Minulé číslo Tvaru jsme věnovali klasické čínské literatuře, tak se na úvod vydáme hedvábnou stezkou: vím o tobě, že se věnuješ tchaj-ťi. Co pro tebe znamená? Jak ses k němu dostala?

O tchaj-ťi jsem poprvé slyšela od grafologa Jana Jeřábka. Mluvil o něm tak pěkně a často, až jsem si na to zvykla jako na takovou jeho osobní zvláštnost, a přestala to vnímat. Pak jsem ale jednou šla z nákupu a uviděla na sloupu inzerát, že čínská škola bojového umění otevírá kurz pro začátečníky. V té době jsem zrovna nějak trpěla nedostatkem pohybu, a tak jsem moc neváhala… 

A kolik let tchaj-ťi cvičíš?

Čtrnáct. Ale to je jedno, záleží spíš na tom, jak moc to bereš vážně.

A jak moc to bereš vážně?

Poslední dva roky dost. To cvičení je docela komplikované, člověk se na něj musí opravdu soustředit. Aspoň po tu dobu, kdy cvičíš, musíš bezpodmínečně přestat myslet na cokoliv jiného. Nejen že se při tom rozpustí zbytečné svalové napětí a různé tělesné zkrouceniny, do kterých se během dne maně naskládáš, ale rozpustí se i lecjaké zkrouceniny mentální. Když pak z tělocvičny odcházíš, jsi lehčí, tak trochu letíš. Spousta věcí se najednou jeví jako méně naléhavé než před dvěma hodinami.

A je to taky svého druhu meditace…