Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.

Všichni si o mně pořád myslí, že jsem veselý a milý člověk. Ale já jsem vlastně morous! Být pořád mezi spoustou lidí je pro mě očistec, takže když to není nezbytně nutné, nedělám to. Ale málem bych zapomněl – musím zdůraznit, že všechna „naše“ lázeňská města mají každý rok velmi vkusné zahájení lázeňské sezony.

Literární komunita tady moc živá není. Vím o pár autorech, kteří odtud pocházejí, ale neznáme se. Jsou tady dvě uskupení, spolek Po škole a Vy.čítání, která pořádají čtení, většinou poezie. V září se tu koná Litr, knižní veletrh autorských a uměleckých publikací. To je moc fajn.

Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.

S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.

Těžko říct, já v tom příspěvku sdílela momenty z doby raného mládí, takže by to chtělo probrat s těmi, kterými je kolem dvaceti dnes. To, že se to neděje mně nebo lidem v mém bezprostředním okolí, neznamená, že se to neděje vůbec. Mladší generace přijde s novými proslovy, tak jako to teď Billie Eilish natřela miliardářům na Wall Street, a dobře jim tak.

V dnešním světě se dozvídáme o ledasčem a víme toho hned hodně. A efekt médií je takový, že ukazují svět v negativnějších barvách. Stačí jít po titulcích. Často se ale ukáže, že i když titulek hlásá něco, co je hrůza, v textu už je to o něco menší hrůza.

Jenom plním poznámky v mobilu blbostmi, a když mě napadne něco zajímavého, radši to rychle zapomenu.

Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.

To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.

Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.

Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.

Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový