* * *

Minulost pohltí přítomnost a pak ji vyplivne.
komentář k původu strasti Eiheie Dógena Zendžiho

                          Zoře Vančurové

je to nutkání
to nutkání, kterým se na nás podepsala tma

na dnech oceánů leží nevybuchlá munice
hněv pod kabáty
na hladině Černého moře miny, leklé ryby
pomíjivost
zima zebe prsty
kapsy plné asfaltu
a duše?

             moudrá žena mi vyprávěla o naději
             pětinu naší nálože snad můžeme pustit
             roznětky, když budou vlhké, opatrně vykroužit
             kamkoli sáhneme, riskujeme explozi
             kamkoli nesáhneme, explodujeme
             z lahví se sype šedý prach
             jak je to s námi? – ptám se,
             jako by nic nedopadlo

duben je již za dveřmi
datta, damjata
chytá Tě za tělo cosi pověstného
může to být vítr z kteréhokoli směru
třeba severní nebo nějaký proud
a taky touha
kde je člověk, za rovnítkem neznámé rovnice
kde je člověk, odmocnina prastarého
v sovětském muzeu se jako malý
dívám do očí rybě Fugu
a věřím, že se všechen jed
co vystačí pro tolik lidí
dá nějak scedit do zkumavek
že se vše dá popsat
opatřit bílými visačkami se jmény
být spokojen, že tmu potvrzuje věda
věřit, že má věda na tmu léky
neboj se

             pamatujete si, jak jste mi říkala…?
                          a zakryla si radši svraštělé čelo
             jo, minule jste mi říkala…
                          a radši se usmála
             a jednou, když jsem Vám říkal…
                          cože to vlastně bylo
             rozhovory, karty, vějíře

jeden tantrik mi řekl:
pochop, že naděje je pokroucený strach
dívej se na vlastní zmatenost

přilož ke své mysli papír a tužku zkosenou
prováděj šrafování, co by mohlo připomínat
             že věcem dáváš stíny
cokoli, co objeví se tvrdé, opíše se do papíru na způsob reliéfu
dívej se na vlastní zmatenost
otočím se ke koši a pokládám ruku na stůl
obracím pohled zpátky
nic nevidím, ruka v prázdnu, list se mezitím zmuchlal, vyhodil
nestihl jsem nic napsat

Neponechal nic v prázdné dlani

píchnul jsem si do uší deset malých dírek
a při každém jízlivém slovu navlékl si náušnici
při jakékoli zmínce o utrpení
přidal jsem nějakou s kamínkem
a když to byla bolest jiného, byl to kroužek ze zlata
kdykoli jsem zavzpomínal a jen se odrážel mezi stěnami studny
nehty se chytal mechu a palce byly smutné za mě, varhánky a voda
byl to šperk s diamantem
a někdy s jantarem – ty bytosti zalité časem to jistě znaly taky
vždy, když jsem se zhroutil
pověsil jsem tu smutnou realitu za boltec
a jakkoli šperky se prý nosí pro radost
všechny ty kovy, co znají důvěrně mou tvář
byly studené a studí

a když všechen ten chlad otřepu
jako lev ze své hřívy vodu
nebo kůň, co vyřítil se z řeky
mám rozpačité srdce
s chodidlem na žiletce
rozevřené ruce

Ta rána

Šunrju Suzukimu

co je to za rána?
říkáš
             takový je náš způsob
             ze země roste tráva
             takový je náš způsob
             z květů do nebe stoupá voda
             takový je náš způsob
             a ať už kimono, či oblek, nemusí se čistit
takový je náš způsob

ale co do toho to porno
asi protože neproudí životem šťávy
jako v žilkách listů
co ty vytíplé budíky, polštáře a peřiny
             které nemají žádný způsob
co to zametání podlahy pohledem
             všechna špína na sítnici
             a skvrny snad ještě hlouběji
co ty nerozvážnosti, lenosti, ucuknutí a únavy

máš mít způsob, když si sedáš
svalíš se vždy jako mokrý hadr vlasů

co ta rána?
co se děje?
peče se tu chleba?

Fragmenty z Pozdravů Fernandovi

III.
šel jsem dál ulicí
a hledal vývěsní štít a Trafiku
doufal jsem, že na štítu bude napsáno Estéves
takový viditelný projev
neviditelné lidské radosti
do tonzury na mé hlavě
kde vlasy opadaly všemi těmi problémy s metafyzikou
             a ani pomazání čokoládou nepomohlo
chtěl jsem na malé lysé místo
nakreslit strom
             žádná metafyzika
             žádný problém
osvícení jsem nedosáhl
zato celá ta scenerie
             tříska v chodidle
možná jsem kůň
bódhisattva pro všechny neurotiky
a možná kůň z Turína
i když až tak smutno mi není

IV.
nechtěl jsem jenom sedět u pásu
na výrobu poznámek do aparátu
říkal jsem sám sobě
             musím se sám se sebou nějak domluvit
             nevymýšlet filosofie
             jaké by nenapsal žádný Kant ani Hegel
možná se ohlédnout z okna za sousedem
zavtipkovat o depresi
a zasmát se všem těm nárokům

když jsem za ním seběhl
naše řeč byla jako
žvýkačka přilepená zespod boty
             krok dopředu něco drží zpátky
seděl na patníku a já stál
kusem slova zmuchlal jsem mu noviny do kuličky
aby mi konečně něco řekl sám
             prý přicházím příliš pozdě
             chci-li vědět
             v co mám věřit

VII.
v šeru klobouku to byly zmatky
mám se stát ředitelem banky
a snad i povozníkem světa
co vesluje tam i nazpět
             z věčnosti na věčnost

to vše ani ne za týden
ani ne za chvíli
to právě teď
mám odhodlání profesionála
a úzkost kata
který miluje život

(nejsem nakonec tím kouzelníkem já?)
 

Haiku

* * *

haiku básníkova
dva listy
zleva zprava

* * *

včerejšek – spadlý list
kaluž tvář
paměť jeho letu

* * *

mokrý květ
vítr
stopa na mé botě

* * *

balkon a obláčky dýmu
podzim blázen
první žluté listy