Literární historie řekla už mnohé o poezii, jíž čeští básníci na podzim roku 1938 reagovali na Mnichovskou dohodu. Řada básnických sbírek, v nichž byly nakonec tyto časové básně shromážděny, patří ke kánonu české poezie, znát by je měl každý maturant. Některé verše („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon“ kupříkladu) bezmála zlidověly. Jak ale mohla působit tato básnická produkce v okamžiku svého prvního časopiseckého či novinového zveřejnění? (Zkuste si prosím přečíst báseň Františka Halase „V táborech“ s vědomím, že byla poprvé otištěna o Vánocích 1938, konkrétně 25. 12. v Lidových novinách.) Jak se na jejím čtení mohlo podílet textové okolí publicistických textů? A jaké vnější podmínky při tomto prvotním publikování panovaly?

Mnichovskou dohodu podepsali Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Eduard Daladier a Benito Mussolini v noci z 29. na 30. září 1938. Francie se rozhodla porušit své spojenecké závazky vůči Československu a spolu s Velkou Británií vyhověla Hitlerovým územním požadavkům ve snaze odvrátit vojenský konflikt, k němuž se koncem září ve střední Evropě schylovalo. Československá branná moc se střetem s německými vojsky počítala. Do týdne od všeobecné mobilizace však musela složit zbraně. Československá vláda po krátkém jednání 30. září dopoledne Mnichovskou dohodu přijala. Adrenalin v krvi statisíců mužů se rozplynul v pocitech ponížení, zlosti a zrady. Rozplynuly se však i leckteré hodnoty a ideály, na kterých stála politika a kultura první československé republiky.

Milosrdné sebeklamy

Tato exploze emocí zanechala svou stopu v publicistice, ale ještě mnohem autentičtěji v soudobé poezii. Prakticky veškerý denní tisk přinesl kromě zpráv a komentářů také básně artikulující šok z aktuálních událostí. Avšak představy o autentické emocionalitě řada básní, které nalézáme v dobových novinách, nenaplňuje. Příkladem mohou být verše, které se objevovaly v prvních pomnichovských dnech na stránkách Lidových novin.

Ztratili jsme listí ilusí, nikoli však kmen víry

– toto ještě není verš, ale jedna z vět článku Josefa Hory „Věřme sobě“, který otiskly Lidové noviny v sobotu 1. října 1938 na titulní straně spolu s prohlášením vlády o přijetí Mnichovské dohody a s odůvodněním generála Jana Syrového, proč je lépe neklást vojenský odpor německé přesile. I z tohoto textového sousedství je patrné, jak zásadní role je přisouzena v oné vyhrocené, emocemi nabité dějinné chvíli spisovateli, básníkovi. A Josef Hora tuto roli s plnou vážností přijímá. Svůj článek otevírá oslovením „Národe“ a k tomuto kolektivnímu adresátovi mluví jako „český spisovatel“, tedy reprezentant těch, kteří jsou nyní připravení pomoci národu, aby neupadl ve sklíčenost, malomyslnost a nepřestal věřit v lepší budoucnost.

První básní, která po Mnichovu vyšla v Lidových novinách 4. října, byly verše Olgy Scheinpflugové nazvané „Našemu dnešku“. Tato tři čtyřverší prakticky sledují touž intenci jako zmíněný Horův článek: Mnichov není důvodem k našemu studu, naopak, důvod k zahanbení a studu mají ti, kteří nás zradili. Onen „dnešek“ je prezentován jako dočasnost, jako něco, co se zase obrátí. Ba dokonce je zde vysloven jistý až milosrdný sebeklam o tom, že se vlastně nic nemění, pouze budeme

zbraň v ruce třímat […] na menším kousku půdy.

Iluzivnost tohoto (byť v dané chvíli zřejmě kolektivně sdíleného) postoje vyvstane zvlášť poté, co si čtenář tohoto ranního vydání na titulní straně přečetl článek „Vyklizování území pokračuje“, kde je dopodrobna popsáno, jak do západních Čech najíždějí německá vojska (včetně těžké techniky) a jak Hitler v Chebu řeční k sudetským Němcům.

O den později otiskly Lidové noviny „Baladu“ R. Bojka. Jedná se o báseň z literárního hlediska ještě o něco slabší než prve zmíněné verše Olgy Scheinpflugové. Je to poměrně konvenční výraz lásky a přimknutosti k rodné hroudě – a to doslova:

Tím vroucněji tisknu rodnou hrudu…,

jakož i demonstrace odhodlání vytrvat i přes zradu a odsouzení do podřízené role ve světě, který je strukturován jako opozice velkých a malých:

V světě násilí a pudu / na malé musí přísnost být.

