Při listování Almanachy Vítrholc jsem měl, Karle, pocit, že čtu spoustu kvalitní poezie, ale taky plno výkřikoidních, hospodsky jepičích říkanek všelikých vašich kamarádů a milenek. Podle jakého dramaturgického klíče ty sborníky vznikají?

Almanachy Vítrholc vznikaly v různých kontextech a obdobích. První vyšel v roce 1994, dosud poslední, devátý, před třemi lety. Jeden jsme uchystali při příležitosti vánočního plesu, jiný k mé svatbě… Ten poslední dával přes rok dohromady J. A. Pitínský. Všichni autoři, kteří se v almanaších objevili, k Vítrholci mají nějaký vztah: vystupovali jsme spolu, vystavovali, chlastali. Pro Vítrholc byl vždycky podstatný ten vztah, přístup… Poetika jako stav mysli. Že bychom nad tím měli sedět a měřit kvalitu jako nějací „kvalitáři poezie“? To nám bylo vždycky spíš protivné. Je třeba taky vědět, že ty almanachy se do knihkupectví dostaly až v pozdější době a že ohlas zvenčí nám byl vcelku ukradený. Nás zajímala – a stále ještě zajímá – autenticita. A tu jsme měli prověřenou právě tou osobní stránkou věci. Stejně tak ani svoje vlastní sbírky jsem nikdy „netvořil“ – nesestavoval jsem je jako literární koncept, jako knížku s „dramaturgickým obloukem“. Vždycky to byl a i nadále bude prostý básnický záznam nějakého období mého života. S Almanachy Vítrholc je tomu podobně.

Co říkáš, zní, jako bys hodnotově stavěl autenticitu nad kvalitu – aspoň co se poezie týče (pivo by sis ale dal možná radši kvalitní než autentické). Kvalita je myslím jasný pojem, jakkoli subjektivně zakoušený a rozhodovaný. Autenticita je slovo méně jednoznačné a docela snadno se může stát nejen floskulí, ale i fíkovým listem zakrývajícím základní řemeslné nedostatky něčí tvorby…

Chápu tvoji námitku. Pro mě autenticita znamená vlastně jen jedno jediné: musím (něčí) poezii věřit, že to není kalkul. Což ostatně platí o každém umění.

Výběr autorů a textů pro Almanachy Vítrholc vznikal většinou na základě našich zážitků a vztahu k nim. Samozřejmě tam netiskneme sračky jen proto, že se s jejich autorem známe. Ale když si s někým názorově i lidsky rozumíš, tak máš i bližší vztah k jeho umělecké tvorbě. Nebo se to dá vyjádřit obráceně: Je mnoho kvalitní a zajímavé poezie, ovšem do Almanachu Vítrholc bychom ji nedali, protože k jejich tvůrcům jakožto lidem prostě nemáme žádný vztah. Anebo máme – ale negativní.

A proto jsi založil web Nedělní chvilka poezie?

Ano, proto – nebo přesněji taky proto. Na něm naopak rád zveřejňuji a propaguji kvalitní poezii i takových autorů, které osobně neznám a nikdy jsem je neviděl. Nebo je osobně sice znám, ale na pivo bych s nimi jít nechtěl. Ale zároveň tam taky cíleně uveřejňuju tvorbu různých pro mě zajímavých lidí… Takže vlastně ani v tomto případě pro mě není kvalita jediným měřítkem…

Jedním z bezprostředních impulsů pro založení této stránky bylo, že jsem něco podobného dělal v příloze MF Dnes „Kavárna“, která skončila se změnami v těchto novinách. Poetickou scénu u nás a na Slovensku jsem vcelku sledoval a nějak se mi s tím nechtělo přestat. Také jsem měl dojem, že stránky věnující se poezii, které jsou primárně postaveny na sdílení na sociálních sítích, na českém internetu nejsou. V práci a kolem mě v té době taky nějak moc lidí pořád mluvilo o vydělávání peněz na internetu, tak jsem dostal chuť udělat stránku, která už z podstaty nemůže nikdy nic vydělat.

