Petr KrálVlastizrady

Vejce a zpěv

Reflektuje Jan Štolba

Dějiny jsou jen převlečený podzim. Samy sebe poznáme až ve šramotu na druhé straně dveří.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 11/2016

1

Kolem vejce se rozkládá svět. Svět rozháraný, už ne moc čitelný, ale s náznaky zbytků všeho možného. Smetiště, ale i shluk jakýchsi pořád ještě obrazů. Chaotický chumel kolem jasného, nepochybného tvaru vejce. Je snad zřetelný, nepochybný svět uvnitř toho vejce? A my se jen hemžíme, se svým haraburdím, snažením, ztrátami, nároky, ústupky – kolem vejce? Vejce určující, vejce se vydělující, vejce jasné, hladké, okrouhlé, počátek o sobě. Co bylo dřív, vejce, nebo svět? Vejce – anebo zpěv?

Když se podíváme zblízka na básníkovu vlastní kresbičku, zdobící obálku nové sbírky Petra Krále Kolem vejce, uvědomíme si, že zmatek kolem čistého vejčitého tvaru tvoří především stopy, šlápoty. Snad jen náhodou zůstalo vejce nerozšlápnuto. Původci stop ztropili kolem vejce svůj posedlý, veledůležitý taneček a zas se vytratili. Zůstalo vejce, ryzí tvar uhnízděný v chaosu šlépějí. Poslední orfické vejce, nesoucí v sobě jas světa. Podobně Král ve své poezii ohledává rostoucí chaos dneška, uvnitř něhož se snad ještě ukrývá zbylá křehkost, zranitelnost, skrytý dotek snesitelnějšího, lidštějšího světa.

2

Královy básně lamentují nad světem, jenž se plní odcizením, hrubne a je zbavován kouzla, v němž intimita s důvěrností vychládají, nezměrnost je stále lépe měřitelná, dálka, toulka, věčnost mají čím dál přistřiženější křídla. „Dnešní svět: kam se v něm vůbec dá dojít?“ Obecnější pohled na epochu, pochyby, námitky a protesty vznášené vůči smrákající se pozdní civilizaci, se v Králových básních rozpouštějí do každodenního vzdoru vůči malosti, upachtěnosti, nevkusu, omezeným obzorům. Napříč sbírkou najdeme spoustu oněch chaotických ťápot, jež bez citu či rozmyslu vytrvale narušují „rozlohu“ světa. „Daleká cirkulárka v hloubi ostrova mlhy / bez konce rozřezává věčnost na prkna“. Jindy zas, v jedné z mnoha cestovních básní, se slije dohromady dupot děcek v místnosti nad hostinským pokojem se zuřivým tlukotem dělníků, jenž stoupá ze světlíku. Mučivý svět plný únavných, vysilujících překážek.

Král si nebere servítky, často se mu svět a lidé před očima nevyhnutelně mění do podoby přihlouplé, hadrovité burlesky. Spatří-li básník vadu, groteskní rys, malost, ubohost či trapnost, neváhá je vypíchnout, obrazně uzemnit na věčnou památku, a současně se nerozpakuje sebe sama z tupě a groteskně „cvičícího“ davu vydělit – „jako obvykle nevím / co po mně chtějí.“ Dokáže v tomhle být nemilosrdně upřímný. Třeba pozoruhodná báseň „Vám“, v níž přímo oslovuje své spolucestující, jedoucí „v tomtéž vlaku / ale ne ke stejnému cíli“, je pojata až jako básnický manifest, vyslaný k těm „druhým“, co tak lehkovážně a bezohledně směňují svou pozornost a citlivost vůči světu za konformitu a povrchní hlučnost.

Ale není v lání světu též obsažen útěk? Útěk od svých vlastních temnot a trhlin, jež mají být překryty trhlinami a temnotami okolního světa? Všímáme si, jak natěsno básník do obrazů světa, z něhož cítí nutnost se vydělit, vplétá momenty velmi osobní, soukromé. Dějinný čas je zhusta k nerozeznání od roviny docela niterné, pozdní hodina světa se překrývá s připozdíváním privátním; uniknout vlastně není kam. Vždyť i my sami jsme též podivný imprint toho, co odmítáme, co nás vyvrhuje, s čím se navzájem nepřijímáme; i my tančíme svůj tanec mezi vejci, holými podobami světa, jež můžeme do sytosti pojmenovávat a usvědčovat – až do bodu, kdy náhle nelze než celou změť s úlevou přijmout. Světu utéct nelze, jakož ani sobě.

