Nad knihou
Alejandro JodorowskyPsychomagie

Toto je můj mladý text

Reflektuje Nikolaj Ivaskiv

Kniha Psychomagie (Malvern, 2015) chilského filmového režiséra a avantgardního umělce Alejandra Jodorowského je pozoruhodným představením jeho léčitelského daru, který se promítá snad do všech stran autorovy tvorby. Mimo své umělecké aktivity, kterými se zároveň živí, je totiž bytostí ovládající tisícero umění, jak uzdravovat. Tento básník, režisér, scenárista a autor komiksů je rovněž vzdělaným psychoanalytikem, který svou terapeutickou metodu mísí s mnohaletými zkušenostmi ze spolupráce s různými šamany či léčiteli, s hlubokým vhledem do náboženských tradic a uměním výkladu tarotových karet.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 9/2016

Psychomagie je rozdělena do čtyř částí. Jedná se o dva rozhovory, Jodorowského doporučená psychomagická cvičení a apendix psychoterapeuta Martína Bakera. První rozhovor s Jodorowským vede Gilles Farcet, dnes již slavný francouzský autor duchovní literatury (ovlivněný také např. Arnaudem Desjardinem), který získal věhlas snad také s velkým přispěním Jodorowského. Tento dialog je zároveň prvním psychomagickým aktem, s nímž se v knize setkáváme. Byl totiž na míru navrhnut francouzskému horlivci, který chtěl psát duchovní knihy, a nevěděl, jak na to. Výsledkem bylo, že vznikl stěžejní text Psychomagie, který uvedl tuto zázračnou metodu na světlo světa a Farcetovi dopomohl rozepsat v sobě uznávaného autora. „Psychomagie: Náčrt panické terapie“.

Při druhém rozhovoru sedí naproti Jodorowskému Javier Esteban, spisovatel, psychoanalytik, profesor na Universidad Camilo José Cela v Madridu. Oproti panické povaze předešlé zpovědi je tato klidnější, zemitě moudrá, tak, že čtenáře blaží jedno- duchost dobře položené otázky. Ve světle Jodorowského progresivní interpretace freudiánské analýzy rozpohybuje tradičně nehybné neurózy, oproti jejich objeviteli jim dá možnost proměňovat se, mutovat. Ve smyslu tohoto osvobodivého pohybu pak ani název kapitoly nezní tak nelichotivě, jak by mohl: „Lekce pro mutanty.“

Na oba rozhovory Jodorowsky naváže bedekrem základních duchovních cvičení, průzorem do praxe, v němž poskytuje člověku ladicí kolíky k hudbě vlastních psychomagických aktů. Učí jej základní taneční kroky, protože, jak říká název jednoho z jeho posledních filmů (La danza de la realidad, 2013), realita tančí, a to jak šamansky, kulticky, totemicky, tak v suknu súfijských dervišů či mezi chýšemi mexických slumů. Stojíme tu před mířícím revolverem jihoamerického partyzána křičícího: Ruce vzhůru! Všechnu moc imaginaci! „Rychlokurz kreativity.“

Dodatek z pera Martína Bakera je vůči poezií prosycené knize více strohý, odborný, filosofičtější. To však na závěr dodá léčebnému poselství tohoto Chilana s ukrajinskými židovskými předky na mysterijní vážnosti. Na kazuistikách pacientů psychiatrických léčeben ukazuje, jak se psychomagie může stát prostředkem, který pomáhá zacelovat i zdánlivě nezhojitelné psychické rány, např. těžká traumata či schizofrenii. Nepředbíhejme však ještě k zázrakům. Teď se vraťme na začátek, k prvotnímu bodu, z něhož budeme vycházet, a tím je panika, prchavá a šílená.

