Milý pane Uhde, v roce 1986 jste mi zpaměti recitoval verše, jimiž Oldřich Mikulášek někde u vína v náhlé inspiraci zparodoval poetiku Jana Skácela. Já nadšeně reagoval, že je škoda, že nejsou publikované. Odvětil jste, že zveřejnit je bude únosné až za nějaký čas po smrti obou protagonistů. (Skácel tehdy ještě žil.) Od té doby uplynulo třicet let… Nemohli bychom začít „odtajněním“ oné básně?

Mikuláškova parodie na skácelovské kouzlení mi utkvěla nezapomenutelně a důvod k jejímu utajování doufám pominul. Zněla:

„Ticho jak výstřel. Sedíme. / Žárovka ano, neštěstí ne. / Bílá omítka chodí po stěně. / A my o tom nevíme.“

Vy sám jste do literatury vstoupil v první půli padesátých let básní oslavující Klementa Gottwalda. Věřil jste idejím žehnaným srpem a kladivem, nebo to byla povinná úlitba? Jako dítě jste zažil válečné trauma, vaše maminka byla Židovka… Hrálo to v tom roli?

Tisknout konformní rýmované útvary, které se navenek podobaly básním, jsem začal už v roce 1952, tedy ještě před Gottwaldovou smrtí, jíž se můj oslavný výtvor zabýval. Kdyby to byla úlitba režimu, zvláště když mě k ní nikdo nenutil, prozrazovalo by to podle mne i na patnáctiletého kluka vážnou charakterovou vadu. Má studentská představa, že poezie je projev slovesné pohotovosti jako školní kompozice a nesouvisí s osobním zážitkem, svědčí sice o značné povrchnosti, ale myslím, že ne o darebáctví. Od dvanácti let jsem věřil, že komunisté úsilím o sociální spravedlnost plní velký historický úkol. Židovský původ mé matky v tom nehrál úlohu – dozvěděl jsem se o něm daleko později. Bloudění vyplývalo z předpokladů daných četbou, pubertálním pocitem citové prázdnoty a opuštěnosti, vzpourou vůči politické přizpůsobivosti rodičů a touhou k někomu a někam patřit.

Kdy jste pochopil, že komunistům pod taktovkou SSSR nejde o spravedlnost, ale o moc? Doléhaly k vašim uším politické monstrprocesy? Mluvilo se o nich u vás doma?

Můj otec byl právník odchovaný první republikou. Do komunistické strany vstoupil z existenčních důvodů, ale na doma si zachoval přesvědčení, že komunismus nemá nic společného s pojetím práva, které ctil. Se mnou jako otravně fanatickým klukem o tom nediskutoval. Vzpomínám si, že když jsem mu vyčítal, že se dost neangažuje a že je to nemravné, neudeřil mě, ačkoli jsem byl na to zralý, ale prohodil suše ke své ženě, mé mamince: „Oluško, odveď toho idiota.“ Politické procesy mě však silně zasáhly. I já jsem pochopil, že jde o něco naprosto mimořádného. Mlčky jsem poslouchal rozhlasové přenosy a upadal do stále hlubších rozpaků. Otec seděl vedle mne a mlčet nevydržel jen jednou, když před mikrofonem stanul syn jednoho z odsouzených, distancoval se od svého rodiče a schvaloval a chválil rozsudek. Otec reagoval v duchu suchého humoru, který mu byl vlastní: „Měl se nabídnout, že tátu sám oběsí.“ Najednou to bylo venku. I kdybych připustil, že se odsouzený nějak provinil – a to jsem připouštět přestal –, připadalo mi zrůdné získat nebo lépe řečeno donutit jeho potomka, aby opěvoval otcovy katy. Můj fanatismus dostal těžkou ránu. Doposud jsem si uměl představit, že bych nepřítele státu oznámil policii. Teď jsem věděl, že bych neudal ani obyčejného zloděje. Československý režim podle mne tragicky zabloudil na cestu zločinu a je důvod mít z něj strach. Otřes byl však jen citový. Nepřestal jsem doufat, že zabloudění je napravitelné a že se ideál sociální spravedlnosti jednoho dne naplní. Klementa Gottwalda jsem s procesy neztotožňoval. Zřejmě ho oklamali. Skutečného poznání jsem se dobral o hodně později.

