05_poezie
Marko Pogačar

Jezero

Četlo jsem knihu francouzského básníka,
což je divné, protože jsem jezero a neumím francouzsky.
nikdy později jsem už nevidělo něco tak
nesmyslného a smutného. květy souše. kal, který
zanechávají slova, podobný těžké vodě v ústech:
tolik jsem o tom slyšelo a vše bylo na místě.

Beletrie – Poezie
Z čísla 1/2024

1.

Jsem jezero, vylézám
ráno z pomalé kukly slunce –
nořím se do sebe jako do hluchého pokoje a tragédie,
hnízdím rostliny v prsou
jako v rostlinách hnízdí močáloví ptáci, v rostlinách,
které jsou odevždy sborovým zpěvem.

jsem jezero, temná tečka
parlament miliardy sladkých slz.
sním hlavně v noci, a když se pohybuji
klidně jako ostrov a týdenní fotografie nebe –
sním o krizi a demokratických změnách,
a když vstávám z přesvědčení, zvracím, husté
lilie se slévají mým hrdlem, lepkavé lilie,
jako porost.

spořádaně plním svoji občanskou povinnost,
na víkend odjíždím, jedu míle
přes kopí vztyčených květin,
a nikde nenechávám stopy. nikde jedna část mně
nepřivolává druhou část. nikde
o tom nikdo nemluví. vše, co si země ode mě bere, jí vracím,
protože se nemůže ztratit to odňaté. vše, co je krásné,
krásné zůstává. a o moři nepřemýšlím.

 

2.

Stezka kolem mého oka je okov,
umlaut trávy a kamení, kterými země
omezuje a zastavuje. nemohu se překročit.
nemohu vyjít ze sebe a zůstat nezměněné,
jen se rozlít. proto zpívám v listí.
stoupám si na špičky prstů, nabízím výšce
krk, dokud se nezašije do otrávené jehly a nevypadne
z něj jazyk, hejno bez ptáků.

poté jsem celé vlastní hlas. stoupám. listí
nás nikomu nevyzradí. vstupuji do těch dýchajících uší
jako do ženy nebo zvířete. a víc toho už nemá být zapsáno –
ten, kdo sám sebe zpívá, odsouzen je k uším,
prostor, který přibližuje a oddaluje; jako dveře nebo války.
dějiny světa jsou dějiny uší. když zaťukáš
zevnitř, vyjde ulice se svým hlukem a noc tě obklopí,
zahalí tě v nic.

jistě, bylo jsem pánem. tolik řek na nohách,
tolik zvyků bezpečných i nebezpečných jako láska.
vše, co jsem přineslo, se teď krčí v někom jiném,
leží v něm, dokud s ním mluvím. ale bez ohledu na to
jsem jezero. s prvním deštěm sklouznu zpátky do své němoty –
podzim přináší větry od tichých vod a na mně
plavou všechny ty uši a tonou, hnijí na mém dně. žádné
jiné jezero není jezero.

 

5.

Nuda. jako když odněkud bez konce
kape voda. jsem tu roky. tolik
prokletých roků, že by mě mohly dostat do nebe,
kdyby nebe nebylo jen železná pěst,
plát deště, který nás váže. někdy si myslím, že
vzestup a pád jsou nejrelativnější kategorie. vše, co
se ve mně kdy povedlo, sešlo z cesty. k hanbě je třeba dvojího
a já jsem v každém okamžiku jediné, nikdy dvojí.

o víkendu přicházejí psi a roznášejí mě. precizně
vezmou mě do svých tlam a hltají, jako kdyby to bylo skutečné
tělo. pak nesnesitelně běží. vypouštějí mě kůží, štěkotem a značkováním.
celé jsem v té tísnivé vůni. přenáším se,
beru si to nejlepší z genů a virů, abych se tvarovalo.
pokaždé, když se modrooké probudím, říkám: dobrý den, nebe,
kdo je tvůj předek? ono noci kývne a samo od sebe potemní,
jako kdybych dlouze a měkce mlčelo.

nuda. nekonečná tenisová partie. báseň, kterou ze mě rvou
kleštěmi, abych se nestalo něčím jiným, nějakým krtkem
nebo krávou. pukám ve švech. moje mrtvé moře mě vezme,
rozjasní a pokonejší, jak za nečasu, jako když odněkud bez konce
kape voda. vstát a udělat něco divokého, otevřít se temnému profilu,
dokud se do mě nevleze celé slunce, které bych potom spolklo.
nepřijímat jediný rozkaz. studna je nuda:
já jsem radost.