Bojko zde stabilizuje obraz národní pozice: jsme malí, opuštění, zrazení, ale hrdí a morálně čistí, na rozdíl od velkých, kteří nás zradili. Na stejné straně Lidovek jako tato Bojkova báseň byl otištěn článek „O lidech z odstoupeného území“, který obsahuje věcně vykreslené portréty lidí přicházejících do Sudet i lidí nuceně opouštějících své domovy. V tomto publicistickém textu je vlastně mnohem víc básnické síly a baladičnosti než v citované „Baladě“, která se v tomto sousedství jeví jako pouze slaboučký odvar skutečnosti. I to je možná jedna z funkcí těchto neuralgických bodů dějin – špatní básníci se v nich vyjeví jako ještě horší a se ctí obstojí jen ti skutečně nejlepší, kteří dokáží dostát tragické lyričnosti reálného dění a ještě ho originálně nasvítit či významově otevřít.

Proti „snadnému kosmopolitismu“

Ovšem často i verše těch nejlepších, na které narazíte při listování dobovými novinami, překvapí svou mírností, nekonfliktností, únikovou motivikou, byť by signalizovala možnost alegorického čtení – jako například báseň Oldřicha Mikuláška „Český podzim“, která vyšla v Lidových novinách 12. října 1938. Dílčím vysvětlením může být cenzura a její sestřička autocenzura. Příklad vezmu z přihrádky těch nejvýraznějších, ba přímo excelentních básnických výkonů, které bezprostředně po Mnichovu vznikly. K nim nepochybně patří Holanova „Odpověď Francii“. Plným právem bývá tento text řazen mezi kanonická díla „mnichovské“ literatury. Ne vždy se však dostatečně připomíná, že v úplné osmidílné podobě vyšla „Odpověď Francii“ až po druhé světové válce. (Časopisecky byly otištěny pouze dvě z čísel tohoto cyklu: II a IV.) Přitom byla k vydání v nakladatelství F. Borový připravena už na začátku října 1938. Ovšem 15. října dostal Holan z nakladatelství dopis, v němž se psalo:

Vážený pane Holan, Vaše kniha Odpověď Francii propadla celá konfiskaci. Neuvolnili ani jednu báseň. Tuto smutnou zvěst Vám oznamujeme s dodatkem, že sazba zatím zůstane stát pro event. vydání soukromé. V dokonalé úctě…

Jak plasticky popisují autoři dějin literární cenzury V obecném zájmu, cenzura na prahu druhé republiky se snažila eliminovat všechny výraznější kritické hlasy namířené proti aktuálnímu politickému režimu, emotivní odkazy na kapitulaci československé armády bez boje či doslovné a negativní referování o Německu, Francii a Anglii – zvláště pokud tyto dehonestující reprezentace byly neseny nadsázkou, blasfemií či byly doprovozeny erotickou až vulgární motivikou. Snaha harmonizovat společenské klima a nedopustit nekontrolovaný nárůst napětí mezi lidmi tak dopadala na autory Holanova ražení nejcitelněji, naopak produkce průměrná (emocionálně i esteticky) pronikala do tisku bez větších obtíží.

Ale nešlo jen o cenzuru. Mnichov znamenal proměnu vnějších podmínek, respektive regulaci (byť v méně represivním smyslu slova) života poezie, a to i v prostoru její kritické reflexe. Dobře je to vidět na prvním pomnichovském čísle Kritického měsíčníku. Tam v okolí básní Josefa Hory „1938“ a jednoho z povolených čísel Holanovy „Odpovědi Francii“ leží článek Václava Černého „Na rozcestí“. Je to vydatný materiál pro zkoumání dobového diskursivního zlomu (například: Černý zde volá po humanismu jiného druhu, než byl ten dosavadní, po odstranění mýtů, jako byl třeba „mythus snadného a povrchního kosmopolitismu“, apod.) Ale na to zde není prostor. Zmíním tedy jen Černého vizi pomnichovské poezie, kterou rovněž vtělil do tohoto článku. Odmítl zde „poezii utěšovatelku“, poezii bolesti,

