Kniha podepsaná jménem Anna Bolavá je autorčiným prozaickým debutem a její kritický ohlas dokládá, že náleží k nemnoha literárním dílům, které mají šanci stát se událostí – alespoň do té míry, v jaké je současný český literární život vůbec schopen události většího dosahu vygenerovat. Recenzentovi, jenž tuto knihu přečetl s půlročním zpožděním, proto nezbývá, než aby souhlasil s názory těch, kteří o ní psali dříve a kteří dostatečně zřetelně deklarovali, že máme co do činění s prózou, jež vybočuje z kontextu současné české produkce a v jejím rámci působí jako něco překvapivého, zvláštního, jiného a originálního. A to nejen unikátním tématem, ale i tím, že jde o text dobře napsaný a promyšleně vystavěný: přesně a v pravý čas dávkující jednotlivé motivy i významy tak, aby z jednotlivostí vznikal působivě komponovaný celek.

Hodnotové pozadí autorčiny výpovědi utváří znalost (jihočeské) vesnické komunity, do níž své vyprávění umístila. Nepřehlédnutelné je však také pocitové souznění se zvolenou hrdinkou, pochopení pro její velmi specifický úděl, čehož dokladem ostatně může být už samo rozhodnutí knihu podepsat pseudonymem, který lze snadno vztáhnout i k sedmero bolestem, jež jsou této postavě autorkou dány prožívat. Nicméně ve výsledku nejde o popisnou prózu realistické nápodoby života či dokonce o přímočarou osobní zpověď. Cesta do tmy je spíše vyhrocenou modelovou hyperbolou a metaforou, jež míří pod povrch jevového a chce pojmenovávat skryté podstaty individuální existence.

Ústřední (přesněji řečeno jedinou aktivní) postavou příběhu a jeho vypravěčkou je nemladá, velmi neobvykle, až excentricky uvažující a konající žena, která po celý život zjevně těžko navazovala kontakty s jinými lidmi a nyní již zcela podlehla svému sklonu k samotě a izolaci a vydala se na dráhu, jež nezadržitelně směřuje do tmy zvané smrt. Vyprávění v ich-formě dává čtenáři nahlédnout do jejího vnějšího i vnitřního světa, současně ji však prezentuje jako médium značně subjektivní, ba nespolehlivé, jež je schopno ze svého vědomí vytěsnit mnohá podstatná fakta a přeskočit i nejeden svůj neobvyklý čin. Vypravěčka Anny Bolavé totiž systematicky pracuje s napětím mezi tím, co o sobě a svém okolí výslovně sděluje, a objektivním stavem věci, který si adresát musí rekonstruovat z toho, co je naznačeno mezi řádky. Jestliže se tedy hrdinka v expozici příběhu stylizuje do podoby okouzlující dlouhovlasé víly, čtenář současně začíná tušit, že jde jen o sebeprezentaci a iluzi, za níž se skrývá bytost fyzicky i psychicky zdevastovaná. Jiným příkladem pak mohou být otázky, které jsou spjaty s vypravěččiným vztahem k bývalému manželovi a jeho otci, jakož i „tajemství“, do něhož je vypravěčkou zahalena tchánova smrt.

Základním významovým impulsem, z něhož vyrůstá hrdinčin autoportrét, je vášnivé, až maniakální zaujetí pro jednu jedinou věc: pro sběr léčivých bylin.  Většina čtenářů tuto její vášeň nepochybně bude vnímat jako něco bizarního, neboť sběr léčivých bylin sám o sobě nebývá záležitostí příliš návykovou, nicméně hrdinka Anny Bolavé se mu již od dětství věnuje natolik, že se jí postupně stal smyslem a také náhražkou života. Je vykreslena jako člověk žijící v těžké psychické a fyzické závislosti, která jej naprosto ovládá. Aktivity spjaté se sběrem a sušením léčivek zcela prostupují její psychiku, určují rytmus její každodennosti a logiku jejích činů a gest. Veškeré vypravěččino jednání a myšlení tak míří k pravidelnému úternímu orgiastickému rituálu, k okamžiku, kdy může výsledky svého snažení ve sběrně za víceméně mizerný peníz prodat, přičemž míra jejího uspokojení stoupá a klesá s dosaženou cenou. Této své podivné droze navíc obětovala nejen vlastní manželství, ale i šance, jež jí nabízelo vysokoškolské vzdělání. Udržuje si sice pověst překladatelky pracující pro jakousi vzdálenou pražskou firmu, avšak překládá jen z povinnosti: zčásti pro peníze, zčásti pak pro společenský status intelektuálky, který jí to v rodné vesnici přináší a za nějž se skrývá. Ale i těchto benefitů se bez zaváhání vzdá ve chvíli, kdy nepřiměřené nároky zaměstnavatele začnou ohrožovat to, pro co fakticky žije a bez čeho absolutně nemůže být.

Grotesknost tohoto psychofyzického stavu je umocněna napětím mezi představou léčivých bylin jako přírodního zdroje lidského zdraví a skutečností, že vypravěčku jejich sběr zdravotně pustoší. Autorka si naplno pohrává s kontrastem mezi zaníceným zaujetím a činorodostí, s níž se její vypravěčka své neobvyklé droze den co den oddává, a skutečností, že ji tato závislost postupně společensky izoluje a tělesně i duševně ničí. Ženský příběh podepsaný Annou Bolavou je skutečně velmi bolavý: nedílnou součástí jeho významové konstrukce je totiž téma neustálých útrap, ať už daných stále četnějšími a nehojícími se tělesnými ranami, které hrdinka při sběru té či oné byliny bezděčně utrží, anebo její blíže nedefinovanou, nicméně nezadržitelně postupující chorobou. Původní dlouhovlasá víla se tak během vyprávění mění v trosku s padajícími vlasy, jež je zcela zbavená nejen mezilidských vazeb, ale dokonce i pudu sebezáchovy, který běžné lidi nutí, aby svá onemocnění léčili.

Motiv nemoci a bolesti je tu něčím, co vypravěččinu závislost na sběru stále více komplikuje a omezuje, co z ní ale činí také opravdovou heroinu: bytost téměř nemohoucí, která však všechny své chybějící síly věnuje tomu, aby bolesti a s nimi spjatá omezení statečně ignorovala a s téměř nadlidským odhodláním vzdorovala předurčení a až do svého konce usilovala o existenci podle vlastních představ. Ve vypjaté předposlední epizodě proto vzdoruje rozbouřené přírodě a zachrání si dokonce život i po pádu do vzedmuté řeky. Logika autorčina vyprávění totiž velí, aby hrdinčina nezadržitelná cesta do tmy skončila až v okamžiku, kdy si i ona uvědomí, že je konec. Teprve poté se v posledním vypětí vydrápe na půdu mezi byliny, které tam po léta sušila, ulehne a stane se jednou z nich. Pokorně přijme svůj osud a možná se znovu stane vílou, jež se rozplyne v řádu, s nímž byla vždy tak spjata.

Výsledkem tohoto „bolavého psaní“ je živé a pro náročnějšího adresáta přitažlivé literární dílo, které má zajímavé téma a obratně si pohrává se zvolenou narativní formou, jakož i s významovou polaritou, rodící se z napětí mezi zdánlivě věcným popisem každodennosti a mnohoznačností kontextů a podtextů, jež vypravěččina slova v podtextu asociují.