Shanfeldova
Rozhovor s Yvetou Shanfeldovou

Mým prvním čtenářem je čas

Ptá se Jitka N. Srbová

Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 19/2018

Nejraději bych si představila, že spolu sedíme u jednoho malého stolku, třeba jako se nám to povedlo letos v lednu v café Fra. Protože náš rozhovor probíhá přes oceán, chtěla bych, aby si čtenáři mohli představit, jak to vypadá u tebe. Kde žiješ, jaké je to místo, je to tvůrčí krajina pro básníka (myslím teď Cherry Hill)?

Jitko, Cherry Hillu by se v České republice bez obalu asi říkalo sídelní kaše, s obalem snad satelitní město u Filadelfie. Sice už má taky svůj věk a ztrácí na plánovitosti a uniformitě, ale pořád samá dálnice, silnice, domky a obchody, školy, nemocnice, samý auta, žádný městský ráz, přitom ale poněkud kosmopolitní, tím, jak jsme tu každej odjinud. Těžko někam dojdeš bez auta, což je blbý. Je to tu neuhlazený, nebo možná příliš uhlazený, ale i proto mám Cherry Hill na jednu stranu ráda. Že je obyčejný. Se zbytečnostmi se tu nemažou a rozhodně na člověka nedoléhá přílišná krása nebo výstavnost, které mám ale bohužel ráda taky. A někdy po nich toužím. Takže se tu dobře sní, o tom, co tu není – nebo je, ale pod povrchem. Jako třeba před barákem roste starý strom, ruj, stářím se kroutí a odehrávají se v něm různá ptačí dramata. Asi každé místo je tvůrčí krajina, i takhle sporé, nebo to spíš člověk je tvůrčí krajina?

Ta ruj a ptačí dramata mě zajímají čím dál víc.

To je otázka, jestli člověk píše svět, nebo svět píše člověka. Co myslíš ty?

Člověk chce psát svět, nakonec ale většinou spíš píše sebe. To chce taky.

No, ale Filadelfie je odsud jen pár kilometrů, přes řeku Delaware, a to už je zase trochu jiný svět.

Chodíš do místní knihovny?

Chodím, je blízko, dojdu tam pěšky. Pořádají čtení, semináře a jiné akce, kterým se vyhýbám.

Proč? Cítíš kulturní bariéru?

Nemám ráda akce, kde se něco děje, vytrubuje, přednáší. Ruší mě to, i děsí. Raději prostě vdechuju to, co se neděje, jen žije. Teď si ale vzpomínám, že jsem přece jenom na nějakou akci do knihovny docházela, před lety, na počítačové kurzy pro dospělé. Instruktor-důchodce nás buď napomínal, nebo vtipkoval. Jednou nám jako překvapení přivedl tehdejšího starostu našeho městečka, ze kterého se vyklubal provozovatel největšího pohřebního ústavu v Cherry Hillu. Ten se o nás staral, od kolébky za hrob!

Jak jsou na tom vůbec americké knihovny s poezií?

Řekla bych, že dobře, oddělení poezie je na naši malou knihovnu velké a pravidelně ho doplňují. To, co nemají, zapůjčí na požádání odjinud. Všechny básníky, které překládám, jsem vyhrabala u nás v knihovně.

Máš ráda vůni knih z knihovny? Já mám ráda i zastrčené a zapomenuté papírky, záložky nebo výstřižky…

To zní krásně, to mě nenapadlo… Ale jednou jsem v knize u nás v knihovně našla dolarovou bankovku. Stála jsem tam, rozhlížela se kolem sebe a váhala. Nakonec jsem ji tam nechala a knihu jsem potom dost často „navštěvovala“, kontrolovala, jestli tam ta bankovka pořád je. Byla. Aspoň několik měsíců. Nakonec jsem na ni zapomněla. Snad jako ten, kdo ji tam uložil.