Hm…

Chápu, že se v tom moc nedá vyznat. Ten kompas je prostě ve mně, není „objektivní“.

Za velmi zdařilý považuji rozhovor v Hostu (6/2016), který s tebou a dalšími dvěma členy Vítrholce vedl Martin Stöhr. V jednom místě Stöhr na téma současné společenské atmosféry říká (v generačním kontextu):

„Nejsme spokojení, ale k neomarxismu se nám nechce dezertovat.“

Z přímé zkušenosti vím, že s tímto postojem není Martin mezi umělci nejen své generace zdaleka osamělý. Osobně navíc mívám (i přes veškeré své dílčí sympatie či aspoň snahu o ně) pocit, že taková ta vyhroceně akcentovaná levicová angažovanost umí být občas tak strhující, že tišší – či prostě jiné – typy umělecky úročeného zájmu či péče o veřejný prostor poněkud zahlušuje… Jak to vnímáš ty?

Já Marxe nikdy nečetl, ani když to ve škole bylo povinné. A nikdy ho číst ani nebudu, protože mě to nezajímá a není to můj pohled na svět. Ovšem nadávat současným levicově orientovaným lidem do neomarxistů je krátkozraká blbost: ke stabilitě každé svobodné společnosti je totiž potřeba čehosi, čemu se říká společenská smlouva. Což jednoduše znamená, že všechny složky společnosti musí být v klidu. Někomu – třeba mně – záleží na svobodě a demokracii; tyto hodnoty jsou sice části společnosti ukradené, ale když jsou uspokojeny jiné její potřeby – nazvěme je „blahobyt“ –, demokracie a svoboda jim nevadí a je od nich pokoj. Pokud je ale společnost vyčlení a oni dejme tomu nemají pořádně co jíst a jak uspokojovat další své materiální potřeby, začíná problém… Proto se musí každá společnost, která chce fungovat, starat i o ty na okraji a řešit jejich situaci. To není levicovost ani neomarxismus, to je zdravý rozum a holá nutnost. Termín neomarxismus používají jako nadávku salonní pravičáci, jako jsou starý a mladý Klaus a podobní snobi.

Pokud je současná pravice ještě aspoň trochu při smyslech – a ta kolem ODS tak bohužel nepůsobí –, měla by se starat o to, co je podstatné: o ochranu demokracie a s ní spojených práv a svobod. Ty nám neupírá ani Brusel, ani zákaz kouření v hospodách, ale brousí si na ně zuby Putin i Číňani. Těm totiž nejde jenom o ekonomickou moc, ale taky o politický vliv. Lidé, které zajímá politika a společenské dění a kteří si váží zásadních hodnot a pravidel, jež se tady podařilo od listopadu 1989 etablovat, by měli nyní na ochranu demokracie a svobody vystupovat společně. Tím vznikne přirozený prostor i na to, řešit kouření, zahnuté banány či předepsané žárovky. Ale pokud o tyto základní hodnoty přijdeme, bude to takový průser, že si nikdo během toho, co se tady začne dít, na ty prkotiny, kterými nás Brusel štval, ani nevzpomene.

Rozumím. Potíž ovšem nastává v okamžiku, kdy se některá z názorových subsociet, které ona „společenská smlouva“ zahrnuje, pokusí rozložit systém – ten systém, který jí umožňuje být veškerým myslitelným způsobem slyšet – a vyměnit ho za „lepší“, jako tomu bylo například v Německu třicátých let či v Československu v letech 1946–1948. Jako aktuální variantu těchto snah vidím mimo jiné hlasy, abychom vystoupili nejen z EU, ale dokonce i z NATO. Prosazovat takovou možnost (nebo jí „jen“ poťouchle otevírat dveře referendem), ať už ji propaguje anarcholevice, KSČM, krajní pravice nebo „Zeman a jeho parta“, vidím jako popření všeho, co listopad 1989 umožnil a co nazýváš souslovím základní hodnoty.