Efemérní panika

Pro to, abychom pochopili, co že vlastně ta psychomagie je, musíme si v prvé řadě zosobnit situaci efemérní (prchavé) paniky. Když jsem se připravoval na psaní tohoto textu, přemýšlel jsem, jak bych čtenáři toto východisko objasnil, jak do exotického básnického výraziva vnést popisnou architekturu evropské scholastiky. Nenapadlo mě nic jiného než hledat paralely u jiného, mně osobně velmi blízkého, velkého lékaře duše Carla Gustava Junga. Jak jsem již naznačil, Jodorowsky na vícero místech odkazuje na Sigmunda Freuda. Jungovo jméno rovněž zaznívá na třech místech, ovšem nalezneme jej spíše mezi řádky než v nich. Proto srovnání těchto dvou mužů činím s jistými rozpaky.

Podobnost by se dala spatřovat v tom, že oba muži chtějí vést člověka k celistvosti. Oproti Freudově statice, kterou připisuje psychickým patologiím, Jodorowsky i Jung poukazují na rozmanitější dynamiku psýché, která se hýbe s celým kosmem, s celým kosmem vzniká, žije i zaniká. Rozdílnost by se dala spatřovat v tom, že zatímco Jungova vize individuovaného člověka má takřka mesiánské obrysy bytosti z konce časů, vyrovnané, moudré osoby, která posbírala všechny jazyky po pádu babylonské věže a spojila je v jednu univerzální řeč, Jodorowsky spěje k dospělosti prostřednictvím magické hry na rozvalinách našeho chaotického světa. Toto šílenství, které je stejně tak barvité jako stinné, věrně odpovídá obrazu, kterým s námi běžně komunikuje naše nevědomí a jeho víry jsou opravdu panické a každým okamžikem jiné. Tak člověk v rámci svého duchovního zrání, na cestě bytostné integrity v celku universa, je spíše než učencem z Alexandrijské knihovny bytostí dětsky hravě pohotovou pro rozhovor s tisíce let starým nevědomím, které s námi neustále komunikuje.

Jodorowsky vrací člověka do stavu prvotního šílenství, kde prostřednictvím poetických, divadelních, snových, magických a psychomagických aktů může tento dialog rozvíjet a stávat se sám sebou. Běží o to, nechat nevědomí promlouvat a odpovídat mu v jeho symbolickém jazyce. S tím má Jodorowsky bohaté zkušenosti jak osobní, tak kolektivní, kdy doslova strhával davy v rámci svých happeningů, na nichž dával lidem prostor k spontánnímu sebevyjádření.

Uveďme jeden osobní příklad z Jodorowského života: se svým kamarádem básníkem se rozhodl přejít Santiago vzdušnou čarou, rovně, bez zahnutí a všechny překážky cestou překonat. A to v době, kdy celá Jižní Amerika žila poezií (Gabriela Mistralová, Cesar Vallejo, Octavio Paz…), která byla takřka součástí každodenní reality… A u vás doma pak zazvoní dva básníci, kteří potřebují projít vaším domem, protože prostě nemohou jinak.

Akty však mohou mít z povahy věci ještě pestřejší podobu. Uvedu jeden příklad kolektivního, divadelního aktu:

„Mladík oblečený ve fraku dotlačil doprostřed scény vanu přehozenou ručníkem. Z její váhy bylo možné odhadnout, že je plná tekutiny. Pak odešel ze scény a vrátil se s mladou ženou oblečenou do svatebních šatů. Aniž by ji pustil, shrnul ručník z vany. Vana byla plná krve. Muž začal třít její prsa, rozkrok a nohy a vypadalo to, že ho stále více vzrušuje představa, že ženu celou ponoří do krve. Pak po ní začal přejíždět živou zmijí, zatímco ona zpívala operní árii.“

