Četlo jsem knihu francouzského básníka,
což je divné, protože jsem jezero a neumím francouzsky.
nikdy později jsem už nevidělo něco tak
nesmyslného a smutného. květy souše. kal, který
zanechávají slova, podobný těžké vodě v ústech:
tolik jsem o tom slyšelo a vše bylo na místě.

A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

Kde jsi? cítil jsem tvůj stín pod nohama, / cele dny jen ten stín, severně, / na tanečních parketách, v opuštěných setmělých pokojích, / ve tmě pomeranče, / v každé pěsti, hrníčku, v každé spamové složce, ten stejný / stín: / ty ale nikde

schody běžící do nekonečna, jak rozhovory o politice /
a zrovna když si někdo všimne, že se totalita a demokracie / odlišují pouze číselnou soustavou