Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu
Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.
Seznámily jsme se, když jsme před více než deseti lety společně připravovaly dybbukovskou Antologii současné poezie. Ty jsi uspořádala oddíl internetové poezie, což byl v té době průlom. Jak ses k publikování na internetu dostala?
Vždycky mě bavilo komunikovat psanou formou. Jsem například velký milovník dopisů. Internet mě rychle okouzlil; úplně jsem mu propadla. V té době se ještě platilo za impulsy, a já takhle kompletně provařila výdělky z brigády.
Kolik ti tenkrát bylo?
Kolem osmnácti let, vletěla jsem do toho hned v začátcích. Tehdy ještě neexistovaly sociální sítě a začínala chatovací fóra. Okouzlila mě možnost komunikovat s lidmi, které člověk nevidí. Postupem času jsem začala vyhledávat ty, kteří se vyjadřovali tak, že to pro mě bylo zajímavé. Od nich jsem se dozvěděla, že vznikají diskusní servery jako Průvodce a Mageo, kde si lze psát off-line: napíšeš příspěvek, odhlásíš se, a mezitím někdo reaguje. Když jsem pak už byla zaměstnaná a v práci jsme měli internet, visela jsem na tom hodně, přiznávám. Takhle jsem se seznámila s lidmi, kteří měli diskusní kluby orientované na literaturu a později i na amatérskou tvorbu. A už to jelo.
Co ti to dávalo?
Byl to pro mě velice důležitý zdroj reflexe, protože ti lidé mě vůbec neznali. Když někdo reagoval na můj příspěvek, nevěděla jsem, jak vypadá, kde bydlí ani kolik je mu let, což je velmi podstatné. Až když se diskuse vyvine, dojde ti, že tomu druhému asi nebude dvacet, ale třeba čtyřicet. Interakce začala být intenzivnější, postupně jsme se seznamovali i osobně, dávali si srazy…
Říkáš, že tě vždycky zajímala písemná komunikace. Znamená to, že jsi psala odmalička?
Veršíky jsem psala od dětství, ale něco, co by se dalo nazývat pokusy od poezii, začalo kolem druhého stupně. Později to sílilo, protože puberta člověk zjitří. Já se tehdy cítila jako vyloučená hrdinka, která si žije soukromý tajný život, o kterém se neví. Sama jsem byla svým tragickým hrdinou a v poezii jsem našla způsob, jak tyto pocity ventilovat. Psaní mě už nikdy neopustilo. Ono se říká, že kdo píše ve třiceti, ten už to má na celý život.
Literatura má i v digitální epoše svou váhu. Je třeba touto formou kultivovat českou společnost a já budu rád, když k tomu toto centrum bude moci přispět.
Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury…
Směřuju radši k textům, které snad budou bližší čtenáři, budou komunikovat, budou mít zřetelnou stavbu a jednotu, budou mít jasné téma.
S Karlem Škrabalem o autenticitě, antisystémovém mainstreamu a lokomotivě zn. Vítrholc.
Letos oslaví Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava své 20. narozeniny a vstoupí tak do pomyslného světa dospělých. V rozhovoru s festivalovým ředitelem Markem Hovorkou, který MFDF Ji.hlava založil jako teprve sedmnáctiletý student jihlavského gymnázia, poodhalujeme roušku historie a představujeme podrobnosti o výstavě letošního jubilejního ročníku MFDF Ji.hlava, který se uskuteční ve dnech 25.–30. října.