Královy úniky jsou ovšem často rovnou sestupy k elementárním podstatám, jež neseme v sobě i jimiž se svět drží v oběhu kolem své osy. Sezóny, noc a dny, domov a cizina, zůstat – a ztratit se za obzorem a tam zhluboka vydechnout. Samota, a sdílení světa s blízkou duší. Králova poezie je plná těchto tichých poryvů od podstaty k podstatě, je jasné, že podstaty si směňují identity, živí se sebou navzájem, tma ženou, žena tmou, dálka naší nepřítomností i věčným vyrážením na cestu. Dějiny jsou jen převlečený podzim. Samy sebe poznáme až ve šramotu na druhé straně dveří.

3

Je pozoruhodné, jak básník sebe sama do burlesky světa čas od času zahrne. V krátkém, „odlehčeném“ oddílu sbírky nazvaném „Příčesek není břemeno“ najdeme báseň „Prosba“. Netypicky pro Krále – jde o modlitbu.

„Ach, pane / upři na mne / své neviděné oko, / změř jím mou táhlou / pokoru / a slyš mou prosbu: / dej mi, ach pane / příčesek / ne méně / a ne víc“

– Odvěká výčitka převedená v (rafinovanou) prosbu. Pokora vtělená do skeptického úsměšku. Pane, jenž jsi stvořil vše, tedy i příčesek (jakož i pleš a čas), dej mi právě jen příčesek. Tu nicotnost. Bereš-li mi čas (to podstatné), přihoď aspoň tu směšnou, frivolní protiváhu. Pane, odvaž se zkompromitovat sám sebe příčeskem, jejž mi daruješ.

Blasfemie stvořená z naděje, že Pán má smysl pro humor. A humor vzešlý z citu pro realitu: příčesek je nenápadným výrazem naší heroické odvahy vzdorovat času, malý vzkaz Bohu, že jsme pochopili, jak to myslí s naší nicotností i vesmírnou sebestředností, pokorou i vzpourou. Pane, jenž obdařils nás trapností a groteskností, hleď, jak noblesně je ponesem na svých kebulích, rovnou před Tvým zrakem. Hravá i vnitřně vážná, dandyovsky „drzá“ i omšele pokorná, obnažená, odevzdaná, absurdní, lidská, mrazivá i hřejivá – kdoví, možná jedna z nejlepších českých básní!

4

Většinu sbírky tvoří dlouhé, volně plynoucí, nijak se neomezující básně, jež nemají potřebu se úzce koncentrovat, čistit k vycizelovanému tvaru, odhazovat zátěž. Ne, básníkovo vidění a postihování je soustředěné setrvale a z podstaty, i při vší své extenzivitě, meandrující důkladnosti. Podobnou poezii nemáme potřebu obdivovat pro její stavbu, vybroušenost, promodulovanost, sevřenost; nebudou nás zde oslňovat (rušit) zbytečné finesy, efekty, pointy. S touto poezií stačí plynout vpřed, stejným tempem, jímž plyne vpřed i ona.

Králova poezie chce postihnout dobu a svět v jejich úhrnu, vyslovit se k nim podstatně a zásadně, byť třeba z pozice toho, kdo stojí na okraji. Všudypřítomná Králova dialektika: obraz světa a doby podaný skrz privátní emotivní postoj vůči nim, ať už půjde o ironii, groteskní deformaci či zas o pocit nostalgické sounáležitosti, slasti z prchavého bytí. Chuť na svět – a zároveň melancholie z něho, zklamání (ne-li znechucení) ze současnosti, jež na všech stranách ztrácí svou jemnost, hloubku, zázračnost. Jenže „zklamání“ se vzápětí přirozeně přelévá do svého druhu fascinace, nezřídka příkře, „křečovitě“ črtané:

„o kus dál sere pes pod chodník / hned vedle ztracené stříbrné lžičky kterou ještě před ztrátou / stihnul kdosi úžasně vycídit“

„vyklizený“, či se zas nabízí jako věčně opakovaná slavnost, jež ovšem je slavností poslední – „jiná není a nebude“.