 

7.

Spolklo jsem vesnický kostel a skončilo jako
o Vánocích. jako kdyby do všeho vlezli mravenci.
nejdřív jsem požalo základy, pak se to povedlo,
olizovalo jsem cihly, fresky a jejich dlouhé dobro, a když jsem
dosáhlo ke zvonici, něco se mi rozsypalo v žilách, něco
hustého a radostného na způsob plodů. kdo je utrhne, bude vědět,
že je strom mohl podržet. aby je pouštěl jeden po druhém,
jako nás země ze sebe setřese postupně,
aniž by v tom byla jakákoli velkorysost.

tak jsem tedy spolklo ten kostel. stádo běželo
k východu, ale on tam nebyl. příliš rychle jsem stoupalo.
a necítilo jsem žádnou vinu: myslelo jsem si, motýl
někde nad mořem zamával křídly, hejno přihlouplých motýlů.
myslelo jsem si, že je to štěstí v neštěstí. strop se spustil
a vše ostatní vyrostlo – všechny svíčky zůstaly
ve vodě hořící a ten plankton svítil obepínajícím kruhem,
příliš široký, aby usnul.

pak jsem se stáhlo do sebe. hryzalo jsem klouby,
abych se zastavilo. spolklo jsem jeden vesnický kostel a teď
stádo oteklých krav bloudí mým krajem. kdybych do nich
fouklo, všude by vykvetly dudy. měchy by vyfoukly
a melodie by mě pronásledovala, jako bych za něco mohlo. a tohle všechno je
anatomie. jak končí střední rod? snadno a rychle. jako když se
rozpomene, znovu se narodí, předhání se v každém závodu. jako když
potřebujeme druhé.

 

8.

Nebuď hustá a hořká. pravidelně tě olizuji
svými vlnami, abych tě zklidnilo. nejdražší země,
cvičení v přísnosti; lze v tobě plavat?
přichází jaro, jeden z tvých nejlepších důkazů:
číšníci vynášejí kulaté stolky. slunce vynáší
kulaté slunce, mění se výlohy. nikdo nezná
takové formy růstu: vše, i to nejmenší zrnko zvedá tě
k ohromnému zámku nebe.

nebraň se. možná jsi jen unavené moře.
zvenku klidná a pomalá podobáš se ještěrce: když něco chceš,
přeměníš se v mrštný jazyk a zmizíš. já když něco chci,
až k nesnesitelnosti obrátím všechny kameny,
vysuším všechny zátoky, abych to našlo,
když mi zůstanou prázdné ruce, nic mě nemůže utěšit.
tehdy z tebe beru. z čisté tvrdohlavosti se vylévám,
abych ti bylo co nejblíže, intenzivní a měkké.
otřesy tě dokazují. zevnitř se sobě podobáme více,
než bys byla ochotná přiznat: například po mně chodí brouci
a tebou plavou krtci, pluh a líchy ukazují,
že uvnitř lze plout. nikdy, abych bylo upřímné,
jsem v tobě nezahlédlo rybu, ale nikdy jsem nerybařilo. tvé ryby
jsou prababičky těch mých a já je mám rádo. když jaro přijde ve světle
nových poznatků, koupu se, plavu se svými živými. v tobě mírně
plují mrtví.

 

10.

Odveď mě. jsem tady jediná jistota.
prostředník mezi dvěma šťastnými světy,
klidné, dokud se nedotýkají. tolik toužím,
abys mě odvedl, až jsem vymyslelo jméno a duši; vícero
jmen, protože nevím, jak mi říkáš. duše
sama sobě staví hranici: není možné
vypočítat povrch duše. a já jsem úplně duté
žebro, čisté zatmění, a to mě mučí.