Společnost je teď v pohybu – a to dosti bláznivém. Ale ten pohyb je hlavně v našich hlavách, protože objektivně se máme dobře: od krize v roce 2008 roste ekonomika, není tu skoro žádná nezaměstnanost, podle všemožných ukazatelů je – samozřejmě relativně – všechno v pořádku, ale lidi blázní, jak kdyby se dělo kdovíco. Jistě, jsou velké problémy, jako například klimatické změny. Ale i ty se snaží světové společenství nějak řešit. Brexit, úspěch Trumpa (už jen fakt, že takové pako vůbec může být reálným kandidátem na prezidenta USA) nebo dění v Turecku dokazují, že se něco děje v mozcích lidí. A to už vůbec nemluvím o Česku, kde se zvedá „národní uvědomění proti uprchlíkům“ – v zemi, kde je všech uprchlíků dohromady pět a půl!

Racionální argumenty dostávají na frak. A politici lžou – a vyplácí se jim to. Miloš Zeman nám to předvedl při prezidentské volbě. Říkal jsem si: To přece není možný! Ten chlap záměrně a sprostě lže, ještě téhož dne je jeho lež průkazně odkryta, důkazy o jeho lhaní jsou ve velkém publikovány… a lidi ho stejně zvolí! Zemanova volební strategie nebyla náhodná, to jsme od něj dostali první velkou lekci z dezinformací a ruské propagandy. Nu, a na tuto strategii naskakují další a další politici. Jde přitom jenom o emoce, rozum je mimo hru.

Takže ano, podobně jako ty i já cítím velké nebezpečí. Pokud budeme ještě chvíli bláznit a bezmyšlenkově sdílet výmysly ruské propagandy a souběžně s tím nastane například nová ekonomická krize – což je docela pravděpodobné, protože takové krize se v desetiletých cyklech dostavují –, mám opravdu obavu, co začnou takto poblázněné hlavy vyvádět. Když k tomu přičteš například zvýšený – a prezidentem podněcovaný – zájem o střelné zbraně, mám opravdu velký strach, co z toho všeho může vzejít.

„… lidstvo neunese

příliš mnoho reality“,

napsal T. S. Eliot v časech druhé světové války v prvním ze svých Čtyř kvartet. Nezačíná dnes být antisystémový postoj paradoxně poněkud mainstreamový?

Ano, a nejen to: být antisystémový je dneska ten vůbec největší mainstream. Svoji antisystémovost, údajnou protielitářskost vystavují na odiv „konzervativec“ Klaus, „levičák“ Zeman i „nepolitik“ Babiš. A nakonec i ten Trump. Pak se jde každý z nich najíst do drahé restaurace a před reálným světem je chrání ochranka plus tlupa podržtašků a nejrůznějších našeptávačů. A oni antisystémoví jsou, protože se jim to vzhledem k té populisticky podněcované nasranosti prostě vyplácí.

To platí i o takzvané politické korektnosti, z níž se taky udělala hůl na kdeco. Přitom to, co potřebujeme, je opřít se v celém tom blázinci alespoň o nějaké jistoty: třeba o tu, že každý člověk a jeho život mají absolutní cenu. To je politicky korektní, a přitom humanisticky nutné. Dál už je jenom válka… Nazývejme věci pravými jmény, popisujme realitu takovou, jaká je, což ale nespočívá v tom, že řekneme, že „Cikáni kradou“ nebo „politici lžou“. Je třeba být zcela konkrétní.

Lidskost, sociální citlivost, úcta k přírodě, vědomí zodpovědnosti, humanismus a tolerance jsou základní stavební kameny společnosti. Pokud o ně přijdeme… ano, pak budeme řešit opravdu velké problémy.

Nějak se nám z toho povídání začíná ztrácet poezie…

Kam by se ztratila? Když se mnou něco cloumá, objeví se to i v mé poezii! Jednou je to láska, jindy třeba politika. Nemá to žádný ideologický rámec ani cíl. Poezie je pocit.

Jaký pocit? Pocit čeho? Dokážeš jej nějak verbalizovat?

