Před třemi lety mu zemřela matka. Byla dlouho nemocná, rakovina, tak se na to vnitřně připravil. Chodil za ní do nemocnice, nosil pamlsky, dodával naději, že tenhle druh rakoviny se dnes už dá léčit a šedesát procent pacientů s touto diagnózou se uzdraví. Už někdy v osmnácti cítil, že se matce vzdaluje a velmi rychle ji přestává potřebovat. Zpočátku mu to vyčítala. Domnívala se, že Matěj nemá rád Rudolfa, jejího druhého muže, ale tak to nebylo, jenom si byli lhostejní a neměli žádné společné téma k hovoru. Slušnost ani zdvořilost mu nečinily potíže, ale k vřelosti se žádné dítě nutit nedá, ta buď zůstane až do dospělosti, anebo vyprchá. O to víc ho překvapil náraz dojetí, když viděl, jak matku ležící na lůžku, strašlivě vyhublou a celou zmenšenou, ještě zaživa připomínající nabalzamovanou mumii, drží Rudolf za ruku, tiše k ní rozmlouvá a neuhýbá pohledem. Chtěl mu za to poděkovat, ale věděl, že by se rozbrečel, možná by se rozbrečeli oba, taková situace by pro něj byla ještě horší než chladný, zdvořilý a zdánlivě přátelský odstup, který tak pečlivě udržoval nejen k tomuto člověku, ale téměř ke každému ze svého okolí.

Pohřeb stál Matěje obrovské peníze. Rudolf si přál menší obřad, obyčejnou rakev, skromnou urnu uloženou v urnové zdi. Matěj se šprajcnul a trval na pohřbu „vyšší střední třídy“ se spoustou kytic a věnců. Rakev za sedmdesát tisíc, zato žádný hrob ani uloženou urnu. Popel vysypat na rozptylové loučce.

Ohromený Rudolf si vzal čas na rozmyšlenou a poté přijal, až na to poslední. Dohodli se, že si urnu s popelem odveze k sobě domů.

V krematoriu seděl Matěj mezi ním a otcem, který přijel ze satelitu za Prahou, kde žil se svou rodinou. Všichni tři si v rozpacích vzájemně popřáli upřímnou soustrast. Když hrála hudba, Rudolf plakal, Matěj ani otec ne. Pak se rakev zanořila do katafalku, oni přijali kondolence a vyšli ven. Podal Rudolfovi ruku a ujistil ho, že ano, určitě zůstanou v kontaktu. Věděl, že nezůstanou.

Poté se šel s otcem najíst. Lhostejně vyslechl stížnosti na jeho druhou ženu a na děti, chtěl být pryč, kdekoli, jen s hledáčkem u oka vyfotit něco krásného.     Zaujalo ho až otcovo přiznání, že v manželství ho drží už jenom milenka, o celých jednadvacet let mladší. Kdyby jí bylo o deset víc, poznamenal otec, znova by se rozvedl a žil s ní. Matěj mu jeho střízlivý přístup k situaci schválil. Zdálo se, že to otce potěšilo.

Matěj se s matčiným vdovcem viděl ještě jednou. Rudolf mu zavolal asi po měsíci. Pozval ho k sobě, aby si prohlédl vytříděné matčiny věci, drobnosti, jež nebyly součástí dědického řízení. On sám si po ní nenechá téměř nic, sentiment by jeho smutek ještě zhoršoval. Matějovi se nechtělo, ale nakonec tam šel. Šaty a osobní předměty vůbec neprohlížel. Nakonec si vybral jen vykládanou dřevěnou krabičku, bude si do ní dávat paměťové karty, a magnetofon se spoustou ohmataných kazet ve třech plastikových kufřících, většinou nahraných z německého rozhlasu a popsaných modrou propiskou, ale několik originálů tam bylo také. Pop ze sedmdesátek, osmdesátek a devadesátek, pak přišla cédéčka. Vzpomínal si, že matka ty kazety pořád hrála, snad z nostalgie. Vzal si i všechny gramofonové desky. Gramofon sice neměl, ale třeba si ho koupí. K hudbě měl vztah spíše vlažný a ze všeho nejradši poslouchal klidnou elektroniku, zasněný kosmický chill-out, který se nedal zapamatovat a rozhodně si ho nelze pro sebe notovat, což mu vyhovovalo. Staré hity, jež měla máma ráda, mu tenhle konzervativní výběr naruší. Aspoň s ní bude ve spojení.

Zaplatil si kurz krajinářské fotografie, figuru a portrét, nakonec zátiší s přirozeným i umělým osvětlením. Ze všech tří akcí si odnesl přesvědčení, že není schopen udělat jediný kloudný obrázek.

