Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Podobně jako při generování poezie, tak i při vytváření prozaických textů znamenalo zveřejnění jazykového modelu GPT-2 enormní kvalitativní skok kupředu. Přesto však první výsledky byly dokladem právě jen zmíněného skoku, nikoli však ještě jazykově bezchybného výsledku.

Jedná se – dalo by se říci – o diskursivní poezii, poezii pro vzdělané, která směřuje k horizontu kritického uvažování o historii a politice.

Jediné, co metamodernismus a postmodernismus spojuje, je odmítání fanatismu moderny. Metamodernismus adaptuje modernistické cíle prostřednictvím ironie, postmodernismus je chce stejnými prostředky zničit.

Smysl a hodnota uměleckého díla má procesuální charakter, děje se
v rámci procesu recepce.

Mnichov byl stejným otřesem pro levičáky, liberály, konzervativce i fašisty (dodnes českými fašisty ctěný Max Bedřich Stýblo věnoval Mnichovu sbírku Nedej zahynouti).

Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů.

Předvádivost k literatuře patří. Nejen to. Literatura předvádivost potřebuje. Potřebuje inteligentní, výrazná gesta, která zasáhnou.

Bylo to dost odlišné místo, kde si všichni šlehali a v poryvech a vlnách burácela hudba. Hodně často to působilo jako válečná zóna, ale pak, když jste se pohybovali dostatečně pomalu, se všechno na okamžik ustálilo, jako němá odpověď na modlitbu, kterou jste zpívali.

Ale teď už k vlastní antologii. Chce to obrátit hodně stránek, než najdete jednu alespoň trochu dobrou báseň.