Nedávno se na Facebooku ptala Mirka Ábelová (potřebovala to do nějakého rozhovoru), co je to poezie. Odpověděl jsem jí básní:

Co je poezie

Tuším, že na otázku
Co je poezie?
lze odpovědět jenom básní
Je dobré vědět
nebo alespoň tušit
co na to říct
Třeba na čítačky
a besedy se čtenáři
se to může hodit
Mirka Ábelová tu odpověď potřebuje
nejčastěji ze všech poetek a básníků
ale i nám ostatním
se to příležitostně může hodit
Lepší než nepřipraveně plácat
je říct třeba
že na to, co je poezie
lze odpovědět jenom básní
Marně googluju Charlese Bukowského
zda takovou báseň napsal
Pokud ano
tak to bude přesně tak
jak to napsal
Pokud báseň na téma
Co je poezie nenapsal
tak na to, co je poezie
nelze odpovědět ani básní

Takže poezie bude nejspíš cesta, hledání toho pocitu.

Rád občas cituji urputný výrok Ivana Diviše, že poezie je poslední možnost, jak se domluvit. Osobně doufám, že se mýlil a že jsou i jiné možnosti, neboť poezie dnes zajímá jen zcela nepatrný zlomek lidí…

S tou domluvou to bude těžké a poezie nepomůže. V tomto smyslu je poezie taková emotivní mikrosociální síť, která udržuje bublinu tvých „přátel“, respektive čtenářů a posluchačů. To, že tato bublina má svůj styl a jazyk daný poetikou autora, umožňuje intenzivnější prožitek hrstky účastníků. Nicméně o to větší asi bude příkop mezi těmi, co jsou v bublině s tebou, a těmi, co jsou mimo ni. Proto jezdíme na vystoupení a čtení a snažíme se tuto hrst-ku „přátel z bubliny“ rozšířit o těch pár lidí, co tam přijdou, a navíc mají náladu tě poslouchat, i když tě třeba neznají. 

Osvěta? Sdílení? Rozšiřování prostoru citlivosti?

Jo, klidně všechno naráz. I když… osvěta, to zní tak školometsky, že bych to odmítl. Sdílení zase… jako sex po internetu. A prostor citlivosti? U toho si musím hlídat, aby to nebyl prostor přecitlivělosti… Je třeba být silný a neukazovat slzy, jinak tě ti, co nebrečí nebo brečí jenom někde v úkrytu, sežerou. Takže z toho, co říkáš, možná ani jedno.

Vážně je zapotřebí „být silný a neukazovat slzy“? To by ti asi podepsal málokterý psychoterapeut. A nejen ten: před pár lety jsem viděl plakat jistého amerického zenového mistra. Seděl čelem k publiku, vroucně vzpomínal na své evropské židovské předky, kteří nepřežili holocaust… a svůj pláč se nesnažil ani náznakem zakrýt.

V už zmíněném rozhovoru s Martinem Stöhrem jsi prohlásil:

„Nejsme cynici!“

Takže jsi necynik, ale s rameny?

Cynismus je nejpokleslejší formou humoru. Nedokážu si představit cynismus v umění, to jde proti humanismu a lidskosti; a jako dlouhodobá tvůrčí cesta mi to přijde úplně ujeté. A rozčiluje mě i poměrně rozšířený cynismus novinářský. V mé profesi jsou k němu logicky velké sklony, každý den pracuješ se silnými příběhy a nemůžeš je všechny do mrtě prožívat… Cynismem takový novinář demonstruje svoji zkušenost, nadhled a schopnost obstát. Jenže tak se z uvažování i prožívání ztrácí lidskost – a bez ní se může novinář rozhodnout špatně a pak toho litovat. Nebo to překonávat a přehlížet další cynismem. Cynismus je úšklebek nad druhými – nad jejich příběhy, osudy, postoji, nedostatky. Ironie, nadhled, arogance, to jsou podobné zbraně a někdy se bez nich neobejdeš. Ale jak z nich člověk ujede až do cynismu, měl by rychle zařadit zpátečku. Jinak se z něj stane stvůra.

