Milí čtenáři Tvaru,

letošní jedenáctka září v barvách aktivismu. Aktivismem se zabýváme v rozhovoru čísla s americkým prozaikem G. S. Evansem, v anketě, básních i dalších textech. Aktivismu je všude kolem nás plno, a přitom ho ještě stále není dost. Proč právě toto téma? Doba ho probouzí. Jen úplný ignorant by popřel, že žijeme v čase zlomu a ve světě vymknutém z kloubů, který prochází proměnou, jejíž výsledek je zatím velkou neznámou. Nedávné prezidentské volby v Rakousku ukázaly, že náš region je rozdělen (v případě našeho jižního souseda dokonce přesně napůl) na dva tábory – na konzervativní a nacionalistický tábor, který touží obnovit hranice na všech rovinách, a otevřený, občanský, eko-sociální tábor, jenž hledá (zatím jen váhavě) alternativu k současnému kapitalismu. Jedno je jisté: tradiční liberální střed, tvořený v Evropě především sociálními a křesťanskými demokraty, je v těžké krizi (jak jinak vyložit, že ani jeden kandidát těchto vládních stran, které Rakousko určovaly víc než čtyřicet let, se neprobojoval do druhého kola voleb?). Špatná politika tohoto středu, podřízení se neoliberalismu, tento zánik ideových východisek, který postihl evropskou tradiční levici i pravici, plodí napětí a touhu po změně. Připočteme-li k tomu migrační krizi, klimatické změny a geopolitické posuny, máme před sebou zřejmě několik horkých let. Ne, nechci předstírat názorovou neutralitu v čase, kdy je jen čirou chimérou. Nepovažuji ony dva tábory za stejnorodé. A bojím se těch, kterým jejich postoje diktuje pouze strach. Současně strach mnohých Evropanů chápu – tak jako touhu po změně. Pravicoví populisté s tímto strachem i touhou překonat krizi liberální demokracie umně nakládají, plodem jejich manipulací je nezřídka nenávist.

V takové době jsou potřební lidé, kteří se nebojí angažovat a následovat hlas svědomí. Takovými lidmi jsou i aktivistky a aktivisté Autonomního centra Klinika, jež se u nás stalo symbolem občanské společnosti. Není to dlouho, co byla Klinika opět vystavena manévrům policie pod záminkou hrozícího bombového útoku. Některé aktivistky a někteří aktivisté nicméně zůstali uvnitř, připoutali se k betonovému sudu nebo vylezli na střechu jako projev pasivní rezistence. Policie sud rozbila, aktivisty polévala vodou a prostor uvnitř zdemolovala. Klinikáři se ale na Kliniku opět vrátili. Odvaha, s jakou hájí svůj sen o jiném světě, který nestojí ani na násilí a netoleranci, ani na diktátu peněz, mi hluboce imponuje. Mají můj obdiv. Společnosti ukazují, že existuje i jiná odpověď na stávající krizi než strach a nenávist – tvorba nové občanské kultury.

Přeji vám aktivní čtení.