kde tě najdu? jako bůh, když tu je,
sousedí se všemi věcmi, tak já sousedím s tebou.
když tu tupou čáru překročím, už tě nedosvědčím:
jen když jsem jezero a ty nekonečná neděle, jsme zde.
jen semena tě dokazují. otevřená jednomu podzimu
plují na mé tkáni, kolébka stínu, každý budoucí
růst, který je tvým rozkvětem. proto když tě
odněkud odvanou, za tebou zůstanou květy.

pokud ti chci protiřečit, musím zapomenout řeč.
zastavit a přistoupit. proto říkám: odveď mě, bodni ohromnou
slámku do mého stehna, ať mě vypijí. vrabcům
do dutých kostí a zobáků vraz to oblé tělo, ať se
na chvíli zvedne, a pak napořád spustí. nic pro tebe
v pastorále, trávy i dál rostou a na mém dně, rozhodně
na pevnině, se pasou zvířata. kdo ti chce odolat, musí se odevzdat celý:
jako na hraně jakéhosi trýznivého příběhu o snu.

 

11.

Četlo jsem knihu francouzského básníka,
což je divné, protože jsem jezero a neumím francouzsky.
nikdy později jsem už nevidělo něco tak
nesmyslného a smutného. květy souše. kal, který
zanechávají slova, podobný těžké vodě v ústech:
tolik jsem o tom slyšelo a vše bylo na místě.
souš pode mnou. květiny nad mýma očima.
tak pevně jsem se jí drželo, až jsem opadlo.

měsíc rozpouštěl pestíky. to jsem si zapamatovalo, to,
a že ze mě pily krávy, ale to se opakuje každou noc,
nic nemohlo uniknout jeho zásobníku; někde někdo
rukama hnětl krajinu v opuchlinu
tupého a pomalého času. kdybych nějakou náhodou bylo cestou,
zabalilo bych se do sebe jako koberec, pokud bych se nezastavilo.
vzduch to už udělal zvuku. a moře rádio vln, moře
hudby a štěkotu tlouklo o nic.

a vše jsem polykalo nespoutaně. potřebovalo jsem věty.
jakékoli věty. a když přišly, nepřesné a husté
jako ve špatném průvodu, ráno se stalo nepovedenou zábavou,
zavřeným divadlem v městské zimě. tehdy slunce rozpouštělo
pestíky a já jsem si dál četlo, vědělo jsem, že jsou to jen
slova, ale neumělo jsem si pomoct – vše bylo na místě.
pode mnou dno. nade mnou květiny. hudba a její stonky
na své cestě do druhého pokoje.

 

12.

Ohromné jsem a nepravidelné
jako hlava Francise Bacona
cokoli se na některém z mých břehů stane
připomíná administrativní chybu: nikdo
nemůže nikoho vystopovat. to je
jen jedna iluze návratu. dále:
nejsou tu brusle, příjemné restaurace; nic, co chce
rovnováhu větší než obyčejnou.

zákon, jehož název jsem zapomnělo, hlásal,
že hlasitost není nekonečná. ještě jednou chybně.
ve mně je toho mnohem víc než ze mě samého:
nekonečnu zákona rovná se jen samotná velikost chyby.
záludné. to by znamenalo, že útěk z nepravidelnosti neexistuje.
oproti tomu vše kolem mě se vylepšuje – trávy zvedají
hlavy, krávy žerou svůj rým, jako by měly jediný;
vše živé pak pučí a povstává.
velký chiropraktiku nebe!
přibodnuté k prostoru paprsky slunce čekalo jsem
nejprve noc, toužící, aby vše zůstalo čisté a vkusné; bez
dobrého vkusu to nejde. chtělo jsem začít stylově. odejít,
jako mě odevždy opouštějí dívky: rychle
& snadno. vrátit se nelze. žádná útěcha v tvém jazyce.
příčiny této neúprosné obrovitosti jsou depresivní
a smrtelně nebezpečné pro všechny přítomné. tak, všem po zásluze.

 

13.

