IMG_4066
Rozhovor s Martinem Stöhrem

Chci už konečně dát ven svou řadovou sbírku

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 3/2020

Na konci roku 2019 zaujal básník a redaktor Martin Stöhr na Facebooku své přátele novou básnickou aktivitou: mezi 11. 11. a 11. 12. přibývaly na jeho profilu básně, každá z nich navíc věnovaná. Tvoří rozmanitý soubor, který lze číst online na adrese https://issuu.com/casopishost/docs/stohr_kdyz-v-brne-snezi. Je to dobře. Jinak bychom museli závidět těm 31 šťastným, kteří na přelomu let desátých a dvacátých dostali od Martina originální péefku ve formě knížky. Rozhovor jsem původně plánovala vést po Messengeru, aby měl typický, naprosto nepromyšlený a nedomyšlený charakter, ale Martin mě požádal, abych mu otázky poslala mailem. Aspoň že jsme se nesešli naživo jinak bych výsledek těžko mohla předložit v tomto čísle Ravtu věnovaném literatuře online.

 

Martine, děkuju, že jsi mě vylovil ze své schránky. Začnu od nástrojů, kterými básníka vybavuje sociální síť. Jak se ti líbí facebookové hodnotící prvky, tj. palec nahoru a suita šklebíků, coby nástroje literární kritiky? Vyvozuješ nějaké vážné závěry z toho, kolik dostaneš „palců nahoru“ a „srdíček“?  

Nástroje literární reflexe to nejsou, jen emotikony, tlačítka v aréně a navíc, celá ta Síť i sítě jsou tak trochu od čerta. Závěry dávno vyvodili ti, co to vymysleli. Člověk si přeje získat co nejvíc frček. Také já jsem po nich bažil, to se rozumí. Předstíral jsem, že o lajcích plkám v legraci, ale samozřejmě to se mnou šilo. Snažil jsem se taky vypozorovat, co zabírá, jak to funguje systémově a tak dále, ale nepřišel jsem v podstatě na nic převratného. Nejvíc lajků myslím dostala báseň, kterou jsem připsal mladšímu synovi. Byla jednoduchá, dva tři snové obrazy, možná se líbila proto, že mateřsko-otcovská témata obecně budí pozitivní emoce. Sledoval jsem, kdo na moje texty reaguje, ale ještě víc mne zajímalo, kdo ze známých je zcela ignoruje, zbytek už si nechám pro sebe. Ale připadá mi čestné to přiznat, protože pokud nějaký aktivní uživatel tvrdí, že ho tyto věci nechávají chladným, jednoduše kecá. Přál bych si na Facebooku vůbec nebýt a nemuset takový blbiny komentovat. Na druhé straně, náš starší, patnáctiletý, mi mezi čtyřma očima řekl: „Táto, tak jsem viděl ty tvoje básničky; dost dobrý! Četl jsem je v trolejbuse a přejel až na Klusáčkovu…“. To pro mne bylo nejvíc „super“! Nedovedu si představit, že bych našel jiný příhodný způsob, jak svému dospívajícímu potomkovi podstrčit vlastní báseň.

Srdíčkuješ ty sám? Použil jsi někdy veřejně plačící nebo rozčilený emotikon?

Srdíčkuju, když mne občas něco nadchne, ale pokud něčemu nechci dát jen obyčejný lajk, tak dám raději visačku „paráda“. Plačící nebo rozčilený emotikon použiju málokdy, spíš z nezbytí. Když někomu zemře matka nebo někde hoří lesy a škvaří se tam zvířata, mám pocit, že za tak trapnou formu „účasti“ nebo „rozčilení“ by patřilo lidi natahovat na skřipec. Nehledě na diskutabilnost takových příspěvků, ale to sem teď nepatří.

Máš čerstvou zkušenost s plánovitým publikováním online: je to zážitek, který bys mohl doporučit?

Když přišla generace, která začínala na serverech Totem nebo Písmák, vůbec jsem nechápal, jak někdo může dát báseň na internet. Jak ji tam může zahodit! Láďa Zedník i další mi pak vysvětlovali, že je zajímala možnost zveřejnit napsané bez čekání a okamžitě mít i nějakou odezvu. Tohle má nepochybně svoje kouzlo, taky se mi to líbilo, ale tištěná sbírka je z mnoha důvodů médium, které nejde jen tak sundat z piedestalu. Rupi Kaur nestačily ani miliony folloverů, také chtěla knížku. Na pultech by pravda mohlo ležet něco onačejšího než Mléko a med, ale co si chci přečíst, to si snadno a rád seženu a platí to například i pro raritní sbírky z antikvariátu. To vše díky internetu.

