Rozhovor s Annou Bolavou

Rychle a beze svědků

Ptají se Olga Stehlíková a Simona Martínková-Racková

Anna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 8/2016

V recenzích byla hlavní hrdinka románu Do tmy přirovnávána k postavám, jako je Divá Bára, Viktorka, případně „moderní čarodějnice“. Co z toho je, myslíte, nejblíže „pravdě“?

Annu Bartákovou vidí asi každý čtenář trochu jinak a nejspíš má od každého zmíněného trochu. Přesto to není Viktorka, Divá Bára ani moderní čarodějnice. Je to víla, konkrétně víla vodní, pohádková postava zatoulaná do konkrétního fikčního prostoru, kam bych se chtěla vracet i v dalších textech. Abych ji v tom nenechala samotnou, na maloměstě je totiž takových postav nespočet.

Nespočet. To by jeden neřekl… Takže už píšete další vílí text?

S vílami je konec. Momentálně mě zajímá hejkal, jedno z nejvíc opomíjených pohádkových stvoření.

No samozřejmě. Měla hrdinka reálný předobraz, nebo je spíš metaforou?

Postava Anny Bartákové nemá žádný reálný předobraz, je to čistě můj výtvor. Zdali je metaforou, to nechám na literární vědě.

Literární věda se na to dosud nezeptala, zato o vašem pseudonymu se už mluvilo. V Liberatuře jste k příjmení Bolavá řekla: „Souvisí to s tou bolestí, která má tisíc podob – psychickou, fyzickou…“ Proč Anna?

Anna je jedno z nejkrásnějších českých jmen. Takže ho mám taky.

Zdá se, že krajina, respektive rostlin­ná říše, je jednou z postav vašeho románu…

Nemusí to platit pro všechny čtenáře, ale pro mě osobně je krajina a také jednotlivé druhy léčivých bylin tím nejdůležitějším v knize. Vůbec jsem nezamýšlela napsat knihu o podivínství, útěku, samotě, nebo dokonce nepovedeném manželství (mimochodem Bartáková je stále vdaná, nikdy se nerozvedla). Chtěla jsem, aby existovala kniha popisující například sklizeň tužebníku jilmového nebo co se dá zažít na stromě, louce nebo půdě.

S vámi je jako vždy legrace. Proč tak ráda mystifikujete? Jaký druh uspokojení to přináší?

A přitom zrovna tu minulou odpověď jsem myslela zcela vážně, opravdu jsem psala knihu o ořešáku a řebříčku a někdy mě trochu mrzí, že jsem ten děj nerozpoutala o měsíc dřív, dostalo by se i na další druhy bylin. Nevím, jestli mystifikuju ráda. Ale pokud není literatura věda, je to hra. A pro mě vědou není, to jsem zažila a už to nechci nikdy vracet. Kdybych se pojmenovala „Bolavá“ a myslela to opravdu smrtelně vážně… určitě bych do toho jména dala dvě L.

Mně se zdá, že hrajete velmi ráda… Některé prvky vašeho prozaického textu jsou silně expresivní, až naturalistické, to když je Anna ve svých sběračských aktivitách vpravdě sebezničující, a týká se to povýtce i těLLa – to je postupně plné boláků, trnů, šrámů, nehledě na to, že je sužováno hladem. Inspirovala jste se ve starší české či světové próze těchto směrů?

Mou jedinou inspirací byla vlastní sběratelská praxe. Nůžky zapíchnuté v ruce během jízdy na kole se asi nedají vyčíst v žádné literatuře. Já a moje rodina jsme však během sběrů bylin zažili i nejharmoničtější okamžiky našich životů.

Vaše hrdinka se dostává do jakési „psychické smyčky“, která se stále stahuje, až je z toho čtenáři úzko. Připadala jste si vy sama někdy „na pokraji šílenství“?

Běžně si tak připadám na konci každého března. Často také v lednu a únoru, nesnesitelné je to v listopadu a určitě na začátku září, když se ochlazuje a otevírají se školy. Někdy si tak samozřejmě připadám i v květnu, i když si zrovna v tu dobu myslím, že si tak nepřipadám.

Aha! Chcete říct, že se váš rok opravdu řídí přírodními cykly růstu či zrání bylin? Proč listopad? A dokonce leden a únor… Kdybych si nemyslela, že ve skutečnosti byliny vůbec nesbíráte a na vaší ruce by jizvu po nůžkách pohledal, musela bych se ptát, jestli pro ně (s rodinou?) vyjíždíte někam na chalupu či do konkrétní krajiny… Nebo snad jezdíte za specifickou rostlinkou na krom-obyčejné místo?

Můj rok se řídí lecčíms, například i růstem bylin. Velmi důležité jsou ale i zemědělské práce v krajině a zda se mohou lovit dravci (myslím tím ryby, ne ptáky). Listopad, leden a únor jsou měsíce obecně náročné na psychiku lidí. A když za celý měsíc nepotkáte na silnicích ani jeden traktor, nemáte pak z ničeho radost. Výjezdy za sběrem bylin už teď blíže popisovat nebudu, o tom už existuje celá kniha a stejně mi to nevěříte.

