Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.

Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.

V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.

Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.

Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

Zprostředkovávat myšlenky, byť pořád doufám inteligentní formou, je podle mě cennější než napsat knihu, která bude úplně nabušená, ale nikdo si ji nekoupí.

Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.