5

Dialektika slavnosti: její světla slibují hned tu příští, další slavnost; ze zpětné perspektivy se však každá slavnost nevyhnutelně zdá též slavností jedinou a poslední. Slavíme vždy poprvé a naposledy. Pojem slavnosti má pro Krále význam obrazný („malebný“), ale i hluboce existenciální. Slavnost je územím, kde se malebný, imaginativní impuls uskutečňuje hned jako význam, přesah, existenciální podstata. Rozzářená světla slavnosti evokují pospolitost, euforii (a důvod k ní, či zas její čirou bezdůvodnost), modus pohybu: proplouvání mezi hosty, přáteli, cizinci, od hloučku k hloučku, s vloženými prolukami samoty. Ruch prolnutý intimitou, život a jas na kraji tmy. Slavnost však má i svou vrozenou nemilosrdnost: je uctěním reality, dokonce vytržením z ní, svou vnitřní „prázdnotou“ a zbytností (vždyť život jde dál i bez slavnosti) je však též křehkou nádobou pozemské nicotnosti.

Král delší dobu sleduje zejména slavnosti dohasínající, kdy zbývá doslovit (dooslavit) již jen to nejbazálnější. V básni „Ještě Benátky“ se slavnost a slavení docela vyváží ze své běžné ikonografie a zbude syrová, bezpříznaková „oslava“, jíž se ujme noční vítr, slavící tím, jak se zmocňuje všeho volného, odchlípeného, šosů kabátu i cárů plakátu… Ruch a intimita slavnosti se propadly do holého, neúprosného vanutí; nezbývá už ani vzpomínka na hasnoucí světla, jen bezedná „sláva“ odvrácené strany všeho. Svět slaví dál i bez nás, činí tak od počátku, chybět mu nebudeme.

6

Král v nové knize nabízí zas jen svůj hlas, jejž dobře známe, sbírku při vší „dionýské“ hutnosti, bohatosti a meandrovitosti též provází pocit zklidnění, vyrovnanosti. A metaferein, básnický přenos a transfer, děje se zde na té nejširší škále, od smyslového postřehu („horké hobliny zlata“) přes složité asociativně-obrazně-myšlenkové konstrukce či kaskády („wafky jsou stará kamna / a čím dál rozšířenější způsob myšlení břichem, noc nás tráví všechny jeden přes druhého“), burleskní „předělávky“ světa („Na jednom nároží si flétnista píchá inzulin / na jiném hornistovi berou krev“), nadějeplné přeslechy („Hledejme hvězdy mezi sloupy […] Až po nasazení brýlí je vidět […] Hledáme hvězdy mezi e-shopy“), noční zamumlání („tma v kuřeti osmdesát korun…“), vize, v nichž jako by se svět mohl nekonečně loupat a dobírat své nedoberné podstaty –

„předem pozorováni dítětem nebo zvířetem (chlap v masce, jistě, / i pod ní má ale kančí hlavu)“

–, až po čiré niterné „situace“, podané více méně prózou, bez obrazné nadstavby:

„Cílem cesty je někdy jen usednout na místo zesnulého / a vzít na sebe jeho mlčení v pracovně obložené knihami, s výhledem do podzimu…“

7

Jako v předchozích sbírkách i tady narazíme na (zdánlivý?) paradox: autorovi s tak bytostným básnickým pohledem na svět se zdá být přirozeně blízká – volná prozaická dikce. Královy verše jsou často klidným říkáním, básně jsou „vyprávěny“ bez větší potřeby mélicky, rytmicky rozehrávat verš. Hned úvodní text sbírky bychom mohli bez potíží přepsat do zřetelných, rozmyslně za sebou kladených vět. Ostatně „próza“ veršů zde dokonale souzní s tématem návratu na zmlkající předměstí, domů, na okraj, kde i původně slibné ústí ulice se nakonec jen tak „zhoupne“; návrat k odmlce všech příslibů. Časem právě v prozaické dikci můžeme odhalit jedno z kouzel Královy poezie: totiž báseň pojatou jako „esej“, jenž nepotřebuje hned „zpívat“, ale je především pokusem o vytvoření prostoru, v němž skutečnost a imaginativní myšlení budou mít dost ticha k vzájemné mezihře.

Tedy žádný zpěv, ani orfický podtón? Ale jistěže ano, Královy verše se však jako „zpěv“ uskutečňují až v hlubinnějším rejstříku. Zpěv je „vnitřní vejce“ této poezie. Křehká i odolná podstata vespod, prapůvodní tvar celistvé vize prostupující napříč verši.