V 60. letech jste byl redaktorem a výraznou postavou vlivného časopisu pro literaturu, umění a kritiku Host do domu. Dobře si vzpomínám na váš pozdější, v exilu publikovaný otevřený dopis s titulem „Vážený, milý Zdeňku Rotrekle“, v němž jste kajícně vyznal, že jste tehdy v Hostu vlastně spásali trávu na hrobech básníků pohřbených zaživa. Málokterý „zakázaný text“ na mne v té době učinil takový dojem jako tento: jako by mi nějak dootevřel oči. Říkal jste mi pak, že v některých vašich spisovatelských kolezích dokonce vzbudil dojem, že jste konvertoval ke katolictví…

Byl jsem pokřtěn jako katolík a znám se k tomu. Náboženské konverze bych nebyl schopen. I když nejsem církevník – ten výraz určitého odstupu jsem převzal od staršího přítele Zdeňka Urbánka –, za lekce svých katolických učitelů nepřestávám být vděčný. Charismatický katecheta mi sugestivně vyložil očistnou funkci zpovědi. Každou úvahu o veřejných tématech mě učil začínat vyznáním hříchů. Tím osobněji pojímám osud čerstvě propuštěného vězně Zdeňka Rotrekla: chodil ve zlatých šedesátých letech po Brně jako zaměstnanec plynárny zapalovat lampičky nad pouličními výkopy. Směl se tak živit pod podmínkou, že bude pracovat o samotě, aby spolupracovníky nenakazil podvratnými myšlenkami. O uveřejňování veršů ani neusiloval. Nechtěl proniknout mezi policejně povolené nebo trpěné literáty. Já jsem zatím pěstoval postoje, o kterých jsem se domníval, že jsou nonkonformní, redigoval literární měsíčník a publikoval špatnou poezii. Rotreklovo jméno jsem znal, ale nepídil se po tom, kam se poděl. Oldřich Mikulášek nebo Ludvík Kundera by mi to pověděli, ale já jsem to podvědomě nechtěl vědět. To bych si musel položit otázky, kterým jsem se vyhýbal. Když mi to konečně jako zakázanému autorovi všechno došlo, musel jsem se ze svého zahanbení vyznat, a tak jsem to Zdeňku Rotreklovi napsal. Vyšlo to v samizdatu a v londýnských Rozmluvách. Už jsme se vídali, ale říct mu to z očí do očí jsem tenkrát ještě nedokázal.

Reagoval na ten text nějak?

Pokud si dobře vzpomínám, nikdy se toho v našich rozhovorech nedotkl. Byly předtím i potom z jeho strany stejně vlídné a přátelské.

Zkraje sedmdesátých let jste byl z české literatury rázně vymeten, podepsal jste Chartu 77 a pocítil tvrdou pěst „dělnické třídy“. Psal jste do samizdatu, publikoval v zahraničí a pod cizím jménem jste napsal snad vůbec nejslavnější kus Divadla Husa na provázku – legendární hru Balada pro banditu, jejíž písně zlidověly. Po revoluci jste spoluzaložil prestižní nakladatelství Atlantis, vstoupil do politiky, stal se ministrem kultury a posléze předsedou Poslanecké sněmovny… I tento neúplný výčet dává tušit bohatý životní příběh. Vzpomenete si, kdy jste se nejvíc bál?