Já spíš miluji vůni knihkupectví. K novým knihám čichám, přečtené stránky voní jinak než ty ještě nepřečtené, jen namátkou otevřené. Když jsem v Praze, toulám se celé dny po knihkupectvích. Taky už jsem v nich ledacos zažila, třeba jednou jsem se u Fišera pokusila Petru Borkovcovi šlohnout výtisk Hosta, ale samozřejmě na to přišel. V pražských knihkupectvích se odehrává jeden z mých emigrantských snů, že jsem v Praze a už budu muset zas odjet a ještě jsem nebyla v knihkupectví. Spěchám, ale už zavírají a já jsem bez sebe, že jsem promarnila pobyt v Praze. Taky se mi zdává, že mám v Praze někam dorazit, ale nevím, jak se tam dostat, ztrácím se, příbuzenstvo nikde…

Vidíš, u Fišera už bys dneska našla Bistro Kaprova, kde prý z úcty k bývalému knihkupectví zachovali taky nějaké knihy. Nos se tam ale bude strkat spíš do jídla, hm. Ty sny mě ale zaujaly, zdají se ti i jiná česká města, anebo je Praha zkrátka „tvoje“ město? Z těch snů podle mě vysvítá, že v Praze kus tebe zůstal pořádně zašmodrchaný…

Zdá se mi jen o Praze. Vždyť s ní mám spojený takový ty nejdůležitější věci v životě. A za nimi tam vlastně jezdím. O těch sním. Tím, že skončily tak najednou, zůstávají neukončitelné.

Vraťme se ještě na chvíli do Ameriky. Co místní literární život, autorská čtení, knihkupectví s poezií? Kde může básník potkat „svoji krevní skupinu“?

Nevím. Mně hrozně vadí, že to tady není v češtině, takže asi máš pravdu, je to určitá kulturní bariéra. Někdy to vadí míň. Třeba u kamarádky, která se poeticky vyjadřuje, píše básně, zapisuje si postřehy, jakési básně v próze, a dochází na kroužek poezie na pizzu a víno v sousedním Camdenu. Camden je chudé městečko, kde žil a zemřel Walt Whitman a je pohřben na hřbitově Harleigh Cemetery v hrobce-jeskyni. Poblíž něj leží camdenský básník Nick Virgilio, který má nad hrobem mramorový pultík s mramorovým veršem. Tím hřbitovem mne kdysi provedl starý irský kněz a básník Michael Doyle, který se stará o hroby i o camdenský kostel Nejsvětějšího srdce. Říkal, že se mu stýská po Irsku.

Jak je na tom třeba mladší generace? Dovolím si prozradit, že máš tři dcery, píše některá z nich nebo někdo z jejich okruhu?

Nejstarší je knihomol a píše krásné básně, psaní je pro ni i součást povolání, vyrábí různé zprávy, referáty a grantové žádosti. Nejmladší, pokud vím, občas píše reklamy pro rozhlas.

Mám pocit, že se Americe úplně nepovedlo vylákat tě z ulity, myslím tím jako básnířku, ale nevím, zda ses ukryla dobrovolně, anebo jsi možná až příliš exotická?

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976), básnířka a literární kritička. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění ...
    Profil
  • Yveta Shanfeldová

    (roz. Tausingerová, 1957, Praha), básnířka. Vystudovala klavír na Pražské konzervatoři u prof. Arnoštky Grünfeldové a prof. Jana Panenky. V roce 1976 emigrovala do Kanady, o rok později přesídlila do USA. ...
    Profil

Souvisí

  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Milan OhniskoSvětlo v ráně

    Námluvy nad propastí

    Reflektuje Jitka N. Srbová

    Pokud se vám zamlouval Milan Ohnisko coby mistr zkratky a hořkého aforismu, zvykněte si, že dávkování se v nové sbírce změnilo.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 6/2017
  • Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu
    Rozhovor s Jitkou N. Srbovou

    Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 21/2016