Nejvíc ho bavilo focení postavy v krajině. Školitel čekal na pětičlennou skupinku v devět ráno u třeboňského jezu na Berounce, kousek odtamtud měl chatu. Nalil jim z termosky čaj – kdo chtěl, tomu tam přidal rum — a nabídl domácí koláče, jež upekla jeho matka. Aby se všichni uvolnili, zvykli si na modelku a ona na ně. Budou prý pracovat se sluncem: proti a ze strany. Pak slečnu fotili v letních, nepříhodně černých šatech na louce, v loďce a dokonce v řece. Tam se jí šaty zmáčely až k pasu a prosvitly z nich světlé kalhotky. Poté šli všichni do chaty, kde se modelka osušila a převlékla a účastníci přetáhli snímky z foťáků do školitelova notebooku, aby si vyslechli hodnocení, připomínky a kritiku. Matěj měl pocit, že se mu nepovedlo vůbec nic, ale mistr ho pochválil za ony bílé kalhotky pod zmáčenou, a proto průsvitnou látkou. Fotografie má sice automatickou expozici a asistované clonění odlesků slunce na hladině, proto má spíše všední, ničím pozoruhodný charakter obrázku do rodinného alba. Ale právě tohle, dodal, je v kontrastu s absurditou a umělostí situace, kdy se jde holka vykoupat do řeky v černých šatech, a když vyjde z vody, je oblečená i nahá zároveň. Tuhle dráždivou a provokativní kvalitu zachytil Matěj ze všech nejlépe.

(Když se zúčastnil čtyřhodinového kurzu vaření, zdálo se mu to podobné jako učit se fotit. Naučil se čtyři thajská jídla, ale obstojně byl schopen připravit jen jedno, a sice smaženou rýži s vajíčkem a kuřetem. Dva chody, třeba polévku a krevety, dělal málokdy, protože jejich chuť a textura jen vzdáleně připomínaly to, co uvařil pod dohledem kuchaře, a čtvrté jídlo, hovězí v něčem zeleném, si skoro nepamatoval. Na kurzech focení, v moci instruktora se projevil jako talentovaný začátečník. Jenomže když se vrátil domů a snažil se opakovat vše, co se naučil, dopadly snímky jen o málo lépe, než jaké dělal před kurzem. Fotografie jako domácí smažená rýže. Dá se to jíst, dokonce je to dobré. Ale nejvíc to chutná tomu, kdo to uvařil.)

Potíž měl s ohniskovou vzdáleností a hloubkou ostrosti. Rozuměl, o co jde, ale příčiny a důsledky se někdy nedostaly přes hledáček. Instruktor vysvětloval problematiku dobře, alespoň se mu zdálo, že ostatní učedníci to chápou, jenomže on se cítil jako v hodině geometrie na gymnáziu, které sice dostudoval, ale středoškolská matematika se mu v hlavě usadila pouze jako nepochopitelná, hrůzu nahánějící noční můra. Všechno technické se mu hnusilo, proto nejen že nerozuměl diskusi o přednosti toho kterého fotoaparátu, ale nechtěl o těchto věcech ani nic vědět. Měl za to, že znalost řemesla jde proti kreativitě, a přitom si byl vědom toho, že filmový kameraman, který má příslušnou školu a rozumí svému řemeslu, musí nutně techniku ovládat. Jenomže za myšlenkou jeho obrazu je režisér. Matěj byl režisér bez kameramana a bez štábu. Jen s kamerou.

Kolikrát měl chuť s pachtěním se po kráse praštit. Jistě, učený z nebe nespadl, ale on se učit nedokázal. Nejhorší bylo, že něco v jeho nitru mu tuhle rezignaci potvrzovalo a schvalovalo, ten odpor k nastudování pravidel. Nebyla to lenost, spíš přesvědčení, že tisíce fotografií publikovaných na Blickpersonu a jiných internetových i papírových stránkách, nemají žádný význam, ať jsou jakkoli hezké a zdánlivě dokonalé. Byl ochoten připustit, že za dobrým snímkem je dřina, trpělivost a někdy i štěstí, ale nechtěl spoléhat jenom na to. Potřeboval navázat s modelkou vztah, ale udržet si od ní odstup. Poznat a pochopit ji, ale nebýt osobní příliš. Objevit ji jinak než kdokoli před ním a po něm. Zanechat na ní i na sobě stopu, která snad příliš neublíží.

Starou polozrcadlovku Sony zavřel do zásuvky a koupil si použitý, plně funkční Nikon D200, paměťové karty a jejich čtečku, k tomu dva objektivy, 50 mm a 85 mm. Na širokoúhlý mu už nezbyly peníze, a tak vzal za vděk otřískanou osmadvacítku od kolegy, který s fotografováním přestal, znechucený tím, jak řekl, „že dneska fotí každej“. Jak se sklem osmadvacítkou, tak s pětaosmdesátkou si nevěděl moc rady. Aby si byl jistý, že snímky budou ke koukání, nasazoval na tělo kamery hlavně padesátku. Občas mu dal někdo na Blickpersonu bílé kolečko, ale žádná sláva to nebyla. Z každého takového ocenění měl radost, ale neměkl se s ní komu svěřit, a zároveň chápal, jak pošetilé je těšit se z něčeho takového. Možná ten, kdo ho milostivě obdaroval virtuálním kolečkem, jen doufal, že on na oplátku ocení zase jeho. Pokud Matěj věděl, na Facebooku to takhle dělají miliony zoufalců.