Na to si pamatuju dost dobře a ve vzpomínkové knize jsem to popsal. Bylo to 12. ledna 1977 po domovní prohlídce, když mě pozdě večer přivezli do bohunické věznice k výslechu a nutili udat, kdo mi přinesl k podpisu text Charty. Tvrdili, že jako svědek nesmím výpověď odepřít, nebo mě na tři roky zavřou. Byl jsem trestuhodně neinformovaný a netušil, že jsou to nesmysly. Vypovídat jsem odmítl. Důvod byl velmi prostý: nemohl jsem se objevit doma před ženou jako udavač. Ale když mladší z obou vyslýchatelů odešel pro písemné rozhodnutí o zadržení a trvalo mu deset minut, než se vrátil, prožíval jsem šílený strach nejen o sebe, ale hlavně o rodinu se dvěma malými dětmi. Byl to zároveň první náhled do anxiózních pocitů, kterými celý život trpěl můj otec, a já jsem mu to ve své neznalosti, omezenosti a pýše zazlíval. Najednou jsem pocítil velké ztotožnění s ním a pochopení pro něj. Ironická pointa celého výstupu spočívala v tom, že hrozba zadržením a uvalením vazby byla pouhá hra, která mě měla vyděsit a pohnout k výpovědi. Pustili mě na noční ulici ještě bledého hrůzou.

Zalitoval jste někdy svého podpisu? Vnímal jej jako neuváženost někdo ve vašich rodinných kruzích?

Nikdy jsem svého podpisu nelitoval, i když jsem jeho následky snášel zprvu hodně těžko a zatížil svými náladami nejbližší rodinu. Má žena to správně předvídala, před podpisem mě varovala, ale nikdy mi nevyčetla, že jsem prosadil svou. S nikým jiným jsem se o tom neradil. Nebylo s kým. O dvou třech brněnských přátelích, kteří mi tehdy zbyli, jsem věděl, co by mi doporučili.

Co považujete za hlavní poselství Charty?

Poselství Charty 77 obsažené v textu jejího prvního „Prohlášení“ jsem četl kriticky. Byla mi cizí myšlenka dialogu s vládou, kterou jsem pro sebe pojmenovával básnicky jako pogromistickou. Jeho nabídka byla sice chytrá formulace, kterou dobře přijímala zejména západní levice a stoupenci politiky détente, ale já jsem si byl jist, že komunisté odpovědí jen zesíleným útlakem. Nikdy se mnou jako s nestraníkem žádný dialog nevedli, stejně jako do něj nevstupovali s nikým, kdo neměl moc. Podpis Charty byl pro mne výkřik podobný tomu, o kterém jsem čítal ve vyprávěních o pogromech: Židé prý zoufale a strašně křičeli. Neslyšel je nikdo, kdo by jim mohl pomoci, jen Bůh, a ten se neozýval. Přesto si tak počínali. Teprve později jsem byl schopen zaujmout k Chartě artikulovanější vztah, především ocenit vzájemný respekt jednotlivých signatářů k odlišným názorům, kterými se vyznačovali, a statečnost, s níž vzdorovali pronásledování. Jako politicky obdivuhodné jsem pak hodnotil iniciativní upozornění Charty, že československý režim vtělil do svých zákonů respekt k lidským, občanským a politickým právům, učinil to nepozorovaně a nemíní se jím řídit. Nemohl jinak, pokud nechtěl rezignovat na existenci. Jeho hněv na chartisty byl tudíž pochopitelný. Silný mezinárodní ohlas Charty a represí vůči ní mě povzbudil. Na domácí půdě mi řekla dobrá známá: „Zažila jsem na své kůži teror po únoru 1948, a proto bych Chartu nepodepsala, ale jsem ráda, že se toho pár set lidí odvážilo.“

Před pár lety napsal někdejší rozvědčík Miroslav Polreich do Britských listů článek s jedovatým názvem „Milana Uhdeho přivinutí se ke lži aneb vyživování rusofobie“. Končí jej slovy, že by si s vámi rád podal ruku při prohlubování spolupráce s Ruskem. Chci otevřeně říct, že jeden z postojů, za něž si vás velmi vážím, je, že od křiklavých politických lží jste se naopak dávno a rázně „odvinul“. S tím též souvisí váš konzistentně odmítavý vztah k veškerým totalitním a autoritářským režimům – včetně toho ruského. Proč je dnes mezi Čechy tolik „kremlofilů“, nejvyšších míst nevyjímaje?