Jodorowského happeningy byly velmi populární díky tomu, že zpřítomňovaly kypící život – nový, nečekaný, symbolický, uzdravující. Ve vztahu k těmto spontánním aktům je však pochopitelně třeba položit závažnou otázku, zda nevědomí vyburcované k řeči nenese i negativní obsahy, temnotu lidské duše, která může být snadno destruktivní a zlá. Jodorowsky se prostřednictvím této umělecké a zároveň terapeutické činnosti musel konfrontovat i s tím, že se věci občas vymknou z ruky. Při jednom happeningu, kdy měli účastníci možnost předvést své akty před velkou skupinou shromážděných, jeden muž přinesl holuba, kterého před zraky všech zaživa snědl. Scenérie byla sama o sobě tak děsivá, že vyvolala obrovskou vlnu pobouření a Jodorowsky následně obdržel nejeden výhružný, nenávistný dopis. I díky této zkušenosti pak formuluje důležitou zásadu, kterou je nutno přísně dodržovat, a to že jakékoliv počínání podobného druhu nikdy nesmí vést k destrukci. Každý akt má být tvůrčí, dotvářející celek, nikoli zhoubný v jakékoli podobě. To je v knize mimo jiné krásně ilustrováno na příběhu haiku japonského básníka:

Žák přinese mistrovi báseň, která zní:

Jeden motýl:
utrhnu mu křídla,
a stane se z něj feferonka!
Mistr žákovi okamžitě odpověděl: „Ne ne, tak to není, dovol, abych tvou báseň opravil:
Jedna feferonka:
dám jí křídla,
a stane se z ní motýl!“

Léčivá magie

Zmíněné akty, do kterých Jodorowsky vnáší svou omamnou uměleckou osobnost, využívá i v osobní terapii. Kromě analýzy poskytuje Jodorowsky lidem v nesnázích na míru šitý psychomagický akt, magický rituál, který se děje v symbolickém vesmíru a člověk v něm živě komunikuje se svými nevědomými potřebami. Terapie tu není pouze popisnou, jak se nezřídka stává Jodorowského kontinentálním kolegům, ale evokuje samotný život v tvůrčím aktu. A ten, jak už možná tušíte, může nabývat vskutku svérázných podob. O tom nechť se však čtenář v díle přesvědčí sám.

Jodorowsky svou léčebnou praxi provádí bez nároku na honorář, živí se filmovým uměním. Jediné, co po svých klientech požaduje, je, aby mu po provedení psychomagického aktu zaslali dopis, kde vylíčí, jak akt probíhal a nakolik jim pomohl.


