ITAL A ČAS

Šel Čas po ulici a potkal Itala.
Ital se na něj podíval, a rozzářily se mu oči.
„Ach, rozkošná Hodinko, jak vám to dnes s tatínkem ale opravdu moc sluší!“
Čas měl Itala rád, a tak se všichni tři spolu hodinku procházeli.
 
Druhý den Čas potkal Itala znova.
„Ach, líbezná Minutko, dnes jste překonala samotnou Krásu – chci vám za to vzdát hold, mamma mia! Pan otec jistě promine.“
Čas nic nenamítal, a tak spolu všichni tři na minutku postáli v srdečném a zpěvném hovoru.
 
Třetí den Čas potkal Itala potřetí.
To už byla opravdu náhoda.
„Ach, půvabná Vteřinko, toť osud! Má bohyně!“
Ital chtěl v oslavné řeči pokračovat, ale Vteřinka už byla dávno ta tam.
 

ŽID A ČAS

Šel Čas po ulici a potkal Žida.
Zaradoval se, že spolu prohodí pár moudrých slov, a poté, co se spolu velmi uctivě a poníženě pozdravili, přívětivě se optal:
„Máte trochu času?“
Žid se najednou celý proměnil. Neznatelně se mu zkroutil nos a jeho husté havraní obočí překrylo oči jako těžká mračna.
„Že se nestyděj, pane Čas, že se nestyděj. VY se ptáte MĚ, jestli nemám trochu času? Já nevím, kde mi hlava stojí s obchodama, nemám ani trochu času navíc – a vy… že se nestyděj, pane Čas, takovýhle otázky na slušnýho pracovitýho člověka!“
Čas se na chvíli úplně zastavil, jak byl otřesen.
Potom se vzpamatoval. Dohonil několik vteřin, které zameškal, a šel dál.
 

ČECH A ČAS

Čechovi se jednou v nestřežené chvíli podařilo ukrást Času čtvrt hodiny za bílého dne. Naivně si myslel, že to nikdo nepozná.
Pravda, v Čechii to nikdo nezpozoroval, ale ve světě začala čtvrthodina okamžitě chybět.
Čas dohonil Čecha a řekl mu, ať nedělá hlouposti a ihned mu čtvrthodinu vrátí.
Čech dělal, že o ničem neví, a tak ho Čas musel potrestat.
V celé Čechii se zastavil, a šel dál až po čtyřiceti letech, dělaje, že o ničem neví.
 

PONOŽKOVÝ SANDÁLISTA

Inspektor Dolce a poručík Gabbana zatkli pana Ponožkového Sandálistu.
„Jste zatčen! Vše, co od této chvíle obléknete nebo svléknete, může být použito proti vám!“, odříkali společně jako jeden muž. Kouzelná formule číslo 1 byla jejich silná stránka. Vypadali při ní prostě báječně.
„Svobodu oblékání! Ať žije svoboda!,“ zvolal Sandálista.
„Ale notak!“
Dolce přetáhl nebohého Sandálistu velkým služebním hřebenem po hlavě a Gabbana mu nasadil pouta v chladné kovové barvě.
Obávaný státní zástupce Lagerfeld pak převzal tento odstrašující případ.
 

PAN HITSCHNAGEL

V Měděnci v Krušných horách je hotel, a v tom hotelu už 137 let hospodaří pan Josef Hitschnagel.
Před mnoha a mnoha lety byl jeho podnik vyhlášeným místem, široko daleko známým, téměř věhlasným.
Dnes pan Hitschnagel tančí skrz prkny pobitá okna a přede budoucnost, která možná nebude.
Češi a Němci zde rozkmotřeni zanechali kulturního ducha. Ten duch tu hrozně straší. Dupe po půdách, cachtá v sklepních kanálech, jako otrávený spodní proud.
Benešovy dekrety pan Hitschnagel snědl ještě jako člověk, obalené vajíčky a strouhankou. Nedlouho potom se proměnil v kočku.
 

O KRÁLÍCÍCH A ZAJÍCÍCH

Pan Bů se staral o své králíky pečlivě. Jen on dokázal svou boží rukou otevírat přední stěnu kotce a vkládat dovnitř malé bezvýznamné radosti a starosti velké až po strop.
Zajíci si svobodně pobíhali po okolní krajině a jediné, co pan Bů zmohl, byly proměny v orla a střemhlavé pády do jejich svobodného světa, které měly střídavý, vždy pouze dílčí úspěch.
Jednou zapomněl pan Bů zavřít a zajistit jeden kotec. Králičí slečna vyrazila zvědavě na průzkum světa mimo něj.
Cestou se potkala se zajícem. Hrozně se sobě navzájem zalíbili.
A jak se tak sobě navzájem zalíbili, založili spolu tajně rodinu.
A tak vznikl člověk.