„Nejproklatější darebáci z Mexika, z Texasu, z Kalifornie i z jiných států nacházejí v Arizoně spolehlivé útočiště před svými soudci. Většinu obyvatelstva tu tvoří vrahové a zloději, hrdlořezi a falešní hráči. Všichni zde musí být stále ozbrojeni a krvavé scény jsou tu na denním pořádku. O nějaké vládě zde nemůže být ani řeči, tím méně o nějaké zákonné nebo vojenské ochraně. Zaměstnání tucsonské posádky spočívá v tom, že se opíjí a nechává věcem volný průchod. Tak je zřejmě Arizona jediné místo v zemi civilizované vlády, kde si každý vykládá spravedlnost, jak se mu zlíbí.“

– Takto nelichotivě popisuje tvou domovskou Arizonu, respektive město Tucson, v němž žiješ, v úvodu Petrolejového prince Karel May (aniž by tam kdy byl, pochopitelně…). Jak bys obé charakterizoval ty sám? A jaký je tvůj vztah ke Karlu Mayovi?

Do té doby, než jsem začal žít – aspoň na částečný úvazek – v České republice, jsem Maye vůbec neznal. Když jsem se o něm a o jeho popularitě ve střední Evropě dozvěděl, zajímalo mě, jestli ho znají také fanoušci westernů a kovbojek v Arizoně. Tak jsem se na něho zeptal třeba jedné průvodkyně v kovbojské síni slávy Rexa Allena v arizonském městečku Willcox, ta o něm ale nikdy neslyšela.

To ty jsi mi loni doporučil, abych si Petrolejového prince přečetl, byla to pro mě zvláštní zkušenost. Obdivuju, jak May vylíčil Arizonu: geografický popis zhruba odpovídá skutečnosti, ale vše ostatní si musel vymyslet, detaily jsou tím pádem až trochu fantastické. Nejzajímavější mi připadl jeho popis krajiny: irealističnost kaktusů, hor či puebel. Po přečtení Petrolejového prince jsem ze zvědavosti sáhl po podobném textu od legendárního amerického spisovatele westernů Zanea Greye. Ten žil několik let také v Arizoně, kde se odehrává jeho román Arizonský Ames. Imponovalo mi, jak přesně, a zároveň i básnicky, psal o krajině a jak realistickým postavám ve srovnání s Mayem vdechl život. Avšak právě proto neprobouzel jeho román moji představivost, rychle mě znudil a ani jsem ho nedočetl, na rozdíl od Maye – což možná vysvětluje, proč jsem se stal „uprchlíkem“ z americké literární scény.

Neprcháš kromě americké literární scény z Ameriky jako takové? Rok co rok trávíš několik týdnů či měsíců v Česku, rozhovor s tebou v Britských listech z roku 2009 byl nadepsán tvým doznáním: „Evropa mě přitahuje intelektuální, politickou a literární kulturou.“ Mohl bys tento svůj výrok nějak rozvést? Čeho všeho se ti v Americe nedostává?

Evropa mě přitahuje ze všech těch důvodů, které jsou v titulku vyjmenovány. Jednak svou politickou kulturou, která je tu díky poměrnému zastoupení velmi rozmanitá; i strany a hnutí, jako jsou třeba Zelení nebo Piráti, mají na rozdíl od Ameriky šanci dostat se do parlamentu, a ovlivnit tak veřejné dění. Dále svou intelektuální kulturou, ovlivněnou Hegelovou filosofií; v USA nemáme snahu objevovat vazby mezi věcmi, jež spolu vzájemně souvisejí, naopak všechno musíme rozpitvat, analyzovat a roztřídit, což funguje dobře možná ve vědě, ale ne už tak dobře v literatuře. Taky se mi moc líbí, jak je tu umění integrováno do běžného života: kolik se tu koná pouličních výstav nebo literárních čtení a festivalů, kolik je v médiích pořadů o umění. Už sama skutečnost, že vycházejí literární časopisy jako ten váš, není pro mě jako Američana ničím samozřejmým – a že je redaktor Tvaru funkce placená, jakkoliv mizerně, se mi jeví jako úžasné. V USA jsou Tvaru nejblíže asi čtrnáctideník The New York Review of Books nebo týdeník The New York Times Book Review, ale ty převážně vydávají recenze nových knih, protože potřebují, aby v nich nakladatelství hodně inzerovala: jde tedy v první řadě o nakupování knih, ne o jejich čtení.

Jiný příklad: Minulý týden jsem v Mozaice na Vltavě slyšel, že město Ostrava financuje festival Shakespeare Ostrava 2016 při příležitosti letošního dramatikova jubilea. Ale v Tucsonu, kde žije skoro milion anglofonních obyvatel – a Shakespeare byl přece anglický dramatik, ne!? –, na toto téma nepadla ani zmínka, protože tam na uspořádání takového programu nejsou peníze.