Máloco tak škodí poezii i myšlení o ní jako snaha škatulkovat. Toť banální fakt. A přece tam někde vespod máme snad všichni rádi ono bezpečné pletivo pojmů, jež nás chrání před nálety nočních můr, citových otřesů nebo božských zjevení; ať jsou experimenty chladivé a neosobní, lyrika lyrická jako třešeň, ať o sobě někdo buď mluví, nebo o sobě nemluví vůbec, a pokud je jeho básnění promyšlené, ať proboha není tak vášnivé. Co je to za pořádky, všechny tyhle rozměry (s)mísit, (s)kloubit a (po)spojovat? Takže, pokud lpíte na jasných řádech, na vymezených liniích, odložte druhou sbírku slovenského básníka a literárního kritika Dereka Rebra a nečtěte ji. Pokud ovšem je váš duch nakloněn vlastnímu dobrodružství poezie, poezii neobvyklých úhlů, možností a především paradoxů, pokud zkrátka potřebujete, aby vás poezie svojí jehlicí bodla pod kůži a jemně zranila, pak vytrvejte, čtěte Rebrovu knihu a budete po zásluze odměněni.

Sbírka Ako tieň na pľúcach se nám sotva otevře, zůstaneme-li trčet v jednorozměrném myšlení, které se bojí protikladů. Uveďme na začátek alespoň jednu celou báseň, abychom si ohmatali Rebrovu básnickou metodu nebo lépe řečeno jeho poetický pohyb; i tato báseň tak jako všechny ostatní v knize je bez názvu:

na streche mäso
pod podlahou hák

priestorom vášeň
kto ju (ne)zachytil

dlhujeme si
nákupy filmy zastávku
pred
vraciame si (tele)gram

píše
posielaš lode

(st)riasa v hrdle
nad hlavou

kartami k budúcim

na breh v(t)rhla.

Tomu, kdo touží po jasném a jednoznačném, Derek Rebro čtení neusnadní. Záměrně pracuje s prolukami, pomlčkami, zamlčuje celé pasáže a spoje, slova mu mizí v tichu a pak zase vyplouvají jako fragmenty. Předkládá před nás básně-zápisky evokující vlastní intimitu (jejímž specifikům se ještě budeme věnovat), aniž by umožnil snadno dešifrovat původní zdroje a pohnutky. Někdy je však vytušíme ve velmi smyslových a konkrétních slovech či spíše situacích, které jeho básněmi probleskují. Motivicky se pak tato sbírka básní napíná mezi až dětskými zkušenostmi

lopty
iba občas dve

nedopitá kofola
dokonavé slnko

v cukrovej vate

sršeň

a erotickou a milostnou strunou. Právě fragmentárnost a záměrné vypouštění podtrhují intenzivní důvěrnost veršů, a přece – a zde se skrývá jeden z paradoxů této poezie – Rebrova sbírka působí velmi kompaktně, skoro až jednolitě.

A máme tu další paradox. Přese všechnu zhuštěnost a zkratku se Rebrovi daří – díky specifické básnické hře – otevírat na mnoha místech další možnosti čtení. Toho dosahuje slovními hrami, při kterých dělí slova na morfémy (např. (st)riasa, (o)tvor, (st)rana), čímž dynamizuje významy a umožňuje jednotlivým obrazům i celkům, aby z(ne)klidňujícím způsobem ožívaly. Tyto hry tak nejsou okrasou, ale rafinovaným funkčním stavebním prvkem. Derek Rebro experimentální hru využívá jako formu adekvátní rozjitřeným citovým obsahům.

Právě tak si rád pohrává s osobami:

pred dverami
za nimi

komu patri(m)

oko sleduje seba
nevníma(m).

Ani tohle není samoúčelné. Protože v jeho básních si s námi hraje na schovávanou a odhalovanou i samotný subjekt. Je i není. Už dlouho jsem nečetl tak bytostně – svým způsobem – intimní lyriku, a současně Rebro tuto důvěrnou niternost rozlamuje a vysvobozuje z krunýře uzavřenosti a nesdělnosti. To je fascinující paradox jeho poezie a současně možná inspirativní cesta i pro jiné básníky.

A další protiklad – ačkoli jde de facto o experimentální poezii, básně působí místy až hladivě starosvětsky, až snově tradičně. Tak se přítomnost a minulost v jeho básnickém „deníku“ podivně zasnubují. Nádherně je to vidět v následujících verších:

stracáš sa
v(y)dychuješ

zo mňa
do mňa

stierače zastali

odhal (vystúp)

korenie v herbári.

Ostatně frekventované je například slůvko ihlice. Rebro nechává tyto staré obrazy vyplouvat jako útržky duše. A duše si ráda pamatuje a připomíná.

Mluvíme-li o důvěrnostech, vyjádření a překročení subjektivity se motivicky odehrává v oblasti (homo)erotické lásky. Celou sbírku tak lze číst i v kontextu queer literatury. A právě v místech, kde Rebro dovolí milostnému víru vytrysknout, je jeho poezie nejsilnější.

roky s tebou
toky (bez) iného

zrnká (ne)presypem
klíčia

(roz)pálené telá
rovný povrch

vášeň

(b)análna

množme sa do mušle
prilož k hlave

vlož(me) odkaz

krop(me) nocou

Samozřejmě se vnucuje otázka, do jaké míry ony zvláštní hry, ono skrývání a odhalování subjektu, souvisejí s otázkou, jak se LGBT lidem v současném Slovensku žije. Nicméně právě v kontextu homoerotické literaury je Rebrova kniha velmi záslužná. Homosexuality se nezmocňuje zevně (což by mohlo prozrazovat nejistotu), nýbrž ji klade do-
vnitř své poezie jako samozřejmost. Homoerotická zkušenost je specifickou manifestací obecně lidské lásky a blízkosti.

Rebrově sbírce dominuje paradox za paradoxem. Jazykově je experimentální a současně tradičně lyrická; fragmentární, a přece celistvá; významy vypouštějící, a zároveň je stále množící; subjekt zakrývající, a přesto neustále odhalující. Tyto protiklady a jejich umné, elegantní, nikoli však manýristické či manipulativní zpracování činí z jeho sbírky skutečnou básnickou událost.