Milý Alejandro,

Tvou knihu jsem přečetl s bušícím srdcem. Dlouho se mi nestalo, že bych četl stránky, na kterých je kondenzováno tolik krásy, sluneční záře pravdy, jak říkáš, a léčivé moci. Sám jsem se po vzoru Gillese Farceta zapřisáhl, že budu- -li o knize psát, pojmu tento text jako psychomagický rituál. Dlouhodobě mám totiž potíž se sebevyjádřením. Ačkoli jsem společensky aktivní a poměrně výmluvný, dělá mi velké potíže psát. Podobně jako Ty, i já mám východní duši, která v sobě nese tíži velikosti našich končin. Nejradši bych psal o každé stránce Tvé knihy, rozebíral každou myšlenku, prověřil každého básníka, kterého zmiňuješ, vyzkoušel všechna cvičení, navštívil všechny šamany v okolí, zúčastnil se eucharistie v katedrále a koupil zubatou vyschlou rybu v krámě s magickými potřebami. To vše proto, abych mohl dostatečně vydat počet z Tvé knihy Psychomagie a u toho byl stejně zatížen pocitem, že jsem nepověděl všechno. Tahle prapodivná megalomanie ducha, jak si jistě umíš dobře představit, vede k tomu, že každé písmeno textu je těžkým balvanem, starým, zarostlým a pomalým. Tvůj text mě však vyprovokoval, a tak i já chtěl do svého psaní vnést magii. Přemýšlel jsem, jestli si po Tvém vzoru natřu varlata načerveno, aby má plodnost byla v barvě tepajícího života. Nakonec jsem našel jenom trenýrky s velkou dírou, a tak umožnil vitalitě aspoň dýchat a být nespoutanou. Ve sprše jsem imaginoval každou část svého těla v zlatém rouchu a když jsem chtěl létat, uvědomil jsem si, že vypadám jako Mág na první tarotové kartě. Když přijížděla tramvaj, usmíval jsem se na ni, abychom spolu urazili šťastnou cestu. Když přišlo na soudný den a já měl psát text, vyložil jsem si tarot. Padla mi Velekněžka, bílá luna, zasvětitelka; Vůz a Princ Holí, taktéž na voze, úsečnější se lvem v otěžích. Věděl jsem, že pro text musím ještě někam vyjet. Když jsem dorazil do hospody, zaplatil jsem svůj dluh a vypil víno s přáteli. Byť jsem již byl v proudu vůle, odhodlaný vystříknout ten orgastický zážitek z Tvé četby, cosi mě přepadlo, znepokojilo, rozmrzelo, a tak jsem se vracel domů, v noci, bez písmene a s úzkostí, že nic nezvládnu. Únava, jak to tak s ní bývá, dusila vše kolem, připadal jsem si starý. Nechtěl jsem se vzdát, a tak jsem znovu poprosil karty o radu. Magické. Velekněžka, bílá luna, jedoucí, Princ Holí, a Luna, Lilith, černá dáma. Mám projít temným územím. Co to ale znamená? To psaní textu, s těžkým kladivem a dlouhým dlátem? Nevím. Dočtu ještě poslední strany z brilantního psychiatrického dodatku. Je tam vylíčen kluk, který měl asi mnohem větší potíže než já, ale který si podobně jako já obsedantně trhal chlupy z těla. Dělal to, protože se bál stárnout, nechtěl se vyvíjet. Já to dělám proto, že jsem vždy vypadal starší, než jsem, a to ze mě nakonec starce udělalo, byť mám 23 let. Pochopil jsem, kolik tíže si s sebou nesu a kolik můžu mít lehkosti v životě ve svém chlupatém těle. Když jsem v kavárně (ten text jsem psal snad všude!) strčil penis do mušle, vytrhl jsem si vlasy, chlupy z rukou a z varlat. Místo klasického flusu jsem do pisoáru vložil je, a to celé zalil proudem své mladistvé zlaté moči. Nad text jsem pak velkým písmem napsal: „TOTO JE MŮJ MLADÝ TEXT!“

S díky

Kolja

Chviličku.
Načítá se.
  • Nikolaj Ivaskiv

    (1992), narozen v hlavním městě Moldavské republiky, Kišiněvě. To je však pro autora poněkud matoucí informace, jelikož jeho otec byl Ukrajinec a matka Ruska a většinu života prožil v České ...
    Profil

Souvisí

  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Velká pouť za smyslem české literatury

    Reflektuje Adam Borzič

    Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016
  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Radost z eseje

    Reflektuje Jan Gabriel

    Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016
  • Irena ŠťastnáŽvýkání jader

    Stříhá si nehty do postele

    Reflektuje Milena Fucimanová

    Jednotlivé básně někdy působí jako křehká vlákna mezi neodbytnou minulostí a steskem současnosti. Zase jsme v exteriéru.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2016
  • Irena ŠťastnáŽvýkání jader

    Stručný manuál ke žvýkání jader

    Reflektuje Mirek Kovářík

    Osobní epizodické zážitky, emotivní erupce, zábleskové vzpomínky znovuvybavované autobiografickou pamětí jako informativní zásoba k projekci ovlivněné situačním kontextem…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2016
  • 969 slov o próze
    Anna BolaváDo tmy.

    Do tmy.

    Reflektuje Pavel Janoušek

    Původní dlouhovlasá víla se tak během vyprávění mění v trosku s padajícími vlasy, jež je zcela zbavená nejen mezilidských vazeb, ale dokonce i pudu sebezáchovy, který běžné lidi nutí, aby svá onemocnění léčili.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.