Lidé
Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012) a dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk, 2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně, roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není, bibliofilie s linoryty Pavla Piekara. V roce 2015 následovala sbírka Tance, v roce 2017 sbírka Zatímco hlídací psi spí. Básně publikovala v řadě časopisů (Host, Tvar, Respekt…) a v ročenkách Nejlepší české básně 2016, 2017 a 2019. Je vítězkou Drážďanské ceny lyriky 2016 a soutěže Básně CZ/SK 2017. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna (skupina Hm…, Marie Sommerová, Divadlo Agadir v roce 2020 vydalo CD Přítelkyně).
Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.
Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.
Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.
Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.
Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.
V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.
A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.
Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.
Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.
Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.
Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.
Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.
Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.
Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.
Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.
Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.
V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.
A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.
Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.
Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.
Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.
Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.
Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.
Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový
Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.
