Milan DěžinskýŠestý prst

Singulární intervence

Reflektuje Jan M. Heller

Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 10/2022

Nová sbírka Milana Děžinského, vybavená podtitulem Verše z let 2017 až 2021, má návodný název. Šestý prst znamená něco přebytečného, ale možná také divného, nezapadajícího; člověk se šesti prsty nepatří mezi běžné obyvatele našeho světa, je představitelem nebo poslem světů jiných, znepokojujících, nebo přímo ohrožujících. Mytologie pár takových dokladů poskytuje, ale autor také napovídá mottem ze S. Silversteina, v němž se mluví o zvrásněném a mokrém prstu, který si někdo cumlá (motiv se pak ještě vrátí v jedné z básní). Po přečtení prvních textů ve sbírce zjistíme, že taková znepokojující jinakost je jedním z jejích hlavních témat. Nebo spíš ne přímo ona, ale setkání lyrického mluvčího s ní.

Tento lyrický mluvčí – většinou v první gramatické osobě, občas i v druhé, výjimečně schovaný v „hroznu“ my – vychází téměř obligatorně z dobře odpozorovaného obrazu z každodenního života. Je to obraznost vybudovaná na detailech, jako je lišejník na betonové obrubě studny, autobusová zastávka, nehet zahnědlý nikotinem, houkání vlaku či stožár vedení vysokého napětí. Ve zvláštní oblibě má autor motivy přírodní, ale přírody také jaksi současně české, špinavé, zanedbané, strupaté, myslivecké, rozryté od divočáků a lesáckých traktorů. Většina rozsahem nevelkých básní je pak vystavěna tak, že se vhodně zvolené detaily pospojují do solidně představitelné nehybné scenerie (místa nedourčenosti ovládá Děžinský výtečně) a do ní vzápětí vtrhne dokonavý, jednorázový impuls: Někde něco vyletí, vystřelí, vytryskne, vyšlehne, proběhne, mihne se, zazáří… To je přibližně vzorec, z nějž vychází typické naladění většiny básní.

Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu? Zde v recenzi používám ukazovací zájmeno „to“, ale při četbě básní je nápadná práce se zájmeny neurčitými: co spadne do studny, kdosi natáhl v interiéru nit, někdo vykašlal něco živého do látky košile (mimochodem, různé takové nevábnosti, spatřené ve zmíněné již přírodě nebo pozorováním těl cizích i toho vlastního, jsou pevnou součástí motivického arzenálu Milana Děžinského). Logika buď chybí, nebo je v podmínkovém modu: Pokud… Takový chybějící kauzální článek, který vyplňuje imaginace, je samozřejmě lyrickým principem obecně, ale zde se stává osou autorovy poetiky. Lépe řečeno jednou z os.

V dalších částech sbírky najdeme také básně, které jsou vystavěny podle většího počtu takových os či siločar. Básně jako „Noční plavec“ nebo „Roub“ (většinou jsou soustředěny v druhém oddílu) jsou komplexnější a kombinují víc motivů a jejich spojnic – divná tělesnost, magická nejistota noci, ale přesto každodenní, známé motivy vlaku, těžebního jezera a stromů. Báseň „V Konstantinopoli“ obdobně kombinuje motivy věčnosti, evolučního a historicko-mytického času a biologické říše, soustředěné kolem zvukomalebného pojmu kruhoústí. Jinde si však zase autor vystačí s jednotlivým obrazem, ať už gnómickým jednoverším, nebo třeba popisem dvou kamioňáků opravujících motor ve vedru na krajnici kdesi zřejmě ve Španělsku („Corrida de toros“).

Podobný protiklad makro- a mikrostruktury se odehrává i tam, kde autor staví jednotliviny na pozadí velkých, beztvarých ploch, vymykajících se možnostem lidského vnímání: Vodních hladin, přičemž Nechranická nádrž může být stejně neuchopitelná jako Středozemní moře; hlubiny času, obrovské vzdálenosti; paměť ledovců odkrývá nejmenší společné jmenovatele, vše vposledku splývá v jedno (báseň „Ztráty“), ve vzájemném zrcadlení dvojího pohledu se zhmotňuje nekonečno („Velká noc 5“, poslední text sbírky), na které v básni „Vítání 2“ předtím narazil malý kluk s (titulním) ocucaným palcem:

vejít do myšlenky
kde se levé oko dívá na pravé;

temporalita i lokalita se ruší tak, že

co bude i to bylo […] Byl jsem tady
jako ty
„Jsme zas spolu“.

Takovou plochou může být i kolektivum, „my“, kteří

se mnou v této chvíli
synchronizují dech
„Už je čas“.

Trochu lépe tuhle prostorovou představu pochopíme v básni „Hory“, v níž na sebe bere podobu různých rychlostí plynutí několika vrstev skutečnosti za oknem vlaku: Nejrychlejší jsou již známé singulární impulsy, „do minulosti vypálené střely, probleskující představy; se stoupající vzdáleností od jedoucího vlaku se rychlost subjektivně snižuje a „nejpomaleji tečou hory. Jistě, to nás v kontextu sbírky nepřekvapí.