Myslím, že nyní můžeme sledovat patologickou podobu cynismu v osobě českého prezidenta: cynismus jako politický postoj. A vidíš, co to dělá se společností: rozděluje ji to, radikalizuje, prohlubuje rozpory, z čistě věcných a odborných témat jsou najednou fatální rozpory a nenávist mezi oponenty se dále prohlubuje…

Přestože jsme už chtěli mluvit o jiných věcech, jsme zpátky u politiky, což možná taky o něčem svědčí. Tím, o čem mluvíš, jsi mi vnukl další otázku, která mě znepokojuje. Ať už jako novinář (který se pravděpodobně setkává s různými zdroji informací – včetně těch, které z dobrých důvodů nemůže uvést) znáš nějakou „druhou verzi pravdy“, nebo si tvou práci v tomto ohledu romantizuji: je podle tebe Zeman „trojským koněm“ Kremlu, a tedy vlastizrádcem? Jako holý fakt to například nedávno uváděl v DVTV zkušený diplomat Petr Kolář.

To je téma na celou studii, ne na stručnou odpověď. Ohromnou práci v tomto směru dělá institut Evropské hodnoty, který takovou studii vypracoval. Každopádně podle toho, jak se Zeman chová, co dělá a co říká, se domnívám, že odpověď je ano.

A jeho motivy?

O těch můžeme spekulovat: od nevyjasněného financování prezidentské kampaně přes používání dezinformačních metod v ní až po jeho mentální technokratické naladění à la minulý, z Moskvy řízený komunistický režim. Na zdejší předlistopadový režim ostatně nostalgicky vzpomíná i velká část jeho voličů a on je uspokojuje… Podle mě se jedná o souběh všech těchto faktorů. Ten člověk jednoznačně tlačí – za maximálního využití pravomocí i dalších možností prezidentské funkce – Českou republiku zpět na východ a do vlivu Ruska.

Pánbůh nás potěš a otočme list. Ty jsi, co se psaní týče, dvojdomá bytost: bytostně básník, profesně novinář. Jak jedna zkušenost ovlivňuje druhou? Jde přeci jen o dosti odlišné „režimy řeči“… Míjejí se ty světy, oplodňují se, nebo do sebe se skřípotem narážejí?

Novinařina je práce, poezie umělecká disciplína. Každého umělce ovlivňuje jeho život, tudíž i zaměstnání. V mé poezii přirozeně rezonují i mediální témata. Kolega a spoluzakladatel Vítrholce Dalibor Maňas říká, že moje básně jsou vlastně takové básnické „jedňáky“ – krátké zprávy. Jsou to ovšem zprávy i o pocitech, nejenom o událostech. Je fakt, že explicitnost a srozumitelnost jsou novinářské „vlastnosti“, které ani v poezii neopouštím.

Jedním z typických rysů tvého básnického jazyka je, že doslova hýří vulgarismy. Kundy a píči se na čtenáře tvých sbírek šklíbí za každým druhým rohem, ať už jako zřídla slasti, nebo jako nadávka či kletba…

Kunda a píča se neříká. Někdy mě fascinuje právě ta univerzálnost vulgarismů: „když řeknu piča, bude to výhradně chlap“, napsal jsem v jedné básni. Když vyšla v Tvaru stránka mých básní, které jsi sestavil ty, manželka ji ukazovala našim synům. Ten mladší, dvanáctiletý, se ihned ptal, zda jsou tam sprostá slova. Eva říkala, že sice jenom jedno – že ho ale dali rovnou do titulku. Možná že v tom, proč jsi to vybral a rozhodl právě takto, se skrývá část odpovědi na tvou otázku.

Snažím se být co nejstručnější. Co nejkratší cestou se dobrat k tomu, co chci říct. To je asi taky ta stopa žurnalismu v mé poezii. A vulgarismy jsou někdy na této cestě údernou a srozumitelnou zkratkou. Často sám sebe nabádám k větší šetrnosti: ale když si nemůžu pomoct a vulgarismus mi tam sedí, tak ho tam nechám.

U kterých básníků jsi hledal inspiraci?

