„Růžová je žužu, je to barva mužů,“ říkala tuhle naše osmiletá dcera. Růžová je žužu zřejmě i pro řadu vydavatelů současné poezie, protože pokud básnické knihy roku 2016 něco spojuje na první pohled, tak je to neobvykle častý výskyt odstínů růžové na obálkách. V souladu s tímto módním trendem je i grafika antologie Nejlepší české básně 2016, v níž jsou růžová dokonce i čísla stránek. Vizuální rovina tradiční ročenky je kvalitní a trendy. Jak se povedl její obsah, za který tentokrát zodpovídají v roli editora Jakub Chrobák a v roli arbitra Vít Slíva?

Je plná rozporů a nejasností. O vkladu Víta Slívy se toho z knížky moc nedozvíme. Úvod totiž pojal velmi stručně – obligátně se vypořádal s přívlastkem „nejlepší“ (básně mohou být prý pouze dobré, nikoli nejlepší) a prozradil, že oba sestavovatelé postupovali při výběru textů podle svého vkusu a naturelu. Chrobák ovšem v závěrečné eseji věnuje relativně značný prostor formulování podmínek, při kterých považuje báseň za kvalitní. Ale k tomu později. Teď pojďme hledat ty dobré básně. Ale ještě než půjdeme ony dobré básně hledat, musím upozornit na jedno velké bílé místo. Důsledně zde chybějí  ukázky z delších skladeb či jiných kompozičně sevřených celků; teprve v závěrečné Chrobákově eseji se dovídáme, že se vědomě rozhodl tyto texty nezařazovat, byť některé z nich považuje za kvalitní. Nabyl totiž dojmu, že do antologie patří jen „soběstojné“ básně, tedy ty, které plně fungují i bez původního kontextu. To je ovšem neuspokojivé vysvětlení. Každému ze zařazených textů přece schází původní kontext, včetně textů otištěných časopisecky nebo zveřejněných na internetu. Antologie vytváří svůj vlastní nový kontext, což je danost tohoto žánru. Jak s touto daností naložit? Osobně bych se přimlouval za to, chápat ročenky NČB jako literárněkritický výkon, který v ukázkách a doprovodné eseji upozorňuje na místa v krajině současné poezie, na která se vyplatí vypravit. Přistupovat k jednotlivým textům s přehnanou pietou a raději některé nezařadit, aby nepřišly o původní celistvost, není namístě. Editor by měl předně dbát o celistvost mapy, kterou kreslí. Slívova a Chrobákova mapa je bohužel na řadě míst děravá. Nejsou tu například ukázky ze skladeb Jana Škroba či Adama Borziče, přitom z nich Chrobák cituje v doprovodném eseji. Proč je možná krátká citace, ale už ne samostatná ukázka?

Další velké bílé místo představují texty, které se v antologii ani objevit nemohly, protože vyšly po její uzávěrce nebo po jejím vydání, tedy od září do prosince 2016. Kdo jen trochu sleduje současnou poezii, ví, že právě v tomto období vychází nejvíc básnických knih včetně těch, které jsou netrpělivě očekávány. Podle mého soudu by se i tyto texty měly mít šanci objevit se v ročence, která má v názvu rok kryjící se s jejich vročením. Tuto příležitost mohou dostat příští rok, což ale považuji přinejmenším za matoucí a také za oslabení literárněkritické a v budoucnu též literárně- historické hodnoty ročenek. Tato výhrada pochopitelně nesměřuje za Jakubem Chrobákem a Vítem Slívou, ale za nakladatelstvím Host, které určuje pravidla Nejlepších českých básní. Tento nešťastný časový harmonogram prací na ročence je zřejmě dán snahou dostat knihu ještě na vánoční trh. Myslím, že by si česká poezie i tato antologie zasloužila být vyvázána z této obchodní logiky. Nechce se mi věřit, že by si to Host nemohl z ekonomických důvodů dovolit.

Ale teď už k vlastní antologii. Chce to obrátit hodně stránek, než najdete jednu alespoň trochu dobrou báseň. Dobrou básní není rozjímání Jana Váni nad osudem autobusové stevardky, není jí metaforická transpozice rozbitého deštníku Renáty Judity Komendové ani vzpomínka Šimona Leitgeba na faráře, který uměl štěkat, a už vůbec ne školácky naivní představa vlaku vyjíždějícího z hloubi dětství v miniatuře Jana Vraka. Vedle těchto úletů si v Nejlepších básních letos přečteme slušnou řádku průměrných, rutinních básnických výkonů a naštěs- tí taky po dvou vynikajících básních Pavla Novotného a Petra Hrušky. Tato disproporce je znepokojivá, ale v kontextu minulých ročníků antologie není (bohužel) nová.

