Na poezii Víta Janoty (nar. 1970) mám ráda to, jak je neokázalá, a přitom pod povrchem, zdánlivě tak tzv. přístupným, se toho děje tolik! Jeho básně bývají označovány za civilní, v hloubi jsou však naléhavě existenciální. Pozornost přitáhly především dvě knihy-poemy (Praha zničená deštěm, 2006, a Jen třídit odpad nestačí, 2011), zejména pak druhá z nich. Ačkoli „sestrojit“ takto obsáhlou, a navíc myšlenkově celistvou skladbu je výkon vzbuzující respekt, osobně dávám přednost koncentrovanějším básním, byť i ony se mohou přirozeně řetězit v de facto kompaktní celek. Ukázkou par excellence je úvodní oddíl předchozí sbírky Noc a déšť (2013), končící znepokojivým

„Jak poznat vítr,
který nás vyvrátí?“.

Když si tuto knihu čtu znovu, s odstupem času ještě výrazněji vystává, že se tu sešly všechny konstantní kvality Janotovy poezie v té nejsilnější podobě.

Oproti tomu v poslední sbírce, nominované na cenu Magnesia Litera, jako by se to, co předtím tak jasně vystoupilo před oči, zahalilo oparem. Básně jako by se přelévaly jedna do druhé, těžko nahmatat „pevný bod“. Ano, krajiny i „scenérie“  (vnější i vnitřní) se sice střídají, ale jen co básník v pár slovech – úspornost zůstává jeho předností – načrtne jednu, hned ji opouští, a obraz, který se už už rýsoval, proteče mezi prsty jako „zlatavé písky / exotických pláží“, které „jen vítr přesýpá“ v závěru básně „Básnířkám Mariím celého světa“. Tahle ironická – ačkoli jsme ujišťování, že „To není ironie“ – a mimochodem dost přesná glosa ve verších paradoxně je jedna z básní, které z jinak poměrně jednolitého celku vyčnívají. Paradoxně, protože patří k těm textům, které sbírce dodávají další fasety, než k jejímu jádru.

Kde ale to jádro hledat? Nakonec asi spíš v atmosféře, která Víkend prostupuje, a to tedy rozhodně není nic radostného. Pro poezií Víta Janoty byla vždycky typická nostalgie, byť zejména v poslední sbírce umně vyvažovaná sebeironií, a dokonce dotekem humoru (třeba v básni začínající slovy „Pod železniční spojkou“, ale i jinde); nostalgie v sobě však nese i jistou útěšnost. Zaobalení, zaoblení.

V poslední sbírce se však jako překlápí skoro až v rezignaci, a to mi připadá znepokojivé. Natvrdo to básník říká v závěrečném čísle, mimochodem skvělém (a konci padnoucím tak dokonale, až z toho zamrazí):

„Protože koncem
příběh teprve začíná
 
Protože každé zakleté království
pro tebe nakonec beztak chystá
jen lůžko samoty
zmatku a odříkání“

A předtím co? Předtím se hledá princezna, Šípková Růženka,

„abys nakonec zadýchaně stanul
mezi propadlými krovy
starými pneumatikami
a sudy s kdovíjakým bordelem
Tady přece spala!“.

Může být deziluze, „probuzení se do reality“, vyjádřena explicitněji, ostřeji, vyhroceněji? Tohle bolí – a jistě ne jen čtenáře. Stejně jako trpké poznání, co je „štěstí“ a jak to s ním je:

„Podle nejnovějších měření
jsme v některých okamžicích
svého života
téměř šťastni
 
Není důvod
tomu všemu nevěřit“

báseň „Variace na staré téma II“, dotýkající se obskurních cest ke „štěstí“, vymknutých a excentrických, pak uzavírá slovy:

„Protože netuším
kde zůstala
ta muška jenom zlatá
 
Netuším
a přece rozumím
 
Možná víc
než bych si přál“.

