U zrodu prózy Biancy Bellové s názvem Jezero, kterou vydalo nakladatelství Host na podzim letošního roku, pravděpodobně stála reportáž uveřejněná v magazínu National Geographic. V této reportáži, doplněné mnoha výmluvnými fotografiemi, se Bellová setkala se syrovým popisem člověkem zdevastované krajiny v oblasti Aralského jezera. Syrovost vyprávění je rovněž příznačná pro umělecké vyjádření Bianky Bellové, která si tento kraj zvolila jako předobraz místa, kde se románový děj odehrává.

Fabule jejího příběhu není v literatuře nijak neobvyklá – hlavní hrdina, zde chlapec Nami, se vydává do světa, aby objevil a přijal vlastní identitu. Už jen názvy kapitol – „Zárodek“, „Larva“, „Nymfa“ a „Imago“ – naznačují proměnu chlapce v muže, k níž opravdu dojde. Neobvyklý je však způsob, jakým je tato, možná už trochu banální, fabule ztvárněna.

Autorka do textu vnáší různými prostředky neklid. Ten je přítomný nejen ve způsobu vyprávění, ale i v tom, jak Bellová konstruuje prostor, jak v textu existují jednotlivé postavy, jak plyne čas, nebo jak propojuje předvídatelné motivy s neoče- kávanými.

Vypravěč je jakýmsi pozorovatelem dění, které čtenáři bez jakýchkoli příkras zprostředkovává.

„Nami je zpocený. Drží se bábiny sádelnaté ruky. Vlny jezera pravidelně pleskají o betonové molo. Z městské pláže sem doléhá křik, spíš vřískot. Musela to být neděle, když je tu na dece i s bábou a dědkem.“

Jako by byl trochu skoupý na slovo, jako by vyprávěl nerad. Právě prostřednictvím této zdrženlivosti vstupuje do vyprávění zmíněný neklid. Čtenář se ptá, co za ní stojí. Vyprávění bez potěšení z vypravování logicky zneklidňuje, neboť odkazuje k tomu, že vlastní sdělení bude pravděpodobně neradostné, ale zároveň o něm nelze mlčet. Absence emocí ve vyprávění ve vztahu k tomu, o čem se hovoří, působí rovněž znepokojivě – jako kdyby obraz takové hrůzy mohl tlumočit jen ten, kdo byl stejně zdecimován jako svět, o kterém svědčí. Ten, kdo už žádných emocí není schopen, následkem toho, co všechno spatřil a prožil. Tímto postojem z vyprávění mizí jakékoli přirozené vztahy mezi jednotlivými informacemi – vše se zdá být stejně důležité, a zároveň tedy nedůležité. Dobré není odměňováno, zlé není trestáno, významy těchto pojmů se vytrácejí a spolu s nimi mizí ze světa i to, co slova původně označovala.

Prostor vyprávění se rozbíhá po horizontále i vertikále z jednoznačného středu, jímž je jezero. Jezero existující odnepaměti, zvučící příběhy těch, kteří tu kdysi, v hloubi času, v souladu se zákony Ducha jezera žili a lovili ryby. Jenže ve vypravěčově přítomnosti původní řád místa, v němž měl člověk k přírodě respekt (úctou, pokorou a vděčností k Duchovi jezera), už neexistuje a hlasu jezera nikdo nerozumí. Člověk porušil smlouvu, obelhal, okradl a zneužil Ducha jezera. Voda v jezeře je nyní jedovatá, děti, které se v něm vykoupou, zvracejí a mají po celém těle ekzém, ryby už téměř vymřely. Navíc se voda kamsi ztrácí a písek z míst, kde bývala, létá vzduchem a dusí. Kdysi životadárné jezero nyní rozdává smrt; když už se zrodí nový život, je deformovaný.

„Když Nami uvidí dítě poprvé svlečené, málem se neubrání výkřiku. Dítě má uprostřed hrudníku třetí ruku, jen zápěstí s dlaní, která se hýbe stejně nekoordinovaně jako obě řádné paže, pět prstíků se na ní mrská jako žížaly v plechovce.“

Z Ducha jezera se v očích současníků stala jakási karikatura, strašidlo, jemuž je třeba občas přinést oběť, snad se tak na chvíli uklidní a nebude se zlobit a trestat. Takovou obětí je i Namiho zraněná babička, kterou místní posílají v loďce na jezero umřít, aby usmířili Ducha, a ona nevzdoruje, vždyť „tak to musí být“. Příčina hněvu však nikoho nezajímá. Kdo mohl, už dávno z téhle nemocné končiny utekl.

A utíká i Nami. Z místa, kde nic není v pořádku, kde chvíli dokonce žije v kurníku a smrdí po slepičincích, které je ale i přesto jeho domovem – má jméno. Boros.

Ve chvíli, kdy Nami, který nikdy nepoznal své rodiče, ztratil bábu a dědka a musel se dívat, jak jeho první lásku znásilňují ruští vojáci, opouští Boros, je zraněným mladíkem, jenž svou křehkost obalí tvrdým a těžkým kožichem po dědkovi. Takto vyzbrojen se vydává vstříc „lepšímu světu“.

Lepšího nenajde nic; v hlavním městě beze jména zjišťuje, že dobře a pohodlně si žijí podvodníci a smysl pro spravedlnost je likvidován stejně jako ti, kdo ho ještě mají. Zrůdnost a vykloubenost světa z řádu se tu uskutečňuje s děsivou samozřejmostí.

Postavy, s nimiž se Nami při svém putování setká, Bellová konstruuje téměř jako pohádkové postavy – zdržují hrdinu na jeho cestě či ho na ní posouvají k cíli; například dealer drog Johnny coby škůdce, jehož úkolem je dostat Namiho na scestí, nebo stará kultivovaná šlechtična coby „kouzelná babička“, která se doslova zjeví poté, co Nami zlu nepřitaká, a která zařídí, že se hlavní hrdina setká s matkou, již celou dobu hledá.

Nami však nežije s matkou šťastně až do smrti, jak by snad čtenář mohl na základě řečeného očekávat. Klid, který tolik potřebuje k tomu, aby se „uzdravil“, totiž nenajde ani tehdy, kdy mu matka prozradí, kdo je jeho otec.

Na své cestě musí pokračovat. Jedovaté a zdevastované jezero, od kterého Nami utekl, sehraje v jeho hledání vlastní jedinečnosti i v hledání toho, kým v obecném významu člověk je a co potřebuje, aby jeho život opět získal smysl, ještě podstatnou roli, než se vyprávění symbolicky uzavře.

Zda Nami najde alespoň něco z toho, co hledá, nechť se čtenář pokusí zjistit sám – ostatně symbolický konec nabízí ne zcela jednoznačnou interpretaci. Jednoznačné je ale to, že próza Jezero podává přesvědčivý apokalyptický obraz světa, v němž je lidský život proměněn v pouhé přežívání (tady a teď) a útěk před sebou samým. V próze Bianky Bellové je člověk ve své neschopnosti a nechuti rozlišit dobro a zlo tak odporný, že ani nemůže sám se sebou vydržet.

A nejděsivější je asi to, že obraz, který próza Jezero čtenáři přináší, vypadá nějak povědomě.