SakiVůl v chryzantémách

Současnost edwardiánské Anglie

Reflektuje Patrik Linhart

…kdo tvrdí, že nový překlad je lepší a kniha čtivější, zaslouží si, aby mu byly vytrhány nehty a maso oškrabováno železnými pláty až na kost.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 17/2015

Hector Hugh Munro (1870–1916), píšící pod pseudonymem Saki (vypůjčil si ho od perského básníka Omara Chajjáma), patří k tzv. lesser British writers – z toho prostého důvodu, že těžiště jeho díla spočívá v povídkách (a povídky, jak známo, do kánonu velké literatury nepatří). Během svého krátkého života (ve 46 letech padl v bitvě na Sommě) vydal dva romány, tři dramata, historické pojednání o Rusku, dvě travestie díla Lewise Carrolla a Rudyarda Kiplinga a tři sbírky povídek (čtvrtá se dočkala publikace až po jeho smrti, roku 1919) – a právě z nich vyšly v českém jazyce už čtyři výbory.

Nejnovější knížka je v lecčems unikátní: povídky si vybralo a přeložilo 25 studentů v rámci překladatelského semináře. V ediční poznámce se dočteme, že

„jedním z kritérií výběru bylo také zaměření na povídky, které v dosavadních českých překladech […] nevyšly.“

Je tedy s podivem, že takových textů je v knize pouze sedm. K tomu se vztahuje editorská noticka, že

„stávající české překlady jsou mnohdy poněkud zastaralé.“

S tímto tvrzením personelně nemohu souhlasit, a to ze dvou důvodů. Co se prvního týče, mohu uvést již klasický důkaz: srovnání dvou překladů Huysmansova románu Naruby, jednak od Arnošta Procházky (1905), jednak od Jiřího Pechara (1979) – kdo tvrdí, že nový překlad je lepší a kniha čtivější, zaslouží si, aby mu byly vytrhány nehty a maso oškrabováno železnými pláty až na kost. Druhý důvod je čistě utilitární – jistě najdeme řadu textů, které si svůj „český“ debut zaslouží (byť souhlasím s editorem, že mnoho povídek je až příliš časových – ostatně Saki byl journalista). Ale jen pro tu srandu srovnejme překlad hned eponymní povídky „Vůl v chryzantémách“ od Marie Šmilauerové a povídku „Vůl, který neměl stání“ (v originále „Stalled Ox“) z výboru Léčba neklidem (1989, 2001) od Františka Vrby.

„Měl domek v zelené vilové čtvrti, která jen stěží unikla označení předměstí.“

(Šmilauerová)

„Měl domov v parkové čtvrti poseté vilami, která jen o vlásek unikla potupnému označení periférie.“

(Vrba).

Pro pochopení hodnot a životního stylu edwardiánské Anglie (1901–1910) je Vrbův překlad alespoň v tomto punktu pronikavější. Totéž se týká překladu jednoho z obrazů hlavní postavy „Vlci na římské Campagni“ (Šmilauerová) – „Vlci v římské Campagni“ (Vrba): Campagna je nížinatá krajina poblíž Říma, už proto je vhodnější říkat „v“ spíše než „na“. Nechci zobecňovat, ale některým současným překladatelům chybí širší přehled a znalost reálií – navzdory tomu, že „svůj“ jazyk ovládají, i díky současným podmínkám, bravurněji než jejich předchůdci.

Samozřejmě – dovolím si citovat jednu ze Sakiho oblíbených literárních postav, Reginalda – „záleží na duchu, v jakém je věc pojednána“. A u Reginalda se ještě zastavíme. Saki ve svých povídkách vytvořil dvě výrazné postavy – Reginalda (rané dílo) a Clovise (dle Jaroslava Hornáta „vylepšeného Reginalda“). Tito protagonisté mnoha povídek jsou nositeli břitkého britského humoru, antiměšťáckého nadhledu a dandyovského životního stylu. V jediném reginaldovském příběhu v přítomném výboru – „Žena, která se rozhodla mluvit pravdu“ – se překladatelé rozhodli nahradit vypravěče (je zmíněn pouze v první větě) Clovisem. Je to poněkud svévolný zásah, s jakým jsem se dosud nesetkal, tedy s výjimkou posledního amerického korektního vydání Huckelberryho Fina („negr“ je nyní „otrok“), ale myslím, že autor by neměl námitek (Saki, nikoli Twain).

Protagonisté mnoha povídek jsou nositeli břitkého britského humoru, antiměšťáckého nadhledu a dandyovského životního stylu.

