Lidé
(1974) je český básník, překladatel a učitel. Vystudoval učitelství českého jazyka a angličtiny na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Doposud vydal osm básnických sbírek, které charakterizuje civilní obraznost, existenciální hloubka a jemná ironie. V roce 2014 byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky a v roce 2016 se stal prvním laureátem Mezinárodní Ceny Václava Buriana za poezii. Jeho sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byly nominovány na cenu Magnesia Litera. Za svou sbírku Obcházení ostrova (2017) obdržel v roce 2018 cenu Magnesia Litera v kategorii Poezie. Jeho zatím poslední básnická kniha Šestý prst vyšla v nakladatelství Host v roce 2022. Kromě vlastní tvorby se věnuje překladu anglicky psané poezie. Pracuje jako učitel angličtiny v Roudnici nad Labem, kde také žije.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
když sis jako malá hrála na kovboje,
jako by to byla hlaveň pistole,
ale přitom jste obě dvě věděly,
že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.
Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?
Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.
O ostrovoch, hoteloch a prízrakoch je název akce, která se odehraje v Café Fra za spolu-pořádání projektu literarnyklub.sk. Diskutovat budou Milan Děžinský s Evou Lukou za moderace Michala Talla.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
když sis jako malá hrála na kovboje,
jako by to byla hlaveň pistole,
ale přitom jste obě dvě věděly,
že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.
Světlo kolem proudí, jako by z galerie vlály vlasy
a natahovaly se po jiskřícím prachu, s nímž padám
do prostoru
Z křtitelnice pod okapem děvčátko loví slunéčka.
12. 10. 2016 / Miluji mlčenlivé soudruhy.
Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?
Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.
Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…