Bráním se podezíravému odůvodnění, že jde jen a jen o organizovaný ruský politický vliv. Ale píše se o něm a projevuje se. O působení ruských agentů se zmiňuje zpráva Bezpečnostní informační služby. Politika, zejména velmocenská, používá odevždy nejrůznějších prostředků a uplatňuje se všemi možnými cestami, aniž si většinou ukládá morální ohledy. Platí ostatně, že vliv pokaždé uskutečňují dva: jeden ovlivňuje, druhý se ovlivnit dá. Člověk je ovlivnitelný. Politik dvojnásobně. Touží se prosadit, často za jakoukoli cenu. Volební kampaň stojí desítky milionů a jejich poskytovatel vyžaduje protihodnotu. Ale široce také působila a možná ještě dnes působí stará tradice slovanského bratrství, i když její zbylí vyznavači přísluší podle mne výhradně k nejstarší generaci. Ač k ní patřím, panslavista nejsem.

Vlivný je i názor, že se má Evropa oprostit od závislosti na Spojených státech a existovat mimo americko-ruské napětí a konflikty. Nejsem bezvýhradný obdivovatel Ameriky. Těžko jsem například jako politik snášel pokusy jejích senátorů poradit mi, jak máme odvrátit hrozící rozdělení Československa. Přesvědčení o tom, že americký politik rozumí všemu na světě nejlíp, je příčinou mnoha světových krizí. Ale domněnku, že odmítnutím americké přítomnosti v Evropě nabudeme nezávislosti, pokládám za zhoubnou. Znamenalo by to vystavit se zesílenému vlivu ruskému, a ani o něm nemám iluze. Prezident Putin otevřeně lituje zániku sovětského impéria, které mělo povahu nadstátního militarizovaného tábora, a osobuje si právo vojensky podporovat ruskojazyčné obyvatelstvo žijící v zahraničí. To je nebezpečná doktrína. Přiznávám i určitou subjektivní obtíž, zkouším-li se oddělit od skutečnosti, že jde o bývalého vysokého důstojníka nejkrvavější politické policie v moderních dějinách.

Podání ruky ke společnému prohlubování spolupráce s Ruskem, o které pan Polreich píše na závěr svého článku, je hezké. Například spolupráce na divadelním poli spontánně probíhá. Ruští dramatikové na našich scénách zdomácněli. Současní ruští spisovatelé u nás vycházejí. Jsem rád, že má nejlepší hra byla přeložena do ruštiny, a výborně. Byl jsem v Moskvě na srdečném večeru, který svazek českých her představil veřejnosti. Jak by však vypadala spolupráce na poli politickém? Jako vrcholový politik jsem rozmlouval s mnoha představiteli nejrůznějších režimů včetně autoritativních, ba diktátorských, dokázal jim slušně povědět své a naslouchat jim. Ale nazývat to spoluprací? Rád bych věděl, jak ji chtějí konkrétně praktikovat a už případně praktikují ti, kdo současnou ruskou politiku vykládají jako souladnou s našimi zájmy.

Po revoluci jste se přihlásil k pravici a vstoupil do ODS – nikoli však nekriticky a bez následného vysvětlování a přehodnocování. Mohl byste popsat svůj názorový vývoj od r. 1989 dodneška?