Ve všech českých výborech ze Sakiho – Vůl v chryzantémách není výjimkou – najdeme dva typy povídek. První jsou komické, ironické, občas černohumorné šlehy, nezřídka pointované bierceovským „shock attackem“. K nim patří všechny povídky s Reginaldem a Clovisem i příběhy, jejichž hybateli jsou něžné dívenky se zlomyslným smyslem pro humor (jako „Kanec“). Klasickým příkladem sakiovské léčby šokem je „Mlčenlivost lady Anne“; pointu však neprozradím. Druhým typem jsou temné příběhy – osudy neodvratně řízené fatalitou nebo černou magií. Příkladem jsou povídky jako „Sredni Vaštar“, která se objevila v mnoha antologiích záhadných a hrůzostrašných příběhů, „Vetřelci“ a „Štvanec osudu“. Poslední z nich začíná, jako by ji psal Dickens z Ponurého domu:

„V blednoucím světle pošmourného podzimního odpoledne se Martin Stone trmácel zablácenými pěšinami a polními cestami, o kterých přesně nevěděl, kam vedou.“

Na ostré hraně obou typů stojí povídka „Otevřené okno“, která začíná jako čistokrevný duchařský horror a končí jako… inu jako groteska. Připomeňme si (omlouvám se, pokud tak činím více než posté) výrok Ladislava Klímy: „Směšnost a hrůznost jsou sestry.“ Platí to zvláště v příbězích, v nichž se v hlavní roli ocitají zvířata – komická, směšnohrdinská i děsivá. Vedle již uvedených temných příběhů zde musím vyzdvihnout povídky „Esmé“, „Tygr paní Packletideové“ nebo „Vlčice“. V té šarlatán podle všeho promění hostitelovu ženu ve vlčici a odehraje se následující přízračný dialog:

„Co ji proměnit v králíka?“ – „Nemyslím, že by se plukovníku Hamptonovi zamlouvalo, kdyby se jeho manželka postupně měnila v celou řadu zvířat podle vašich přání,“ poznamenal Clovis. – „To nedovolím,“ zahřměl plukovník.

Vida, plukovník se projevuje jako postava z moderního horroru: naoko racionálně, ale přece jen – naprosto šíleně. Takový svět pro nás Saki stvořil před sto lety a my v něm pořád žijeme, nebo ne?

„Takže Afghánistán. S tím jsme párkrát válčili; osobně se domnívám, že namísto bojů jsme se od nich mohli něčemu přiučit“

, čtu v povídce „Sedmilháři“. Stále nic? Ale tohle vás přesvědčí docela určitě. V povídce „Chvalozpěv“ hodnotí Bertie van Tahn básnický výkon svého přítele Clovise: „Většina čtenářů se bude domnívat, že punkah je typ chlazeného nápoje nebo hudební styl.“ Saki byl visionář, vi-si-o-nář!

Chviličku.
Načítá se.
  • Patrik Linhart

    (1975, Duchcov), básník, výtvarník, perfomer a essayista. Autor sbírek poesie a mikropovídek (mj. Vienna Calling, 2014), člen radikálního baletu Vyžvejklá Bambule, vexilolog (Vexilologický kabinet britského impéria, 2009), přispěvatel časopisů Tvar ...
    Profil
Saki

Vůl v chryzantémách

Pistorius & Olšanská, Příbram, 2015.

Současnost edwardiánské Anglie

Souvisí

  • Viktor ŠpačekNejasný rozměr

    Zpěvy marnosti

    Reflektuje Božena Správcová

    Nejasný rozměr je třetí básnickou sbírkou Viktora Špačka, autora zkušeného a vzdělaného jazykově i výtvarně. Čistá, jásavá zeleň obálky, jemně narušená pouze jednoduchým a trochu prvoplánovým měřítkem na okraji, dokonale ironizuje jak název celé sbírky, tak i téma a vyznění textů. I v tom by bylo možné Viktora Špačka rozeznat – v ironii, která najust neudělá ten poslední krok, kočka, která ulovenou myš najust na rohožce nevystaví…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2015
  • Nad knihou
    Alejandro JodorowskyPsychomagie

    Toto je můj mladý text

    Reflektuje Nikolaj Ivaskiv

    Kniha Psychomagie (Malvern, 2015) chilského filmového režiséra a avantgardního umělce Alejandra Jodorowského je pozoruhodným představením jeho léčitelského daru, který se promítá snad do všech stran autorovy tvorby. Mimo své umělecké aktivity, kterými se zároveň živí, je totiž bytostí ovládající tisícero umění, jak uzdravovat. Tento básník, režisér, scenárista a autor komiksů je rovněž vzdělaným psychoanalytikem, který svou terapeutickou metodu mísí s mnohaletými zkušenostmi ze spolupráce s různými šamany či léčiteli, s hlubokým vhledem do náboženských tradic a uměním výkladu tarotových karet.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2016
  • Petr KrálVlastizrady

    Vejce a zpěv

    Reflektuje Jan Štolba

    Dějiny jsou jen převlečený podzim. Samy sebe poznáme až ve šramotu na druhé straně dveří.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 11/2016