Strach je anděl druhé třídy,
malý Goebbels, který umřel ve snu. moje
břehy byly jednou dlouhou a něžnou třídou, oblým
bodnutím do božího stehna. to klubko
vousů a příkazů je věčným nepřítelem jezera.
jednou na něj vlezlo jak do nočního lesa
a odtud nechutně & sněžně vrčelo. s jistotou mohu
říci, že dotyčný nenávidí jezero.

s příchodem vody všechna rychlá a chytrá
zvířata zmizela a pomalá a hloupá zůstala
tak, jak jsou. zvedlo jsem se až k bodu, v němž
návrat byl tím, čím jest: podzimní stezkou pro slepé.
tehdy jsem vyděšené a nahé stálo
v sobě samém jako v malém zrcátku, dívalo jsem se,
jak se na mě něco spouští, nějaký
opuštěný hlas; tělo, které chybí.

vše, co tam jezero vidělo, bylo ležení
s nebezpečnými psy. řekněme to tak: mělo
jen nutnou depresi, více hloubky a všechnu tu vodu.
teď si představme, že vše je vybájené. odehrává se tam
suchý a příjemný piknik. mají tam hodně pití a hudby a boha,
ale jezero skáče z mostu, v něm němý a volný pád,
pod ním dno tupé a nekonečné jako chorvatský parlament. krajina
přitiskne hlavy zvířat k zemi. kořeny dál hnijí.

 

14.

Vše okolo jezera
ze všech stran najednou smrdí podrazem.
odněkud dorazilo vlastenectví a krávy vyvěšují vlajky.
trávy připravují své nosivo: rychlé a bílé
vlaky odvážejí jejich mladé a měkké na nějaký měsíc,
tupé díry v tvých zubech. jakkoli to otočíš:
probíhá první masové
humánní přesídlení rostlin.

jezero je tím vším zmatené.
jednou se celé nebe jako kovový poklop
stalo jeho zvláštním okem. vše, co jím
spatřilo, bylo příliš strašné, aby se to vyneslo ven.
pak přišla přítomnost: zakládá se
nezávislá demokratická republika kráva, jezero leží
v sobě jako v nějaké pravdě a tam dlouze a tísnivě mlčí.
zapomíná, že základem každé pravdy je tělo.

že prostor je jedinou krabicí lásky. mezitím je jezero
evidováno pro revoluční aktivity:
ono věří v samosprávu a nesnáší křesťany.
co se nakonec s jezerem stane?
tlamy vyprázdněné a teplé se do něj ponoří,
aby je brzy uspaly. nebe se přikryje jako ohromný sváteční stůl;
vpadne sem tajná policie a až do vyčerpání bude pít. ráno v jezeře
plavou opuchlá kravská vemena. tak: smrt je vlast.

Z chorvatštiny přeložil Adam Borzič

Chviličku.
Načítá se.
  • Marko Pogačar

    (1984) je chorvatský básník, esejista a prozaik. Vydal básnické sbírky Pijavice nad Santa Cruzom (2006), Poslanice obični ljduima (2007), Predmeti (2009), Crna pokrajina (2013), Knjiga Praznika (2021) a Ponoćni glagoli (2023). Dále publikoval čtyři esejistické knihy a několik drobných próz. ...
    Profil

Souvisí

  • IMG_8880-up2
    Rozhovor s Markem Pogačarem

    Poezie jako mina v jazyce

    Ptá se Adam Borzič

    A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 13/2019
  • Kde jsi? cítil jsem tvůj stín pod nohama, / cele dny jen ten stín, severně, / na tanečních parketách, v opuštěných setmělých pokojích, / ve tmě pomeranče, / v každé pěsti, hrníčku, v každé spamové složce, ten stejný / stín: / ty ale nikde

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 13/2019
  • Moje maso je dnes ráno spuštěná vlajka

    schody běžící do nekonečna, jak rozhovory o politice /
    a zrovna když si někdo všimne, že se totalita a demokracie / odlišují pouze číselnou soustavou

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2017
  • jeden tantrik mi řekl:
    pochop, že naděje je pokroucený strach
    dívej se na vlastní zmatenost
    přilož ke své mysli papír a tužku zkosenou
    prováděj šrafování, co by mohlo připomínat
    že věcem dáváš stíny

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2023
  • 05_preklad

    Samsára a nirvána jsou od počátku osvobozeny
    a stejně tak jako vadžra
    setrvávám bez bázně
    během veškerého povstávání
    toho, co se jeví a existuje.
    V prostoru matky Pradžňapáramity
    svobodné od hranic a omezení
    je dualistické myšlení a ulpívání
    protnuto v rámci sféry neduality – PHAT!

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 21/2023