A konečně platí podobné schéma i pro jazyk: Proti prostě sdělovacímu, mnohdy až zcela prozaickému, deníkově suchému stylu staví autor klidně i jen jeden, zato však vybroušený básnický obraz, který může mít podobu metafory („klasy si předávají vítr z úst do úst), ale třeba i pouhého přirovnání („dechy zapletené do sebe jako lehký cop) nebo paradoxní figury, v níž se často cosi převrací – studna se dívá na toho, kdo se nad ní sklání, lastura si nás přikládá k uchu, hory plují a lodi se tyčí („Krétská noc“).

Mluvili jsme o nejistotě. To je pocit, který pro mě charakterizuje pozici lyrického mluvčího nejvýrazněji. Nejistota po probdělé noci je střídána nejistotou ohledně fungování jazyka, nejistotou vlastního bytí („Jsem to já už napořád?jako pointa zoomorfní básně nazvané prostě „Já“), nejistotou vnímání okolního prostoru (subjekt se hodně řídí ostrým vnímáním smysly, často mluví o světle, ale i hmatem – a stejně často jsou smysly suspendovány, cestující v básni „Hory“ nemají oči, v „Nočním plavci“ se zacpávají uši, uhýbá očima, odebírá od úst), nejistotou mytické krajiny, promlouvající podivným starým jazykem, zakoušené na cestách v několika básních věnovaných Řecku (a kdo z nás to aspoň jednou v antické krajině nezažil?).

Ve světě, kde neustále očekává intervenci jiného, podivného, znepokojujícího, se básnické já současně vzdává vlády nad tímto světem: Není subjektem tohoto světa, je jeho objektem, je jím určováno. Může ho jen prožívat jako mlž přilepený k betonovému molu v básni „Už je čas 2“; ten by pravděpodobně na singulární vyrušení, dokud by ho přímo neohrozilo na životě, nijak nezareagoval.

Ale jak jsme viděli, v některých básních se tato nejistota proměňuje v úžas. Ambivalence postoje lyrického mluvčího ke světu neznamená nutně strach či pocit ohrožení. V sérií básní věnovaných autorské sebereflexi se subjekt přece jen chápe nějaké aktivity a snaží se překonat hranice své samoty vyslovováním onomatopoických toponym (Vrskmaň v básni „Já 3“), vede rozhovor s někým, kdo jako by se probudil po stoletém spánku a snaží se ve světě zorientovat („Srdce rejska“); pozoruje, jak mu slovo nabývá v ústech, ale nechce je pustit ven (protože je příliš banální, nebo se prostě jen nehodí?); sám rozhoduje o tom, co je podivné, vyjadřuje to posunem akcentů nebo jen úhlem pohledu („podle toho, kdo to drží … podle toho, jak to kdo drží“ – „Básně 2“). Nejčastěji ovšem sahá k operacím suspenze, odčítání, negace: O vyřazování smyslů už řeč byla, mlha putujícím ukusuje hlavy („Výstup na Rač“), báseň „V Daráje“ je na odčítání přímo postavena – město „bez řeky, dům „bez střechy,

hrnek bez ucha, matka bez hlavy;

toto ještě ano – a toto už ne.

Při čtení celku sbírky mi vyvstává toto: Přitažlivost a síla Děžinského veršů vyrůstá z napětí mezi básněmi, které se tváří jako dobře zaostřené momentky z každodenního, až banálního světa, ale pozornější čtení v nich odhalí významové spojnice, z nichž můžeme odečíst cosi podstatného o důvěrně známém životním pocitu (samoty, nejistoty, chceme-li filosoficky vrženosti); a těmi, které navenek působí jako náročné, komplikované, překombinované obrazy, ale lze je bez obav číst jako evokace blízce známých výsečí skutečnosti, kterou důvěrně poznáváme (pozor, nenapsal jsem „jako pouhé evokace“).

Milan Děžinský je básník, který si dlouhodobě udržuje svou originální poetiku; naštěstí to neznamená, že by stále varioval již známé, vykrádal sám sebe nebo „psal celý život jednu knihu“. Udržuje si i své kvality.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), literární publicista, redaktor, editor, překladatel. Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK, evangelickou teologii na ETF UK a doktorskou antropologii na FHS UK. Na serveru iLiteratura působí ...
    Profil
  • Milan Děžinský

    (1974), básník a překladatel. Do literatury vstoupil v polovině devadesátých let, kdy založil a spoluredigoval studentský časopis Okruh. Vydal básnické sbírky Černá hodinka, Kašel mé milenky, Slovník noci, Přízraky, Tajný život, Hotel po sezóně a Šestý prst, z nichž Slovník ...
    Profil

Souvisí

  • Milan DěžinskýŠestý prst

    Na prahu lesa

    Reflektuje Olga Stehlíková

    Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 10/2022
  • 02_rozhovor

    Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2021
  • Martin StöhrUžitá lyrika

    Gebrauchslyrik?

    Reflektuje Jan M. Heller

    Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2020