Jaká je to vůbec vnitřní hra, když si nastavíš publikační pravidlo „jednu denně“?

Byl to momentální nápad, nic jsem neplánoval, a když mi docvaklo, co jsem si na sebe ušil, byl jsem z toho nemálo otrávený. „Přestával jsem s tím“ večer co večer a nenechal to být jen díky podpoře pár zainteresovaných bližních. Ale hlavně jsem chtěl vydržet natruc jistému temnému mechanismu. Několikrát v životě jsem totiž dezertoval z něčeho, co pro mne bylo podstatné. Nešlo o žádné osudové křižovatky, jen snahu uchránit se před možnými nezdary a mít klid. Jenže ustrašená touha po komfortu člověka nakonec zbaví sebeúcty. Řekl jsem si, že tentokrát se prostě nepodělám a nepovolím si skončit, i když o nic moc nejde. V tomhle to byla „hra doopravdy“.  Stručněji a civilněji řečeno: Denní rytmus mi nastavil uzávěrky. Bez nich moc nefunguju.

Jaký byl první den, kdy jsi žádnou další báseň publikovat nemusel? Chtěl jsi a „nemohl“ (ve smyslu porušení projektu)? Nebo to byla úleva?

Byl jsem prázdný a rád, že jsem to dokončil a z nápadu nezůstal jen pahýl. Chtěl jsem, aby co nejdřív vznikla i ta knížečka, nachystal jsem na to kolegyni grafičku, a tak jsme se bavili sazbou, o ničem dalším jsem nepřemýšlel. Na dveře už klepaly Vánoce, byly jiné starosti. Když bylo hotovo a vyšel jsem z redakce, na město opravdu poprvé pomalu padal sníh.

„Když v Brně sněží, padá to pomalu, podle not na tympány“ je sbírka, která se slupne jako malina, pravím jako její čtenář. Těší mě její lehkost, ta vzácná věc. Je to ovoce onoho způsobu vzniku?

Vznikala spíš nervózně, se svíravým pocitem, že zítra mne nic dalšího nenapadne, že už to prostě nedám. Zkuste si napsat denně básničku a jít s ní ven, tedy pokud máte aspoň minimální soudnost. Nikdy jsem nevěřil, že k básni jde zasednout a stvořil ji „příkazem“. Měl jsem za to, že kdesi hluboko musí vzniknout nějaký sediment, že se tato matérie musí pomalu odstředit, že teprve tomu, co je dostatečně silné, životaschopné, to jest až otravně neodbytné, milostivě dovolíme na světlo boží. A pak se to jen zapíše, případně trochu vyretušuje, přičemž ta poslední, řekneme technická fáze, je příšerně nezajímavá. Jenže naráz se cosi proměnilo. V jisté, pro mne naprosto závratné chvíli, jsem pochopil, že mám v psaní úplnou svobodu, že si ho mohu zařídit zcela po svém, jinak, jakkoli, že mohu slovem, veršem třeba koktat nebo kokrhat a ono to půjde. Zní to banálně, ale takové věci nestačí přitakat, nabrat ji někde po cestě, autor ji musí fyzicky zakusit, spadnou z koně jak Pavel na cestě do Damašku. Možná to chce určitý věk, nevím… Bylo to pro mne svým způsobem velmi intimní, takže už dost.

Psal jsi některé texty přímo do statusového okénka, podněcován vlezlou otázkou „Co se vám honí hlavou, Martin?“

To ne, přece jen jsem chtěl mít verše před vykopnutím plus minus usazené. Ladil jsem si řádky předem, ve Wordu. Dost často jsem text dodatečně drobně změnil, ale jen krátce po zveřejnění, pak už jsem to nechtěl ani vidět, a navíc nezbylo než začít přemýšlet jak dál. Dva nebo tři dny jsem byl na cestách, daleko od pracovního stolu. Musel jsem pak vytáhnout notýsek a do mobilu z něj přepsat básničku. To mi bylo milé, jako bych dával vzkaz do láhve a posílal ho po vodě neznámo kam. Patrony mého dětství byli Robinson, Foglar a Batlička, to ti zůstane!

Co ty, papír a tužka? Je důležitý způsob psaní nebo jen jeho výsledek?

