Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

Navíc se mi tam děly divné věci – máš pocit, že na tebe někdo kouká, tak se otočíš a na náhrobku sedí kočka. Nebo na rozcestí stoji veverka a položí si ruku na srdce.

Pracovní život začne kopírovat rytmus včel. Jakmile se oteplí a včely začnou lítat, nastává nejen jejich, ale i moje aktivita. Musím s nimi držet krok a přizpůsobit tomu program.

Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

S Olgou Walló o krizi slova, dnešních studentech a řece Iravádí

Psát pod pseudonymem je možná pro někoho řachanda, ale pro mě to byl spíš experiment.

My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.

Anna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

Ladislav Zedník je vášnivý paleontolog, invenční básník a nově také zapálený fotograf a provozovatel interaktivního Triloparku. Sešly jsme se s ním u příležitosti nedávného vydání jeho třetí básnické sbírky Město jeden kámen, která vyšla v nakladatelství Dauphin společně se Simoninou třetí knihou poezie Tance. A ano, Láďa Zedník je náš kamarád, nevykáme mu.

Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.