Únavu z „promarněných let“ pak básník tuší i u ještě mladé dívky z básně „Ještěrka“, momentky, příběhu-nepříběhu, který sice příznačně, ale přesto poněkud nešťastně ústí do bezradného konstatování: „A stejně tak nevím / jaká zpráva z toho o lidstvu plyne // Ale nějaká dozajista“. Hm, nebyla bych si tak jistá… Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nena- cházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje než skutečně naplňuje naše životy. Životy v čase dávno po legendách; i ty lze navíc relativizovat nebo jemně parodovat (a s ním i „osud“ básníka) jako v „Legendě o ouroborovi“, s tolik symptomatickým opakováním a zároveň vytrácením se slov, písma (jednoduchý, ale výborný nápad!). Naši současnou existenci v její vyčerpanosti (a přitom okázalosti, která tu marnost jen zdůrazňuje) jako by nejlépe vystihovalo přirovnání k panoptiku či cirkusu („Poslední představení“):

„cirkusový stan trčí
jako pradávný menhir
 
Kam odtáhly národy
které ho vztyčovaly?“

Ačkoli ke klíčovým motivům sbírky patří motivy snu a času (jeho zrádně nenápadné, ale neodvratné plynutí-unášení básník s úchvatnou přesností vystihl ve verších: „Za zápěstí tě bere jemně / konečky prstů // Skoro jako bys šel sám“, s. 70), samy o sobě velké a závažné, nakonec čelíme spíš úmorné každodennosti, malosti a malomyslnosti, rozdrobení někdejších snů (ale kde a kdy byly?) na „přání“, které je v důsledku svým opakem a trpkým výsměchem:

„Jenom se modli
aby raději nepochopení
 
Aby raději to
co s velkou slávou slibovali
zůstalo jenom na papíře
 
Aby raději jen svícínek
 
Stojánek na ubrousky
z dřevěných kolíků na prádlo
křivě poslepovaný“

Naše přebývání coby „Hodiny ručních prací“, ve své samoúčelnosti a snaživosti tak směšné – a tak smutné… Je čas po čase, všechno podstatné, „velké“ minulo, pokud to tedy vůbec kdy bylo. Zbývá jen prázdno v odložených krajinách-reziduích, jako v té závěrečné básni o (nenalezené) Šípkové Růžence.

„Viděls to všechno, / a ještě se ptáš?“ ptá se básník v podstatném textu začínajícím rázným „Nejsem tu od toho / abych cokoli komukoli vysvětloval“; dikcí, dobře zakomponovanými „řečnickými otázkami“, prací s jazykem i vnitřní dynamikou tato obsáhlejší báseň připomene autorovy knižní poemy. Ale jen v záblesku; jejich tah a drajv nemá.

A co naděje, je vůbec někde? Ale ano: v přirozené lidskosti. Třeba v soucítění – které se tolik liší od odtažitého soucitu – s retardovaným chlapcem z „Variace na staré téma I“; ve chvílích, kdy si básník s otcem ve šťastné (!) chvíli podává „kýble veršů“, a zároveň myslí na své syny, protože

„Najednou
je nad slunce jasnější
že zbývají dva
nanejvýš tři roky
 
Předat klukům
to nejpodstatnější“

možná i proto pro mě báseň „Artové kino II“ vystupuje z celku sbírky jako jedna z nejpodstatnějších. A pak samozřejmě něžná – ano, něžná –  báseň o zahradě mateřské školy (s. 77–78). Končí hebkými verši „ale tu zahradu / jsem viděl // Tichou a tajuplnou“ a na exponovaném místě před dovršením sbírky působí jako pohlazení.

Víta Janotu považuju za jednoho z našich nejvýraznějších a nejhlubších básníků. Na jeho novou sbírku jsem se ohromně těšila, navnaděna Nocí a deštěm, básníkovým, domnívám se, (dosud) vrcholným dílem. Víkend v jakémsi Švýcarsku je však mnohem… nechci říct slabší, ale tlumenější. Možná jen křehčí, subtilnější, a proto mi třeba nevyjevila všechna svá tajemství. Ale zrovna tak je možné, že tu něco doznívá a chystá se k novému, plnému nádechu.