Stáhl si návod a po večerech ho studoval. Zkoušel podle něj, co všechno aparát umí. Nebylo toho málo a Matěj spoustě funkcí ani nerozuměl. Koupil si program na úpravu fotek. Koupil si z druhé ruky stativ z lehkých kompozit, co se dá strčit do batohu. Vzal Nikon do terénu, ale nebyl si jistý, co vlastně chce zachytit. Strávil den bloumáním po Praze, obrázků napráskal skoro stovku, samozřejmě na RAW, ne na JPEG, jak doporučovali radilové na netu, protože JPEG dělá mizernou kompresi. O co při kompresi přesně jde, to nevěděl. Další víkend si opět udělal fotografický výlet, tentokrát do prokopského údolí. Obrázky, které pořídil, mu nic neříkaly. Nejlepší byl z nedělního podvečera. Chtěl si vyfotografovat skalku nad motolským hřbitovem, ale do záběru mu vjela tramvaj. Červenavá šmouha v popředí, v pozadí tmavé náhrobky a kříže. Dlouhý i krátký čas zároveň.

A čas ubíhal. Každý den si připomínal, že fotografuje pro sebe, ne pro jiné. Ale bylo to těžké. Portály jako Blickperson tu jsou na předvádění. On sám si musel přiznat, že také touží po publiku. Nechtěl s nikým o svých fotkách diskutovat a kritiku nesnášel, i když často ex post uznal, že kritik má v něčem pravdu. Matěj však potřeboval publikum ohromovat, obdarovávat krásou, kterou sám objevil a ulovil.

Když fotil večerní hosty v nuselské kavárně Olymp, pochopil konečně, co je hloubka ostrosti a jak s ní pracovat.

Objednal si lungo. Vytáhl z brašny knihu záběrů kameramana Roberta Burkse. Zalistoval jí a dlouho si prohlížel záběr z filmu Vertigo: Kim Novak tu v černo-zelené róbě vstává od stolu, obklopená rudou textilní tapetou sálu restaurace Ernie’s.

Zde to bylo o poznání obyčejnější, ale to mu nijak nevadilo. Světla tu bylo tak akorát, aby nemusel přisvěcovat, a skoro všechny stolky byly obsazené.

Zavřel knihu a Nikon postavil na ni. Přepnul vidění na displej — s foťákem u oka by se mezi hosty necítil dobře, nechtěl nikoho obtěžovat. Předstíral, že si na displeji prohlíží, co nafotil, a přitom se na focení teprve připravil. Dal pětaosmdesátkové sklo a viděl malý detail: pornograficky vyčnělý nos ženy důvěrně rozmlouvající s jinou ženou. Zatímco vše za nimi bylo rozmlžené, tyhle dvě hlavy viděné zezadu a z poloprofilu, jen občas z profilu. Špičatý nos se jednou dotkl nastaveného ucha, jako by to byl ptačí zobák zkoumající kůru stromu. Ženy se zasmály, hlavy mezi rameny, a obě se napily vína. Byl si jistý, že mluví o nějakém muži, ta nosatá s ním má poměr. Zaměřil se na její levou ruku, počkal si, až ji žena příhodně nastaví, a pak si vyfotil prsty. Prsteník byl holý, nebyla na něm ani žádná otlačenina nebo světlejší proužek po prstýnku. Takže to nebude nevěra, řekl mu objektiv, anebo jenom ze strany jejího ženatého milence. Anebo je to jinak. Pak objektiv vyměnil za padesátku a viděl střed pojímaného světa, rámeček vříznutý do vlastního oka pozorujícího dvě docela hezké, vcelku obyčejné ženy přibližně v jeho věku. Na stolku, který byl před nimi, ale z jeho pohledu až za jejich postavami, ležel mobilní telefon displejem dolů. Dlouhé sklo zaměřené na tváře žen ho vidělo jen jako tmavou placku, ale padesátka, která z obou postav a jejich bližšího okolí udělala jednu plochu, kde je třeba jasně zarámovat předmět fotografova zájmu, jasně ukázala, že ten mobil leží tváří dolů. Po chvíli se to potvrdilo. Přístroj zřejmě zavibroval, žádná melodie nebyla slyšet. Nosatá žena ho zvedla, otočila a opatrně vrátila na desku stolku, opět dis-plejem dolů. Někdo jí volá a ona ho trápí. Pak nasadil na tělo aparátu kraťas a spatřil scénu trochu podobnou malbám Georga Grosze nebo Milady Marešové: kavárenská scéna s běžnými lidmi, většinou mladými. Málokdo si tu povídal, dva mladíci s pečlivě zastřiženými starosvětskými vousy civěli do notebooků. Každý na opačném konci místnosti, ale podobní si jako bratři, dokonce se stejným poloprázdným půllitrem piva před sebou. Vzal je, jak byli, a tenhle obrázek byl z celého večera nakonec nejlepší.

Když se o tom pak při obědě v kantýně bavil s oním kolegou, který mu krátké sklo prodal, ten si povzdechl, že mu závidí jeho nevyhořelost.