Martin StöhrUžitá lyrika

Gebrauchslyrik?

Reflektuje Jan M. Heller

Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 20/2020

Název Užitá lyrika může čtenáři asociovat nejdříve paralelu k užitému umění – k uměleckému řemeslu, které klade důraz na řemeslné dovednosti, na všechny ty bauhausovské a podobné zásady, že umělec si musí především vlastníma rukama osahat materiál, takříkajíc si je od něj ušpinit. Anebo můžeme názvu rozumět tak, že poukazuje k užitosti ve smyslu funkce uměleckého díla v každodenním životě, což by nás ovšem zase přivedlo někam ke „spotřební“ literatuře, do spodních pater, kde jsou složené texty určené k jednomu použití. Jenže tak tomu není. Verše obsažené ve sbírce nesoucí tento název nevynikají ani formální bravurou, ani stylizovaností do žánrů „lidového čtení“.

V kontextu díla básníka a editora básnických děl Martina Stöhra (1970), osobnosti spjaté s brněnským nakladatelstvím Host, se Užitá lyrika jeví jako něco na způsob časového snímku. Jako by autor ve shromážděných básních – je jich jen 31, sbírka je tedy dosti útlá – chtěl zachytit nikterak dlouhý časový výsek ze svého života, který můžeme s klidným svědomím označit jako reflexi středního věku. K tomu je třeba nejprve zdůraznit druhou část názvu, totiž „lyriku“. Stöhrova lyrika se nachází v paradoxním pohybu mezi lyrickou situací první osoby a meditativního bezčasí, mezi nosnou funkcí básnického jazyka a anaforickou, navenek zaměřenou energií, jejímž prostřednictvím subjekt navazuje dialog s dalšími subjekty, na straně jedné – a mezi zjevným zakotvením v autorově životní zkušenosti na straně druhé, což ze sbírky činí výpověď na první pohled autobiografickou. K obojímu se ještě vrátíme.

V něčem pokračuje Užitá lyrika v linii naznačené autorovou sbírkou Přechodná bydliště (2004), kterou kritika pokládala za zlomovou: ubývá venkovské motiviky a přibývá drobnokresby městských zátiší, která byla rovněž jedním z ústředních motivů další básnické knihy Smích ze snu (2012). Spirituální ladění slábne, biblické motivy jsou přítomné spíše v polemickém modu („Na počátku bylo bohužel / Slovo, ta nekonečná tma“ – báseň „O Vánocích loď Santa María“; „Krev šípků & jeřabin, krev, Jonáš, krev, pivo / Jidáš, rum, víno, Ježíš, zvratky, Getsemany // Boha jsem znal osobně dobře, ve čtyři třicet / šeptal jsem: Ty stvůro kolozubá, tak si ji nech! – „Boží les“) a vlastní devadesátkové angažmá v kruhu „katolických básníků“ komentuje Martin Stöhr s jakýmsi pobaveným odstupem.

Jestliže jsem v souvislosti se středním věkem použil slovo „reflexe“, je to pro vnímání básníkovy životní situace důležité. Nejde mu totiž o příslovečnou „krizi“ ani o nějakou bilanci, i když básně pochopitelně obsahují jak ohlasy osobních krizí, tak bilanční momenty. Stöhr si nelibuje ve vzedmutých emocích, spíše postuluje, zaujímá stanovisko, vzpomíná, popisuje drobnosti, zdánlivé banality, kreslí obrazy, kterými navozuje náladu. A nálady či naladění, jež převládají, můžeme popsat jako periferní či maloměstskou ospalou idylu, (sebe)ironickou melancholii – a na několika místech probleskne i něco jako metafyzický děs.

Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil. Několikrát se tu vyskytne i Ostrava, Olomouc nebo Stöhrův rodný Zlín, ale zvláštní kouzlo Brna, se kterým autor spojil svůj život již po studiích, výrazně prostupuje celou sbírkou. Jsou to ona již zmíněná drobná městská zátiší, jako jsou ta popsaná hned v první básni „Vyšel jsem dnes do podzimu“: zdymadlo, vlečka a most s rybáři, „elektrische linie“ – jen málokdo kromě insiderů ví, že z tohoto německého výrazu pochází ikonický název brněnské tramvaje, „šalina“ – a je to také ironický odstup, vyjádřený třeba větou, že

Brno má pěkné ohrady Vídeň lustry
(báseň „Na okenním parapetu kvete orchidej“).

Výrazné je naladění subjektu do ztišení, obracení se do minulosti ve formě vzpomínek – na partnerku, na tátu, bratra, dětství. Opět je však třeba zdůraznit, že tu nejsme svědky vzdychání po ztraceném achmládí, ale spíše pokojného smíření s tím, že „starý svět tiše klesá“ (s. 7), smíření, v němž nedrhne ani ojedinělý trpký „boomerovský“ šleh, jako je ten v básni „Pojď se mnou tam, kde nebe je…“, věnované Jestřábovi neboli Jaroslavu Foglarovi: „Pojď se mnou tam, kde jsou / klubovny ještě bez wifiny“. Mnohem osobnější a mnohem silnější jsou výpovědi subjektu tam, kde je řeč o návratech k minulým válkám – a co je ještě důležitější, k poznání, že už nemá smysl snažit se je bojovat. Samozřejmě – slovo „válka“ tu budiž chápáno metaforicky, autor si tu nevyřizuje dávné spory, ale vrací se ke sdíleným prožitkům, které se mu kdysi vryly do paměti.

Jedno z nejsilnějších osobních vyznání tohoto druhu představuje rozsáhlá báseň „Omluv mne, že nepřijedu: K rukám Petra H.“, v jejímž adresátu čtenář, který je i jen průměrně obeznámený s českou básnickou scénou, rozezná ostravského básníka Petra Hrušku. Vzpomínky na dávné procházky, kocoviny, známosti,

ataka, migréna, překouření
v Elektře hosté zuby cení
(báseň „V Ostravě“),

roztroušená jména, iniciály. A kolik toho ještě zůstalo „ztraceno v překladu“, zašifrováno v dedikacích, narážkách, ve kterých se poznají jen zasvěcení? Možná dost, podobně jako ve vrstvách intertextuálních, v aluzích na autorovy vlastní předchozí sbírky, na čítankové básníky, Dyka, Nezvala, Blatného, Seiferta, báseň „Obelisk“ naléhavě vzbuzuje pocit, že se tu vedle zjevné aluze na Kainara ozývá závěr Apollinairova Pásma („Na konec uhlíku balíku / Jakého chceš ku ku ku […] Toto je samá pravda! / Kokonec obelisku“). Pokud to z řečeného ještě nevyplynulo, je nakonec třeba zdůraznit, že v práci s jazykem si autor počíná jako někdo, kdo svůj obor dokonale ovládá a může si dovolit občas zalaškovat s rýmem, nebo dokonce se zaumným vynecháváním hlásek ve slovech (báseň „Tapolka“).

Jaká je tedy po přečtení sbírky Stöhrova „užitá lyrika“? Přes všechnu veršotepeckou suverenitu nestojí na řemeslné dokonalosti, přes všechnu sebeironii subjekt sám sebe neshazuje. Nejpravděpodobnější se mi zdá, že lyrika je to u-žitá ve stejném smyslu, v jakém cesta může být u-jitá. Přes všechnu dialogičnost v posledku vypovídá nejvíce o svém mluvčím – a o okamžiku, kdy „život jeho je v půli se svou poutí“.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), literární publicista, redaktor, editor, překladatel. Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK, evangelickou teologii na ETF UK a doktorskou antropologii na FHS UK. Na serveru iLiteratura působí ...
    Profil
  • Martin Stöhr

    Narodil se v roce 1970 ve Zlíně. Básník a redaktor. Vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Debutoval sbírkou básní Teď noci (1995), která stejně ...
    Profil

Souvisí