Bukowski, Bondy, beatnici, český underground, rock’n’rollové texty. Ale také folkoví písničkáři, trampská hudba a poetika. Já totiž od nějakých třinácti let jezdil na vandry, jedna z mých životních poloh je to, čemu se hanlivě říká „kotlíkář“.

Důležitý pro mě byl ovšem Blatný a jeho vztah k Brnu. Našel jsem se v kombinaci přímočarosti výše uvedených zdrojů poezie a fascinaci Brnem – „mým městem“. Kdybych se dřív zajímal o hiphopovou scénu, nalezl bych tuto lokálně poetickou polohu díky ní, ale protože prvně jsem znal tohle, propracoval jsem se k tomu, co je právě v hiphopu běžné, složitějším způsobem. Blatný mi ukázal třeba to, že lze psát poezii i o fotbale. Blatného jsem poznal díky Martinu Reinerovi, tehdy ještě Pluháčkovi. Dělal o něm ještě před revolucí pořad v brněnském klubu na Křenové – a byla to z dnešního pohledu docela historická událost (neboť Blatný byl na mnoho desetiletí zakázaný a zamlčovaný autor), na kterou Reiner zavzpomínal při pražském křtu svého románu Básník. Ten křest probíhal v Divadle Na zábradlí v rámci večera našeho Brněnského krajanského spolku v Praze a pro mne se tím kruh hezky uzavřel. Já na „Křence“ před listopadem 1989 dělal šatnáře. Ten klub byl pro celý můj život důležitější vzdělávací institucí než škola. Nejenom programem, ale i lidmi, kteří tam chodili a pra- covali. Tam (a u psacího stolu ve svém studentském pokoji, když jsem před rodiči předstíral, že se učím nebo rýsuju výkresy) jsem objevoval poezii. Jako čtenář, jako po-sluchač i jako kluk, co ji taky zkouší psát.

Brněnský klub SSM na Křenové sehrál zásadní roli i v mém dospívání. V druhé půli 80. let jsem v něm kromě mnoha jiných kulturních zázraků díky Reinerově dramaturgickému tahu na branku zažil další dvě režimem zamlčené hvězdy tuzemské poezie: Jiřího Kuběnu, „básníka moravského“, a Ivana Wernische, „básníka českého“… Ty často a rád stavíš do – ať komického, ať melancholického – kontrapunktu Prahu a Brno, ostatně už tvoje prvotina nese groteskně haterský název Zapalte Prahu. A v básni „Pláč patriota“ píšeš:

„To Brno po kterým
v Praze teskním
je lepší než to
opravdový“.

Po kterém (či možná lépe jakém) Brně tady v Praze teskníš?

Jo, napsal jsem tehdy sbírku Zapalte Prahu a plno básní na tohle téma: s tou zatím poslední jsem vyrazil letos na soutěž časopisu Host „Brněnská sedmikráska“. Ne že bych chtěl s poezií soutěžit, jenom využívám každé příležitosti se do Brna vrátit. To byl ostatně i důvod, proč jsme dříve dělali s Ivanou Svobodovou, redaktorkou Respektu původem taky z Brna, besedy v Divadle Husa na provázku. Protože Brno mi nejvíc chybí lidmi, které tady nepotkám. V Praze se žije v různých „kulturních partách“, které jsou navíc začasté vázané na jednotlivé městské části. To v Brně neexistuje: tam se jdeš, když je ti smutno, projít „do města“ a někoho potkáš vždycky…

Do Prahy jsem se přestěhoval kvůli práci. Dělal jsem už docela dlouho šéfa brněnské redakce MF Dnes a bylo mi jasné, že u toho nezůstanu do důchodu. Regionální novinařina v jednom městě či kraji má témata, která se stále opakují. Začínala to být trochu nuda. Takže jsem rád využil nabídky tehdejšího šéfredaktora MF Dnes Roberta Čásenského: „dělat regiony“ centrálně. Za čas z toho byl post zástupce šéfredaktora se zaměřením na regiony. To mě bavilo a určitě by mě to bavilo nadále – nebýt toho, že MF Dnes koupil Babiš. Přiznávám, že když jsem si pak hledal novou práci, byl jsem rád, že tak činím v Praze, kde je v naší branži oproti Brnu nesrovnatelně víc možností. Rodina se za mnou přestěhovala do Prahy o rok později, už jsme tu všichni přes pět let. I Vítrholc to nakonec přežil, i když to s ním docela zamávalo…