Více zarážející je disproporce v prostoru, který je vymezen autorům, jež editor v doslovu považuje za nejvýznamnější (pět básní J. H. Krchovského, šest stran věnovaných veršům Petra Krále). Chrobák v eseji vysvětluje důvody, proč  zařadil tolik básní právě od Krchovského. Ale nemá konečné slovo v tom, které texty kterých autorů a v jakém počtu budou v antologii zastoupeny, její arbitr? Mluví tady Chrobák za Slívu? Bylo tu dodrženo rozdělení rolí mezi editorem a arbitrem? Nejsou Nejlepší české básně 2016 nakonec jen Chrobákovu prací? A co na to Host?

Celebrity současné české básnické scény jako by měly tentokrát apriorní přednost – a to i v situaci, kdy jejich nejnovější texty za moc nestojí. To je případ zejména zmíněných pěti básní J. H. Krchovského: do úmoru omílané neodekadentní gesto působí už jen trapně. Člověk se až stydí za autora, u kterého už není poznat, zda tematizace horizontu smrti je ještě „poctivá“ manýra, nebo už jen autocitace; nepřehlédnutelné však je, jak o tomto horizontu píše čím dál klišovitějšími slovy. – Chrobák jako by měl (podvědomě?) potřebu poklonit se u každého z relevantních jmen, které je už nyní tučně zapsáno do dějin české poezie a jeho autor shodou okolností ještě žije a píše. Svědčí o tom i zvolený způsob řazení textů podle roku narození básníků. Antologie tak graduje texty doyenů české poezie, které Chrobák v eseji označuje za

„nejpodstatnější pilíře současné české poezie“.

Antologii svým způsobem zachraňuje Karel Šiktanc (je nejstarší a může zastat finále knihy) krásnou básní, jež ukazuje, že i mezi seniory se najde skvělý básník, který dokáže překročit vlastní stín, opustit leccos z již nefunkčních znaků svého stylu a o světě, s nímž sám osobnostně už zcela neladí, psát s láskou a pokorou. Ale pojďme vzít Chrobákův esej vážně  a nechme si vyložit pojetí poezie, které může vést k sestavení antologie nejlepších básní právě tímto způsobem. Dobrá báseň musí podle Chrobáka spojovat silný prožitek (či silný pocit potřeby / zasažení) se schopností ho jazykově zachytit. Poezie je tedy něco mimojazykového, jakási existenciální tenze, vůči níž je jazyk v instrumentálním vztahu, tj. slouží k artikulaci poezie. Tady už lze poněkud přesněji zahlédnout důvody zařazení oněch zmíněných ne-dobrých, ba přímo slabých básní. Chrobák se domnívá, že má na dosah básníkův prožitek, a je-li dostatečně silný, je zaděláno na dobrou báseň. Ale to je přeci průzračná iluze. O výchozím prožitku, byť by se báseň tvářila sebeautentičtěji, nemůžeme vědět vůbec nic. Můžeme se domnívat, odhadovat – a to je tak celé. Jestli básník cítil při psaní básně velkou potřebu, nebo jen potřebu malou, to opravdu není v silách čtenáře ani kritika vycítit. Nezjistíme to s jistotou, ani kdybychom se na to autora zeptali.

Jediný skutečný prožitek vážící se k básni je ten náš, čtenářský (jehož součástí jsou ony odhady autorského prožívání). Tento prožitek je potřeba důkladně  a kriticky nahlížet a analyzovat, pokud chceme o literatuře mluvit jinak než na naivní rovině dojmů a pseudoromantických stereotypů. Obávám se, že Jakub Chrobák tuto nutnou (sebe)kritičnost poněkud podcenil. Je zřejmě i nyní přesvědčen, že ony špatné básně jsou dobré, protože mu zřejmě asociovaly jeho vlastní prožitky a zkušenosti. Tvrdím naopak, že dobrá báseň musí být dobrá nehledě na autorovo i čtenářovo prožívání. Její kvalita může vyrůstat z jediného místa – z jejího jazyka. Prožívání je až sekundární. A souvisí vždy více se smyslem daného textu než s jeho uměleckou kvalitou. Báseň svým jazykem buď uvádí do pohybu významy, které konotuje, a je dobrá; nebo tyto významy pouze afirmuje, a dobrá není. Pro prožitek tu není zatím místo.

