Bianca BellováJezero

Unikající jezero

Reflektuje Martin Lukáš

Jezero je pozoruhodné především svou žánrovou nevyhraněností, ústrojným spojením žánrových konvencí a strategií, které jsou s vývojem děje porušovány a zase nanovo ustavovány.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 20/2016

Soudě podle názorů několika přátel a ohlasů v médiích, vyvolává román Bianky Bellové Jezero od svého vydání před dvěma měsíci velmi rozporuplné reakce. Jedni jej zatracují jako nevýslovnou nudu, druzí hovoří o neoddiskutovatelném vrcholu letošní české prozaické tvorby. Mně osobně se poté, co jsem se seznámil s aktuálně probíhající diskusí na téma Jezero, do četby románu příliš nechtělo. Jako obvykle mě odrazoval průvodní propagační virvál, který z něj zákonitě vyrábí knihu-událost, již je nezbytné znát, v lepším případě i číst. Nic proti mediálnímu servírování literatury, ale existují čtenáři (ano, patřím mezi ně), kterým se nebohá díla, toliko oběti zplošťujících frází (přečtěte si například Muchowovo dobrozdání na zadním přebalu knihy), docela snadno zprotiví.

O nevyhnutelnosti přečíst si Jezero mě nepřesvědčil ani bezradně mnohomluvný výkon Jonáše Zbořila, který zpovídal autorku v pořadu Liberatura na Radiu Wave (21. září 2016). Rozmluvit ji se mu příliš nepodařilo. Ale byl jsem tomu rád, protože úsečné odpovědi Bianky Bellové ukázaly, nakolik je psaní, navzdory svému účelu vyslovit významy a sdílet je, zároveň čímsi nesdělitelným – osobní zkušeností autora s textem, do které čtenáři, pardon, vůbec nic není. Komu záleží na inspiraci, když kniha mluví sama za sebe, aniž známe její genezi? Otázky, jež uhýbají před textem a rozplývají se v prchavé mlze aktuálního světa, mě náramně iritují. Není však účinnějšího léku proti otravě mediální rozpravou než seznámit se na vlastní kůži s předmětem, který ji vyvolal. Takže teď už mohu prohlásit, že knihu jsem i přes počáteční nedůvěru dočetl a že máme co do činění s románem skutečně dobrým.

Jezero je pozoruhodné především svou žánrovou nevyhraněností, ústrojným spojením žánrových konvencí a strategií, které jsou s vývojem děje porušovány a zase nanovo ustavovány. Ne snad proto, že by náznaky prostoupené vyprávění mělo čtenáře zmást a vyvolat falešné očekávání velkolepého rozuzlení, které nakonec nepřijde, ale proto, že sama synkretická povaha vyprávění odráží hodnotově rozpolcené vnímání hlavního hrdiny Namiho. Dospívající chlapec totiž zarputile touží proniknout skutečnost svého života, ale o vládu nad jeho obrazností jako by se v něm přely zděděná pohanská víra v Ducha jezera a mocná přitažlivost nepoznaných obzorů za hranicemi rodiště.

Nami odchází z Borosu, kde jej vychovávali prarodiče, do hlavního města, veden slabou, avšak vytrvalou touhou poznat svoji matku, a najít tak odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Odmalička pozoroval, spíše než obýval uzavřený, bezútěšný prostor zvolna se vylidňujícího městečka na břehu vysychajícího jezera; nehostinnost Namiho rodného kraje umocňují takřka výstřední projevy nezdolného života i neodvratného zániku. Na cestě za matkou se hlavní hrdina snaží porozumět netečnému víru dění kolem sebe, kterým s naléhavostí znamení prosvítají otázky po smyslu dávných vzpomínek i aktuálních událostí. Skutečnost sama se pro něj stává řadou navzájem se vyvolávajících otázek, jejichž zodpověděním, jak doufá, pochopí, co jej vlastně na cestu vyhnalo. Brzy po příchodu do hlavního města jsou jeho představy a naděje vystřídány zkušeností, ale ani ta nečiní jeho život srozumitelnějším. Skutečnost pro něj zůstává šifrou lidského údělu, jejíž uhrančivosti se Nami podvoluje v okamžiku setkání s matkou. Ovšem ani po jejím boku, rozčarovaný a unavený, ale přece jen šťastný, nenalézá trvalejší klid. Vrací se do Borosu, kde zpola usmířený, zpola otřesený zjištěním, kdo byl jeho otec, přijímá tamější obraz světa i s jeho nahodilostí, či viděno z opačné strany, osudovostí.