Vnitřně to pro mě nebylo ale lehké. Ještě rok po tomto přesunu jsem těžce nesl, když jsem v Brně – už „cizím městě“ – procházel místy, k nimž jsem měl vztah. Například kolem porodnice, kde se narodili oba moji synové. Taky moje máma to nenesla moc dobře: najednou jsme jí odvezli vnuky do jiného města, už nebyli tak snadno dosažitelní. On je to vůbec zvláštní pocit narvat celou rodinu, celý život, všechny věci, do kamionu a převézt to všechno jinam. Brno pro mne bylo čtyřicet let života. Tuto vazbu už nic nepřetrhá. Praha je nové město, které se zájmem stále poznávám, ale vím, že odtud zase odejdu. Hodně mi pomáhá naše chalupa, která je třicet kilometrů od Brna směrem na Vysočinu. Tam vnímám, že jsem své kořeny nezpřetrhal úplně.

Když to zobecním: pro mě je místo, kde žiju, nanejvýš důležité. Musím z něj cítit pozitivní energii, musí mít pro mne nějaké kouzlo. Často si na různých cestách říkám „tady bych mohl žít“ a „tady ne“ – aniž vím proč. Rozhodně nejde o krásu ani komfort. Je to v pocitu. 

Založil jsi také „Brněnský krajanský spolek v Praze“. To je tvá další „srdcovka“?

Zbloudilců z Brna do Prahy, jako jsem já, je mezi mými kolegy a známými víc, proto jsme si vymysleli tuhle záminku k setkávání: aby to nebylo jenom čiré chlastání, tak to pojímáme jako „kulturně-společenský večer“. Snažíme se zvát zajímavé lidi, kteří někdy nějak souviseli s Brnem. Dřív jsme ty večery dělali jednou měsíčně v Divadle Na zábradlí, kde to už pár let mají pod palcem taky Brňáci: umělecký ředitel Petr Štědroň a dramaturgyně Dora Viceníková. Ale protože Na zábradlí teď probíhá rozsáhlá rekonstrukce, přesunuli jsme se do kavárny Park na Letné, kterou provozuje opět Brňanka: Zuzana Fuksová, členka hudebního dua Čokovoko.

Popravdě ona ta básnička, z níž jsi citoval, je spíš o stárnutí, města v ní jsou jen kulisa… Ale poezie se nevysvětluje, že ano.

S tím by jistě souhlasil i autor Čtyř kvartet. Což mně asociuje, že v posledních letech Vítrholc směle a s veškerou parádou koncertuje. Co to pro partu básníků, jako je ta vaše, znamená?

Vítrholc je můj životní projekt. Jeho podstatou je veřejné vystupování. Až na úplné začátky jsme vždycky nějak fungovali i jako kapela. Do konce roku bychom snad měli mít hotovou novou desku (ta první vyšla před jedenácti lety). Mezitím jsme měli několik projektů, z nichž by se dvě tři desky sice daly vytěžit, ale vždycky to nakonec na něčem uvázlo. Nejspíš hlavně na tom, že nás vždycky zajímaly víc ty koncerty. Teď jsme ovšem už v ustálené sestavě. Na pódiu stojí šest lidí z pěti měst a dvou států, takže je to celé složitější – hlavně logisticky. K tradiční sestavě (Kowolowski, Maňas, Škrabal, Škvarna) přibyla před dvěma lety slovenská básnířka Mirka Ábelová plus Pavel Pohořelský, jedinečný muzikant, který se k nám zase víc vrátil. A úplně nově jsme do toho ještě zapojili performerku Kristýnu Kašparovou.

A celá tahle dobře fungující lokomotiva táhne ty naše básničky pořád dál… Někam, kam bych se sám sotvakdy probásnil.