V prvních popřevratových letech jsem téměř bez výhrad sdílel obecné nadšení z nabyté svobody a z demokratického vývoje. Přátelští kolegové v české vládě Tomáš Ježek a Karel Dyba mi objasnili principy a přednosti privatizace. Autory jako Fried-rich August von Hayek a Ludwig von Mises jsem četl už před převratem a nabyl přesvědčení, že našli výklad řady otázek, které jsem si kladl. Adam Smith jako tvůrce představy tržní společnosti byl pro mne především tím, čím byl původně, totiž etikem. Jsem dodnes toho názoru, že respekt vůči trhu je v tržní sféře žádoucí a korigující zásahy do ní je zdravé omezovat. Nikdy jsem však nepřehlížel Smithův samozřejmý předpoklad, že trh bude působit v přísně promyšleném a důsledně realizovaném právním rámci, a nemyslel jsem si, že trh vyřeší všechno. Jsou rozsáhlé oblasti, které se tržnímu ovládání vymykají. Snažil jsem se uchránit dogmatismu a fanatismu. Několikrát jsem veřejně řekl, že pravici i levici stvořil Bůh a že jde o to, aby se jejich stoupenci opírali do státní káry ze své strany poctivě: optimální výsledek spočívá v tom, že kára neskončí v levém nebo pravém pangejtu. Mí spolustraníci z ODS to tuším neslýchali rádi. Václav Klaus po letech napsal, že „mě jim musel vysvětlovat“. Dodnes ho považuju za neobyčejný politický talent, vedle Havla největší, jaký jsme po Listopadu měli, a jeho píle a důkladnost jsou mi nedostižným vzorem. Ale léta míjela a po odchodu z politiky jsem měl kdy znovu a znovu své postoje kriticky domýšlet a konfrontovat se skutečností. Politika, která se označovala za pravicovou, byla v rozporu s tím, co jsem kolem sebe viděl.

Globalizace vnesla do politiky i do hospodářství nová hlediska a nové situace, které nikdo ve světě podle mne zatím nedokázal adekvátně reflektovat a reflexi promítnout do praktické politiky. Česká politika se navíc propadla do zištného politikaření a stává se stále více doménou přizpůsobivých politických živnostníků a lidí bez vlastností bez ohledu na stranickou příslušnost. Imigrantská krize a složité problémy, které vyvolala, především výbuch štvavé nacionalistické a náboženské nechuti a jeho široce kladný ohlas ve veřejnosti i mezi některými dobrými přáteli, a povelikonoční bezmezně nadšené politické třeštění kolem návštěvy čínského prezidenta ve mně obnovily pocity, že je nás zase jen dvě stě čtyřicet šest nebo nejvýš asi dva tisíce. Tolik bylo tuším signatářů Charty 77 na začátku a na závěr jejích aktivit. Jistě, pocity přehánějí. Nechci být bolestínský a vtírat se do nějaké pomyslné sekty posledních českých spravedlivých. Vypadá to tak, že patřím k menšině. V české krajině dnes není politická strana, kterou bych bez rozpaků volil. Považuju se přesto stále za člověka politického a k volební urně se chystám jako dřív.

Stále intenzivněji prožívám obavu, že České republice hrozí změna politické orientace založené v listopadu 1989 a završené vstupem do Evropské unie a NATO, a nemíním to brát pouze pasivně na vědomí.

Krom toho, že jste člověk politický, jste také a především spisovatel. Od básně oslavující „prvního dělnického prezidenta“ jste ušel dlouhý kus cesty a vyzrál v předního českého dramatika. Ke které ze svých her máte nejdůvěrnější vztah?

Je to Zázrak v černém domě. Jde o hodně osobní výpověď, i když postavy této komedie nekopírují skutečnost. Můj otec například byl málomluvný a neobyčejně manuálně zručný. Dům udržoval vzorně a bez problémů. Při práci na textu jsem však po určité době dospěl k závěru, že na jevišti takový být nemůže. Obdařil jsem ho výmluvností a nešikovností a fotografii vlastní rodiny se vůbec hodně vzdálil. Ale zejména dlouho mi trvalo, než jsem k postavám hry našel poměr, který nezačíná a nekončí soudem, nýbrž je prostoupen láskyplným pochopením nebo aspoň touží takový být. Hra mě přivedla k postoji, který jsem nedokázal zaujmout, když jsem se do ní pouštěl. Zdá se mi, že je vnitřně bohatší, než jsem tehdy byl já. Snad proto ji mám raději než jiné své pokusy o prohloubení pohledu, nechci-li přímo říct o zmoudření.

Najde se mezi vašimi hrami i taková, o které byste prohlásil, že raději neměla být napsána?