Užší výběr Chrobák činil prý podle toho, zda daná báseň „musela vzniknout“ a být napsána právě tím, a nikoli jiným způsobem. Domnívám se, že dobrou báseň lze hledat podle přesně opačných kritérií – dobrá báseň signalizuje vědomí své vlastní nesamozřejmosti (nemusela vzniknout a mohla být napsána řadou alternativních způsobů), tedy je si vědoma své „udělanosti“. Nepředstírá, že je zjevením prožitku, ale naopak dává „pouze“ příležitost, aby nad ní samou předem neurčené prožitky vznikaly. Žádná báseň nemusela vzniknout. Vždy musel někdo sednout a chtít ji napsat. Není už na čase zbavit se představy básníka, na kterého to prostě někdy přijde a nemůže si pomoci a musí to napsat a napsat to právě takhle? V tomto mytizování básníka cítím nemalou faleš. Jako by nebylo korektní přiznat, že i básník při psaní, přepisování či redigování svých textů postupuje také racionálně, chce být jiný než ten, chce být trochu takový jako onen, chce změnit způsob, jímž psal dosud, nebo ho chce naopak rozvinout a posunout, chce rezonovat s tím či oním nebásnickým užíváním jazyka atd. „Básník se nesmí bát bejt blbej“, tvrdí Ivan Wernisch. Já mám naopak radost, když se českej básník občas odváží bejt i trochu chytrej.

Pro editora je báseň „záznamem“ situace, kdy se člověk ocitne z nějakého důvodu mimo obvyklé parametry své každodennosti, je čímsi překvapen a zaskočen a těžko hledá slova, kterými by tyto nenadále okolnosti vyjádřil. V celé kráse se tu vyjevuje jeden velký problém současné kritiky poezie – kritik místo toho, aby uvažoval o tom, co s ním jako se čtenářem básnický text dělá, kdy účinkuje, kdy méně, kdy vůbec apod., začne popisovat vlastní prožitky při psaní básní. Popis (té správné, opravdové) geneze básnického textu je zde zaměňován za kritérium její hodnoty. Takto postupuje kritik-básník. Úskalí této dvojrole jsou na Chrobákově eseji patrné lépe než kde jinde v současné české básnické kritice.

Hodnocení kvality poezie je pro Chrobáka hodnocením procesu zaznamenávání poezie. Poezie se v jeho pojetí děje „před jazykem“, jazyk je „médiem poezie“, jak doslovně Chrobák říká. Toto instrumentální pojetí jazyka, respektive básnického textu považuji za neudržitelné. Jazyk není médiem poezie, ale její hmotou. Básnický text není mostem k před/mimo jazykovému teritoriu, kde se odehrála poezie, ale je vlastním a jediným teritoriem, kde poezie může existovat. Jistě, i básnický text odkazuje k mimojazykové skutečnosti, ale tato skutečnost se neodděluje od jazyka, není jazykem prostředkována, ale v jazyce přítomna. Krása západu slunce i znepokojivý půvab „delviťanek“ (jak ženy u pokladen supermarketu onehdy pojmenoval Jiří Dynka) se stávají v prostoru básně událostmi jazykovými, nezůstávají událostmi přírodními či sociálními, o nichž je básnickým textem referováno. Mimojazyková skutečnost a její jazyková reprezentace nemohou být odděleny, protože tu ani nemůže jít o mediování či sdělování, ale maximálně o reflexi tohoto jazykového mediování. Tím se přeci básnický text liší od všemožných jiných textů – myslí v první řadě na jazyk, o něm pochybuje. „Zásah“, o němž Chrobák také píše, je v básnickém textu zásahem jednoho slova do druhého, respektive zásahem do našich navyklých způsobů, jimiž textům rozumíme a jimiž užíváme jazyk.

Aby nedošlo k mýlce – nevolám po formalistní poezii uzavřené do lingvistických problémů jazyka samého, pouze upozorňuji na nutnost poezii číst v souladu s její nejvlastnější (jazykovou) povahou. Poezie vypovídá o světě skrze jazykové události, podobně jako hudba o něm vypovídá skrze události zvukové, malba skrze události vizuální atd. Proč je to důležité? Třeba proto, abychom neoznačovali za dobré básně ty, u nichž získáme dojem autorova silného „zásahu“ či prožitku, ale spíše ty, které nás zavedou do jazykové krajiny, v níž nás samé může potkat zásah a překvapení.