A jak to takhle řekneme – už se hrnou výjimky. Tak již zmíněná „Prosba“ – to je přece zřetelný zpěv, dandyovské pouliční pohvizdování do prázdných nebes. Nebo nádherná závěrečná báseň „Vieni“: báseň – vábení, vzývání, slibování, prostupování. Báseň rozpředená z počátečního rytmu do sebe vplétaných, mámivě opakovaných „pojď“, „přišla“, „došla“, „tady“, „teď“ či „zas“:

„Pojď; ne pojď blíž / nebo přijď zas, / jen pojď jako se říká buď, / zas a zas tu buď / v pojď, mém i tvém…“

Tady zpěv pevně převzal otěže a báseň se ráda poddala. Počáteční slovní kontrapunkt se v druhé půli básně přeline do konkrétnějších vizí, ale i zde, ve vláčném vizuálním rytmu, sotva vnímáme, kde přesně končí moře a začíná pevnina, město, konečná tramvaje, poušť. Horkost jedině za mrazu, mráz zas rovnou na prahu léta, na sněhu okamžitě krev. Zvoucí, hybné „pojď“ přepodstatněné do pevného, ontického „buď“. Pojď – zpěv sdíleného útěku. Pojď se mnou do podsvětí tohoto světa, jenž nás tolik vábí i odmítá, do podsvětí tak těsně vsunutého za svět, tam se ztratíme. Královi se podařilo sbírku ukončit tím nejopravdovějším počátkem.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Štolba

    (1957), literární publicista a básník. Literární reflexe uveřejňuje nejčastěji v časopisech A2, Host, Tvar a Respekt.
    Profil
  • Petr Král

    (1941), esejista, literární publicista a básník. Literární reflexe nejčastěji uveřejňuje v časopisech Kontexty, Souvislosti a Tvar.
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Alejandro JodorowskyPsychomagie

    Toto je můj mladý text

    Reflektuje Nikolaj Ivaskiv

    Kniha Psychomagie (Malvern, 2015) chilského filmového režiséra a avantgardního umělce Alejandra Jodorowského je pozoruhodným představením jeho léčitelského daru, který se promítá snad do všech stran autorovy tvorby. Mimo své umělecké aktivity, kterými se zároveň živí, je totiž bytostí ovládající tisícero umění, jak uzdravovat. Tento básník, režisér, scenárista a autor komiksů je rovněž vzdělaným psychoanalytikem, který svou terapeutickou metodu mísí s mnohaletými zkušenostmi ze spolupráce s různými šamany či léčiteli, s hlubokým vhledem do náboženských tradic a uměním výkladu tarotových karet.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2016
  • 969 slov o próze
    Anna BolaváDo tmy.

    Do tmy.

    Reflektuje Pavel Janoušek

    Původní dlouhovlasá víla se tak během vyprávění mění v trosku s padajícími vlasy, jež je zcela zbavená nejen mezilidských vazeb, ale dokonce i pudu sebezáchovy, který běžné lidi nutí, aby svá onemocnění léčili.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2016
  • Derek RebroAko tieň na pľúcach

    Paradoxní intimita Dereka Rebra

    Reflektuje Adam Borzič

    Ačkoli jde de facto o experimentální poezii, básně působí místy až hladivě starosvětsky, až snově tradičně. Tak se přítomnost a minulost v jeho básnickém „deníku“ podivně zasnubují.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 14/2015
  • SakiVůl v chryzantémách

    Současnost edwardiánské Anglie

    Reflektuje Patrik Linhart

    …kdo tvrdí, že nový překlad je lepší a kniha čtivější, zaslouží si, aby mu byly vytrhány nehty a maso oškrabováno železnými pláty až na kost.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 17/2015
  • Viktor ŠpačekNejasný rozměr

    Zpěvy marnosti

    Reflektuje Božena Správcová

    Nejasný rozměr je třetí básnickou sbírkou Viktora Špačka, autora zkušeného a vzdělaného jazykově i výtvarně. Čistá, jásavá zeleň obálky, jemně narušená pouze jednoduchým a trochu prvoplánovým měřítkem na okraji, dokonale ironizuje jak název celé sbírky, tak i téma a vyznění textů. I v tom by bylo možné Viktora Špačka rozeznat – v ironii, která najust neudělá ten poslední krok, kočka, která ulovenou myš najust na rohožce nevystaví…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2015