Špatné vzpomínky mám především na Děvku z města Théby, se kterou jsem se k dovršení maléru pyšně vyšplhal na scénu Národního divadla a sklidil zaslouženě tvrdé kritické odsudky. Jenže ta hra se nedá odestát. Vyjadřovala manko nejen autorské, ale i lidské. Zrcadlila mou morálně vadnou představu o občanovi a občanství a umělecky pochybený zájem o ideje, který převažoval nad pozorným vztahem k lidem. Nemohla tedy být jiná než lživá ve snaze zpochybnit Antigonu a motiv jejího rozhodnutí pohřbít bratra a nadřadit vůli bohů vůli vladařově. Slepota vůči transcendenci mi tehdy byla vlastní a jevištní prohra se stala nevyhnutelnou. Vyhnout jsem se zato mohl souhlasu s úpravami scénáře k filmu Souhvězdí Panny, ale nedokázal jsem být v polovině šedesátých let tak pravdivý, nepři stoupit na požadované změny, jež dovolily proniknout na plátno oslavným obrazům vojenské síly československé armády, kterou jsem pokládal za součást nemilovaného režimu a oslavovat ji rozhodně nemínil, a oželet nemalý honorář. To je skutečná vina a hanba. Byl jsem si jich vědom už v průběhu schvalovacího řízení, a dal se přemluvit přáteli.

Pamatuju si živě na vaše někdejší bytové čtení u nedávno zesnulého evangelického faráře Jana Šimsy. Četl jste tam svou – tehdy zbrusu novou – hru Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, která tematizuje prapodivnou epizodu s nemanželským dítětem Karla Marxe. Čím vás toto téma zlákalo? Pomohlo vám psaní hry lépe pochopit, jací byli Marx a Engels lidé?

Historku o tom, jak Karel Marx zplodil se svou hospodyní nemanželského syna, a aby to utajil před ženou, požádal starého mládence Bedřicha Engelse, aby otcovství vzal na sebe a potomka odevzdal do nalezince, mi přinesl přítel Jaroslav Šabata. Někteří Marxovi životopisci ji potvrdili. Nechtěl jsem však použít Marxovo plné jméno, a tak se v mém textu nazývá Karel-Max. Šlo mi jen o příběh okouzlujícího lháře úspěšného u žen, a přitom neschopného skutečně hlubokého a trvalejšího citu, a o jeho cynického spřežence, který mu pomohl oklamat důvěřivou manželku. Napsal jsem postelovou komedii nebo snad frašku, kterou tři ze čtyř postav absolvují v nočních košilích. Pěkně ji po několik sezón hráli v brněnském BuranTeatru, kde Karla-Maxe skvěle ztvárnil Michal Isteník. O žádné lepší pochopení Karla Marxe jsem tenkrát neusiloval. Naopak nepopírám, že jsem byl jedovatý a zlomyslný. Politické souvislosti ovšem vykonaly své. Když jsem hru v roce 1986 poprvé přečetl kolegům-disidentům, řekl kamarád Milan Šimečka spontánně: „Plivls po všem, co je nám drahé.“ Označení „kamarád“ míním doslovně, byli jsme v diskusích velmi otevření a neuráželi se pro slovíčko. Ale mně odkaz Karla Marxe drahý nepřipadá ani nepřipadal. Byl to vynikající analytik kapitalistické ekonomiky. Ze své analýzy však vyvodil ideologické závěry, které na základě svých úzce osobních zkušeností pokládám za bludné. Státní úředníci, do jejichž rukou naplánoval předat hospodářství, si na rozdíl od původních bezohledných kapitalistů a jejich systému počínali bezvýchodně, a vyvlastnění soukromého majetku se navíc podílelo na upevnění totalitní diktatury. Ale jeden ze tří nejbližších přátel, kteří mi zbyli, mě za tento názor kárá. Čte dnes Marxe znovu, prý Marxe tentokrát zaručeně autentického a nezkresleného, a dává mu vzhledem k současnosti za pravdu. Když jsem namítl, že byl Marx přísně vzato architektem koncentračních táborů, strašně se rozzlobil a vynadal mi. Přáteli jsme však zůstali a na mé komedii se před lety bavil.

