovány a zase nanovo ustavovány.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2016
  • Bianca BellováJezero

    Až na samotné dno

    Reflektuje Michaela Bečková

    A nejděsivější je asi to, že obraz, který próza Jezero čtenáři přináší, vypadá nějak povědomě.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2016
  • Bůh a lidé na bosenské cestě

    Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe.

    Reportáže – Reportáž
    Z čísla 19/2016
  • Milan Kundera

    Milan Kundera: Život je jinde

    Reflektuje Pavel Janoušek

    Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

    Recenze a reflexe – 969 slov o próze
    Z čísla 17/2016