Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.

Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.

Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.

Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.

Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.

Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.

Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.

V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.

Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.

Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.