4/2017
Ve čtvrtém čísle Tvaru naleznete rozhovor s pozoruhodnou autorkou Biankou Bellovou, jejíž dílo ukazuje, že i dobré knihy mohou mít velký úspěch, že literatura může bavit, aniž by byla „zábavní“.
Milí čtenáři Tvaru,
ve dnech, kdy píši tyto řádky, slunce mocně zalévá naši redakci. Je jiné než to zimní – odstředivé, nezúčastněné, odtažité a bledé slunce zimy. Toto slunce má už cosi z jarní sytosti a síly, už se do nás vlamuje, prohřívá nás, prosycuje. Jeho svit probouzí rozkošnické snění za bílého dne, hory pracovních úkolů jako by se v jeho záři vytrácely, ztrácely na významu a naléhavosti. Najednou mizí horizonty, vytrácejí se cílové rovinky a ani uzávěrky už tak smrtelně nesvírají. Ta zář nás mění ve sluneční bytosti slasti. A protože každá slast chce věčnost nejhlubší, jak věděl Nietzsche, čas se v tomto světle ztrácí též. Naše každodennost plná starostí, křečí a obav není na takový vpád světla připravená, a tak je náš pohyb poněkud malátný, nejistý, vratký. A přece v takové sluneční extázi, která k nám smrtelníkům přichází gratis (coby milost, pouhá milost – sola gratia), můžeme tušit, že i přes všechno naše plahočení a ploužení, přes všechnu starost o každodenní bytí je v životě samém cosi velkého, cosi podstatného, cosi svatého.
„Samo bytí je požehnání, už jen žít je svaté,“
říkával židovský myslitel Abraham Joshua Heschel. Jednou z největších obtíží práce v čtrnáctideníku je, že člověk musí neustále honit uzávěrky, být ve střehu, ustavičně něco kuchtit začerstva, a než se ohřeje jeden krásný text, nahradí ho druhý, jedno číslo odchází do tisku, další už je v přípravě a ještě další se zadává. A tak pořád dokola. Ten nervní koloběh se s literaturou, jejíž podstatná část vzniká právě z takových slastných chvil nekonečna, z proluk a pauz bytí, tak divně pere.
Ve čtvrtém čísle Tvaru naleznete rozhovor s pozoruhodnou autorkou Biankou Bellovou, jejíž dílo ukazuje, že i dobré knihy mohou mít velký úspěch, že literatura může bavit, aniž by byla „zábavní“. Také bych rád přivítal první díl čtyřdílného seriálu „Ženy v české katolické literatuře“ Martina C. Putny, který k mé velké radosti začíná postavou básnířky a prozaičky Ludmily Maceškové, píšící pod pseudonymem Jan Kameník, autorky mystické poezie, jaká má v naší literatuře sotva obdoby. S tímto seriálem se budete setkávat ob číslo. Rozšíření doznala též rubrika „Horké párky“, kde vás s nejnovější knižní produkcí dosud seznamovali Mort a Della; jejich řady od tohoto čísla rozšíří Gothaj, jenž se bude spíše věnovat próze, a Talián, který se zaměří více na poezii.
Přeji vám slunečního ducha!
To hlavní
-
“Viděl jsem všechny hry světa,” zvolává s Mallarmém a svěří se nám, že dnes už raději přebývá jen v obklopení loutek.
-
Jsme svědky ohromných a převratných změn, ale je možné, že se zároveň částečně vrátíme k nějakým původnějším literárním formám.
-
Daný výběr chápu, rozumím mu, ale často s ním nesouzním.
-
Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.
-
Ale teď už k vlastní antologii. Chce to obrátit hodně stránek, než najdete jednu alespoň trochu dobrou báseň.
-
A asi nejdojemnější byla odezva od jednoho pána, který celý život obsluhoval důlní rypadlo:
‚Ženský nečtu, ale tohle mě dostalo. Vony se ty baby dokáží naučit všechno, až na to, pískat fotbal…‘