protože život mužný si nesmí dopřát zahanbující slasti žalu krásného

– v zásadě odmítl jakýkoli pesimismus a melancholii v básnictví. Naopak vyjádřil požadavek poezie tvořící, která ze světa neutíká, ale naopak ke světu přivádí a snaží se ho měnit. Metafyzickou rovinu poezie akceptoval pouze za předpokladu, že „potencuje pozemský život“. Tuto kritickou koncepci začal Černý vzápětí aplikovat v jednotlivých recenzích. Například v posudku sbírky Karla Kapouna Neviditelná polnice Černý toto dílo oceňuje jako čin „ve službě národního společenství“ a „čin ve službě lidství“. Líbí se mu Kapounova mužná touha po závazném činu. Sbírku chválí i přes to, že se autor „dosud ještě nevyjádřil básnicky dokonalým tvarem“, vlastně ho dává za příklad správného nastavení básníka vůči aktuálním potřebám společnosti. Hned v následující recenzi Černý odsuzuje „literátštinu“ Gottliebovy sbírky Vzkaz, kterou odhalila „náhlá strastiplná krise lidského kolektiva“. Prvotinu Lumíra Čivrného Hlavice sloupu zase odsoudil za „gongorismus“, jazykové deformace a uvolněnou imaginaci. I z tohoto malého vzorku literárních metatextů je tedy patrné, jak Mnichov zamával se soudobým myšlením o literatuře a s hodnotovými kritérii. Jak rychle odsunul jazykovou originalitu a umělecké hledačství za druhou kolej.

Kýchání Západu

Ale ještě jedno malé zastavení u dobové literární publicistiky si dopřejme. Bude jím článek Bohumila Mathesia „Líc prohry“, který vyšel v témže těsně pomnichovském čísle Kritického měsíčníku. Mathesiovým cílem je najít díl vlastní viny české kultury a jejich tvůrců na mnichovském diktátu. Kauzalita mezi podobou prvorepublikové kultury a zradou spojeneckého státu se z dnešního pohledu může zdát velmi vetchá, ale pro počínající národovecký a tradicionalistický diskurz druhé republiky, který je pochopitelně postaven na negaci prvního československého dvacetiletí, je poměrně typická. Je totiž potřeba

určit podíl vlastní viny, viny kultury na třicátém září letošního roku.

Mathesius tuto vinu vidí zejména v dosavadní příliš silné orientaci na západní kulturu

(na každé umělecké kýchnutí Západu odpovídali jsme s horečnatou úzkostí, abychom nepřišli pozdě),

ve sledování uměleckých mód, v exkluzivitě kulturní produkce („vydávali jsme spoustu drahých bibliofilií […] zapomínajíce na živý chléb pro lid“), ve snobismu, povýšenectví a odklonu od lidovosti. Mathesiův článek je také dokladem, že onen zoufalý sebeklam toho, že Mnichov má též pozitivní důsledky v očištění společnosti a kultury od všeho cizího a nezdravého, pronikl i do vizí o dalším literárním vývoji: kultura bude menší, což je dobře, protože dosud byla předimenzovaná, „spadne, co spadnouti musilo a musí a čeho pád otřes jen uspíšil“. Tento drobný Mathesiův článek je možné vnímat jako destilát myšlenkových postupů a hodnotových postojů, které se v dalších měsících druhé republiky rozvinuly a sílily i v následujících letech v rámci kultury pod nacistickým protektorátem. Netřeba příliš zdlouhavě vysvětlovat, že tyto postoje znamenaly především (často rétoricky velmi tvrdé) zúčtování s meziválečnou avantgardou, jejím kosmopolitismem a hledačstvím nových forem (viz např. též protektorátní diskuse nad Slovem k mladým Kamila Bednáře).

Co tedy znamenala poezie pro pomnichovskou českou společnost? Mnohé: zdroj povzbuzení, sebedůvěry, lék na frustraci a sklíčenost… Ale také chvilkové utlumení animozit a divergencí: Mnichov byl stejným otřesem pro levičáky, liberály, konzervativce i fašisty (dodnes českými fašisty ctěný Max Bedřich Stýblo věnoval Mnichovu sbírku Nedej zahynouti). Chvilkové proto, že vzápětí se rozvinuly tyto animozity v nové a hlubší míře v rámci nacionalistického diskurzu tzv. druhé republiky, jak už ostatně bylo řečeno. Těžko oddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že období Mnichova je poslední okamžikem v dějinách české poezie, kdy se od básní a básníků očekával naprosto reálný a autentický podíl na řešení nastalé společenské situace – podíl na resuscitaci národního sebevědomí a mobilizaci duchovní energie Čechů a Češek. A co znamenal naopak Mnichov pro českou poezii a její imanentní vývoj? Nic menšího: předěl v pojetí estetiky, ale také sociální funkce poezie, který je patrný na přeryvech v řadě autorských poetik. Ale o tom už psali mnozí, mnohokrát a na mnoha místech.