Zuzana Kultánová ve své recenzi píše, že román je „od jisté chvíle jakýmsi mementem vlastní konečnosti“. Zároveň lze však v hrdince vidět ztělesnění jistých archetypů, tedy něčeho, co přetrvává všemu (lidem i době) navzdory. To je přitom – paradoxně – prezentováno jako něco, co v dnešní době nemůže přežít. V tomto lze vnímat jisté napětí, rozpor. Byl to váš záměr?

Nevím, zda jsem něco archetypálního prezentovala tak, že nemá šanci přežít. Logicky nepřežívá nemocné, umírající tělo a zbytek je nesmrtelný. Ale tohle je tak složitá otázka, že k jejímu plnému zodpovězení by bylo vhodné vzít si grant a pak se v tom dva roky topit.

Ono těch paradoxů je víc: hrdinka je zároveň labilní, a zároveň lpí na stabilitě svého neměnného „životního řádu“. Postupně se oprošťuje od všech závazků a vztahů, vlastně včetně samotného vztahu k vnějšímu světu (směřuje stále hlouběji do sebe, své samoty), přitom se ale stává stále větším „otrokem“ své vášně, vlastně už závislosti. Byl pro vás motiv svobody ve smyslu osvobozování se při psaní románu důležitý, uvažovala jste o něm nějak?

Já jsem tyhle otázky během psaní vůbec neřešila. Kdyby ano, asi bych text nikdy nedokončila. Paradoxy mi přijdou v pořádku.

Nakolik je pro vás svobodou psaní? Cítíte se při psaní zcela svobodná, nebo si průběžně hodně hlídáte ona vlákna, která musí celý příběh prorůst, aby držel pohromadě?

Psaní a dopsání románu je největší svobodou, která mě může potkat. Byly doby, kdy jsem ji měla, ale nedokázala jsem ji využít. Vnímat ta zapeklitá vlákna a tahat za ně je pro autora velká příležitost, zodpovědnost i radost. Bez nich by možná svobodný nebyl vůbec. Další paradox.

A vůbec – je svoboda to, co vy sama v psaní hledáte? Nebo je to hlavně něco jiného?

Psaním se pokaždé přesouvám někam jinam. Na jiná místa, do jiného času, s jinými lidmi. A můžu to pak zprostředkovat i ostatním. Ale hlavně – psaní je hra (dobrá a nebezpečná). Čtenář je až bonus na konec. Právě on pozná, jestli vás to bavilo, nebo ne. Spisovatel se sice v dnešní době psaním neuživí, ale má jednu výhodu, kterou jiní nemají – možnost stvořit jiný svět. Může si vymyslet pět kilo točené malinové zmrzliny a kombajn s otevřenými dveřmi uprostřed svého vlastního pole. A pak už jen tleskne, a ono se to celé rozjede…

Anna Bolavá (1981), prozaička a básnířka. Narodila se a vyrostla v jižních Čechách. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, nyní pracuje jako stomická poradkyně. Vydala básnickou sbírku Černý rok (2013) a román Do tmy (2015), který právě získal výroční cenu Magnesia Litera za prózu.

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Stehlíková

    (1977), literární publicistka, editorka internetového magazínu Ravt a básnířka. Literární reflexe publikuje nejčastěji v časopisech Tvar a Host.
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 ...
    Profil

Souvisí

  • Čína
    Rozhovor s Jidi Majiou

    Básník je dobrodruhem v jazyce

    Ptají se Jaromír Typlt a Zuzana Li

    …ale co dělá poezii poezií? Cit a prožitek. Jazyk básně nelze pouze racionálně vykonstruovat, člověk-básník musí být v básni plně přítomen, jinak podle Ai Qinga nelze tvořit poezii.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2016
  • Rozhovor s Pavlem Janouškem

    Kritik má snít o literatuře

    Ptá se Adam Borzič

    Potřebujeme totiž identifikaci. S něčím, co je nad námi, co tu bylo před námi a bude i po nás. A přiznejme si, že se neumíme identifikovat s celým lidstvem či s Evropou, nebo jen do jisté míry, takže chtě nechtě se většina z nás přinejmenším identifikuje (kromě tak základní hodnoty, jako je Sparta, Slávie či Baník) nejen se svým městem či krajem, ale i se zvláštní fikcí jménem národ, která se rodí někdy v předškolním věku.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 6/2016
  • Rozhovor s Ladislavem Zedníkem

    Popis se mi přestal jevit jako méněcenný

    Ptají se Olga Stehlíková a Simona Martínková-Racková

    Ladislav Zedník je vášnivý paleontolog, invenční básník a nově také zapálený fotograf a provozovatel interaktivního Triloparku. Sešly jsme se s ním u příležitosti nedávného vydání jeho třetí básnické sbírky Město jeden kámen, která vyšla v nakladatelství Dauphin společně se Simoninou třetí knihou poezie Tance. A ano, Láďa Zedník je náš kamarád, nevykáme mu.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2016
  • Hlavně aby nezmizela poezie!
    Rozhovor s Martinem Stöhrem

    Hlavně aby nezmizela poezie!

    Ptá se Milan Ohnisko

    S Martinem Stöhrem o básnických zahrádkách, nedomilovaném Brně a povinnosti nezůstat pitomcem.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2016
  • Čína
    Rozhovor s Boženou Správcovou

    Kramaření v tajnostech

    Ptá se Adam Borzič

    S básnířkou Boženou Správcovou o Já, roztříštěnosti i kritice nezaplacené…

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.