Problém s Jezerem nastává v okamžiku, kdy se snažíte vměstnat svůj čtenářský zážitek do takto úhledné synopse, rekonstruující i dotvářející to, co se v textu ohlašuje takříkajíc mezi řádky. Pak se totiž ukáže, jak je každá paušální charakteristika  nedostatečná. Jak každé čtení, které sleduje pouze jednu žánrově-tematickou rovinu příběhu, výpověď románu zjednodušuje (pravděpodobný obraz blíže neurčené postsocialistické republiky; ekologicky orientovaná kritika současné civilizace; citové zmatky nebezpečně rychle dospívajícího chlapce; iniciační pouť člověka za sebepoznáním; atd.).

Jezero sleduje rámcový půdorys podobenství, ale pro přílišnou otevřenost symbolů končí pokusy o odhalení alegorické roviny textu u povšechných výkladů. Román zobrazuje střet pověrčivého venkova s moderním, technokraticky založeným světem, ale napětí plynoucí z tohoto střetu zůstává jen kulisou Namiho osudů. Názvy kapitol odkazují ke stádiím vývoje hmyzu a ohraničenost jimi zachycených událostí odpovídá pomyslným zastavením na cestě ke zralosti, avšak příčinnost těchto událostí či motivaci postav nelze přesvědčivě podložit ani „logikou“ pravděpodobnosti, ani schématem pohádkového syžetu o ztrátě a opětovném, těžce vykoupeném nálezu. Nami je především zasaženým subjektem nevyzpytatelného dění, nikoli hybatelem (svého) příběhu, v němž se nenápadně ohlašuje jakási nadosobní zákonitost, proti které by se chtěl bouřit leda pošetilec.

Jestliže strohý jazyk vyprávění přiléhavě tlumočí převažující lhostejnost druhých vůči Namimu (včetně Staré dámy, zahleděné do trosek svého dávného postavení), pak výskyt okamžiků krutosti – z mého pohledu více proklamovaných nežli skutečně vykreslených – jako by byl postupně vyvažován probuzenou citovostí Namiho i samotného vyprávění. Deziluze plynoucí z příběhu sráží se tu s nečekanou smířlivostí.

Abych se však vrátil k nálepkám: žádná exotika, žádná dystopie, apokalypsa, natožpak fantazie, naopak – Jezero vyvolává až povědomě realistický obraz současnosti, protože ukazuje něco, co lze až příliš snadno zažít, totiž prázdnotu vlastního osudu. A přece se v závěru objevuje na scéně postava, která všechno, co obyvatelé Borosu v jezeře pohřbili, trpělivě a bez nároku na odměnu vrací na pevninu. Proč?

Chviličku.
Načítá se.
  • Bianca Bellová

    (1970), prozaička. Vydala romány prózy Sentimentální román (IFP Publishing, 2009), Mrtvý muž (Host, 2011), Celý den se nic nestane (Host, 2013), Jezero (Host, 2016). Publikuje povídky v řadě českých povídkových ...
    Profil

Souvisí

  • Bianca BellováJezero

    Až na samotné dno

    Reflektuje Michaela Bečková

    A nejděsivější je asi to, že obraz, který próza Jezero čtenáři přináší, vypadá nějak povědomě.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2016
  • Milan KunderaŽivot je jinde

    Past na nezralé

    Reflektuje Milan Uhde

    Kunderův román je daleko víc než generační a politická polemika.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 16/2016
  • Milan KunderaŽivot je jinde

    Lyrično sexuální frustrace?

    Reflektuje Ondřej Macl

    Kundera je ten „bůh, který se směje“, když o něm přemýšlíme.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 16/2016
  • Právě vychází
    Bianca Bellová

    Jezero

    Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 7/2016
  • Stanislav DvorskýNevědomí a básnický objev

    Bezmoc mlčení i osvobozující křik

    Reflektuje Jakub Řehák

    Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2016