Papír, tužka a já jsme kamarádi. Důležitý je vždy výsledek, ale i nikdy neskončená cesta může být cíl. Celý život si vedu deník, v různých formách; vázané notýsky, sešity, volné listy a psací stroj, soubory v počítači, jindy zas něco jako autorské knihy se skrumáží poznámek, výpisků z četby, koláží a kreseb. Trochu mne to dráždí, vždy to totiž mám o fous ošklivější, než si dopředu vysním. A trochu mne to těší, protože se k tomu s odstupem vracím a nacházím zde půvaby dříve nespatřené. Jsem strašně líný, takže nějaká niterná potřeba zde bude, jinak bych se k tomu neutíkal.

Když píšeme fyzicky, škrtáme, vzniká změť zavrženého, ze kterého snad vyleze vybrané. V počítači nebo mobilu obyčejně všechny „beta verze“ likvidujeme mazáním. Je to škoda nebo je to dobře?

Občas na nějaké svoje beta verze narazím, v papírech nebo v počítači, je to pro mne osobně docela zajímavé, ale to je tak všechno, nestraš mne Jitko nějakými verzemi, doba se dusí v lavinách vykleštěných slov, je to nový druh němoty a nesrozumění, takže každý by si měl třikrát rozmyslet, než něco vypustí do světa!

Tvoje „sbírka z Facebooku“ má zcela vážné pozitivní čtenářské ohlasy, ať už pod básněmi samotnými, v diskusních vláknech nebo v rámci rozmanitých bilančních diskusí. Pro někoho je to nejlepší sbírka roku. Jak na ni hledíš ty jako autor?

Vnímám ji jako soukromý tisk, bibliofilii, ne jako „to sebrání z Facebooku“. Udělal jsem takových tisků už dřív několik a rozesílal je přátelům. Tohle zkrátka vzniklo trochu jinak, konceptuálně, jak se říká. Mám radost, že moje psaní někoho zaujalo, zároveň začínám být na svůj „projekt“ poněkud alergický. Takovému Těsnohlídkovi kdysi v Lidovkách vnutili pérovky s liškou a on k nim, údajně vcelku bez elánu, napsal knížku, která s ním navěky splynula. Jako by nikdy neudělal nic jiného. Chci se už vrátit před to „statusové sněžení“ a konečně dát ven svou řadovou sbírku. Mám tímto k dobru jednatřicet nových básní, pět šest se docela povedlo, to je pěkná rezerva pro závěrečný remix rukopisu.

Zastaví tebe někdy cizí báseň na Facebooku, Instagramu, Twitteru? Pokud ano, vzpomeneš si na nějakou? Komu se máme jít dívat na profil teď?

Jistě, těch pár zajímavých umělců, básníků a výtvarníků, kteří se takto dělí o svou aktuální tvorbu, sleduju moc rád, nechci je jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Kromě nich a inspirativních informací o umění a literatuře mne vlastně na Facebooku už nic moc vnitřně neinteresuje. Když jsem ve Zlíně u našich, někdy se stavím do galerie za generačním druhem Pavlem Petrem, obvykle je unavený po nějaké oslavě, mám na to štěstí. Vrávoraje mezi obrazy zvěčnělého krajináře, mi loni tvrdil, že už dlouho nic nepíše, že ho poezie nezajímá. Před pár dny ale vyvěsil na svůj profil nové, pěkné básně, takže kdoví. Možná, že je to poezii nakonec všechno k dobrému, možná, že zítra se bude sdílet všude…

Díky za rozhovor!

Deo Zuckerberg!

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976), básnířka a literární kritička. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění ...
    Profil
  • Martin Stöhr

    Narodil se v roce 1970 ve Zlíně. Básník a redaktor. Vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Debutoval sbírkou básní Teď noci (1995), která stejně ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Radkem Štěpánkem a Pavlem Zajícem

    Přírodní lyrika může mít úplně nový význam

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Rozhovor na téma iniciativy prirodnilyrika.cz spolu vedli a otázkami Jitky N. Srbové se laskavě zabývali Radek Štěpánek a Pavel Zajíc za „výkonný výbor přírodní lyriky“.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 1/2020
  • Jakkoliv se zálibně mazlíme s detaily svých krátkých řádků v okamžiku tvůrčího impulsu, jsme za hranicí svého jazyka němí, dokud nedostaneme příležitost vysloužit si svůj hlas znovu.

    Esejistika – Pádlo
    revue Ravt 10/2019
  • Jitka N. Srbová

    Vyrobí vesmír

    Turecký med / se láme kladivem, / zatímco uvnitř stánků kručí víly,

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 7/2019
  • Shanfeldova
    Rozhovor s Yvetou Shanfeldovou

    Mým prvním čtenářem je čas

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2018