Vaše dosud poslední hra je o Panně Marii. Jako by vám křesťanství, ač nejste „církevník“, jak jste řekl, znovu a znovu nedávalo spát…

Být Evropan znamená pro mne hlásit se ke křesťanství. Mariina postava mě vzrušovala odedávna. Odhodlala se porodit syna jako svobodná matka. Měla být tudíž ukamenována. Jen zázrakem se zřejmě stalo, že k tomu nedošlo. Zkusil jsem si ten zázrak představit, protože Písmo se o něm podrobně nezmiňuje. Od této představy byl krůček k dalším obrazům, které se snažily zachytit, jak by to vypadalo, kdyby se do biblických výjevů prolomily některé okolnosti, o nichž evangelisté nepodali zprávu, protože za jejich časů nemohly nastat. Jsou plodem současnosti a obdobu některých z nich jsem zažil zblízka nebo zdálky. Částečně jsem je vypočítal ve svém „Vrtu povánočním“ na poslední straně prvního letošního čísla Tvaru. Veškeré komunikace do Betléma by nepochybně obsadili policisté a vojáci. Pastýři by se z cesty k místu Božího narození zřejmě vrátili nebo by se na ni vůbec nevydali. Ani Tři králové by neriskovali konflikt s Herodem, který disponuje nalezišti ropy a zemního plynu a zrušil by dodávky do států, jejichž představitelé by zatoužili mluvit do toho, jak se chystá naložit s novorozeným Ježíškem. Maria se podle mne o všech těch okolnostech dověděla předem nebo aspoň tušila, že hrozí. Anděl jí je předvedl jako ve snu. Přesto přijala mateřský osud a dala život synovi, kterého očekává násilná smrt ve třiatřiceti letech. To je pro matku strašné pomyšlení, pro mnohé ženy těžko přijatelné. Chtěl jsem se poklonit tomuto jejímu rozhodnutí a činu. Navzdory všem hrůzám, jichž si byla vědoma, ztělesňuje naději pro současný svět. Pokouším se ji sdílet. Vodítkem mi tak trochu byly staré české rýmované pašijové hry, ale použil jsem i motivů z Písně písní, protože Mariin příběh je pro mne příběh lásky. Premiéra Mariiny volby má být v roce 2017 v Huse na provázku, režii bude mít Juraj Nvota.

Je toho ještě mnoho, na co bych se vás rád zeptal, žel nezbývá než kormidlovat k závěru. Poezií jsme začali, poezií skončeme. Ke kterým autorům se nejraději vracíte? Máte ještě chuť objevovat a číst mladší básníky? Jak na vás současná česká poezie působí?

Samozřejmě mám blízko k básníkům, s jejichž poezií jsem vyrůstal: k Františku Halasovi, k milostným veršům Oldřicha Mikuláška, ke zle jitřivým předúnorovým básním Josefa Kainara. Úzký vztah mám k básnickému dílu Jana Zábrany a k dalším generačním druhům, zejména k Petru Kabešovi, Antonínu Brouskovi a Ivanu Wernischovi, rád čtu i Petra Krále, silně mě upoutala nová sbírka Antonína Přidala. Z mladších mi přirostl k srdci Miloš Doležal. Nevyhýbám se nikomu, ale soustavně jsem stačil sledovat a oblíbil si například Petra Hrušku, Zdeňka Volfa a Víta Slívu.

Jinak čtu bez výběru, na co přijdu a oč zavadím. Nevynechávám ani básnickou rubriku Hosta včetně jejích záběrů mezi debutanty. Zdá se mi, že mladá a nejmladší poezie dovedla do maxima úsilí o co nejúspornější výraz a počítá s velkou aktivní účastí čtenáře. Skýtá mi tím nenahraditelný zážitek: zkouší mě, zda neokoral můj cit pro chuť, barvu a vůni jediného slova jako pro impuls, který až k závrati žene fantazii i myšlenku. To v tak velké míře neumí žádné jiné slovesné umění. Proto jsem se jako čtenář nevzdal poezie a nevzdám – a mladí básníci mě zkoušejí nejnáročněji, protože mi nedovolí spolehnout se na návyk. Musím se jim vystavit bez opory.